Je dobře, že vláda přichází se svou hospodářskou strategií prakticky na začátku svého volebního období, takže je ještě čas něco prosadit, říká ekonom a vyučující na Metropolitní univerzitě Praha Dominik Stroukal. „Obecně platí, že daleko horší než vymyslet nějaká opatření, je zvládnutí politické stránky věci,“ bilancuje zkušenosti ze svého působení v nedávno rozpuštěné Národní ekonomické radě vlády (NERV).
Novou hospodářskou strategii s názvem Česko: Země budoucnosti 2.0., kterou před pár dny představila vláda, vidí Stroukal v pozitivním světle. Hlavní linie podle něj jde směrem, který by makroekonomové klidně podepsali, a který tady už byl předtím. Třeba i z dílny NERV, Svazu průmyslu a dopravy ČR, 2. ekonomické transformace a dalších podnikatelských asociací. Oním směrem je zacílení na podporu inovací, vzdělávání či digitalizace. Obecně řečeno modernizace českého státu.
Jenže je tu problém. „Stimulovat agregátní poptávku, to umějí politici velmi rychle. Jenže pokud se bavíme o dlouhodobém udržitelném růstu, tak to je obtížnější a vyžaduje to opatření, která trvají dlouho. A která nebývají populární i z toho důvodu, že jejich efekt není vidět hned,“ říká Stroukal. „Když se ale udělají teď, tak se nám jejich efekt á la složené úročení za ty desítky let vrátí,“ dodává.
👉 Celý rozhovor s ekonomem Dominikem Stroukalem čtěte na newstream.cz již zítra ráno.
Vymyslet? Ano. Prosadit? Ne
Vymyslet hospodářská opatření, která dávají smysl, je podle Stroukala, který v NERV koordinoval činnosti ekonomické pracovní skupiny, obecně jednodušší než jejich realizace, než zvládnutí politické stránky věci.
„Řada kroků se prostě strašně těžko politicky prodává. Když třeba budete chtít něco přenastavit v mateřských školkách, v hrubém domácím produktu se to projeví až třeba za 30 let. Takže jde o to, jak silný bude dotyčný ministr, aby to prosadil, aby se to dostalo až k poslednímu úředníkovi. Jinak se to nestane,“ říká. „I s tím jsme měli jako NERV u prorůstových opatření problém. I když na těch opatřeních byla relativně široká shoda a k jejich prosazení politická vůle…Vláda se nakonec věnovala důležitějším věcem. Politické kampani, řešení konkrétních problémů, které se vyskytly. A nechtěla nebo nemohla se ve druhé polovině svého mandátu věnovat dlouhodobějším věcem. I proto je možná dobře, že tato strategie přichází na začátku vládní periody, že je ještě čas něco udělat,“ dodává na adresu politického cyklu.
Za příklad toho, na čem si nová vláda (stejně jako vlády předchozí i budoucí) může vylámat zuby, je zamýšlená změna řízení univerzit. „To je skvělé. Jenže zkuste to na těch univerzitách prosadit! Ministr tu moc má a kdyby chtěl, tak to dokáže udělat. Ale nastanou obrovské války s rektory. Bude to prostě nepříjemné a ministrovi se do toho nebude chtít. Protože jaký to bude mít efekt pro voliče? Ano, zlepší se školství, ale ten efekt bude neuchopitelný, nevyčíslitelný,“ nastiňuje Stroukal. Pro voliče je podle něj téma způsobu řízení univerzit prostě neatraktivní a kapacita politika a jeho politický kapitál je omezený. „Naproti tomu - když se zvednou platy státních zaměstnanců, tak je to vidět a vygeneruje to rychlý poptávkový stimul,“ podtrhuje ekonom.
Karel Pučelík: Vláda odborníkům naslouchat nebude. Stejně jako ta předchozí. Z ekonomické debaty jen bolí mozek
Váda ruší NERV, opozice to kritizuje, celé kauza nás vede k mnohem závažnějšímu problému. Odborná ekonomická politika se u nás takřka nepěstuje. Opozice kritizuje vládu za amatérství, jen aby se začala chovat na chlup stejně, jen co se role obrátí. Dokud tenhle kruh nepřetneme, nikam se nedostaneme.
Ekonom a člen bývalého NERV Dominik Stroukal popisuje další důvod, proč se nemusí podařit prosadit i opatření, která jsou pro všechny strany třeba i přijatelná a prospěšná. „Z našich zkušeností víme, že strategické kroky jsou silně mezirezortní. Proto jejich realizace zůstává viset. Každý si na to dává čas a na konci mezirezortního připomínkového řízení se k vám vrátí úplně jiný dokument a vy musíte udělat to kolečko znova. Je to únavné a pokud máte omezené prostředky a čas, tak se pak věnujete věcem, které vám zajistí, že budete moci vládnout v dalším období,“ konstatuje. „Já tohle naprosto chápu a respektuji. Ale je to škoda pro nás jako občany,“ dodává.
A přidává jeden příklad. „My jsme třeba v rámci NERV dostali z jednoho ministerstva požadovanou reakci na návrh jednoho opatření, jednoho bodu, odpověď až po půl roce. A prý, co to po nás chcete, to už je splněné. Jenže ono to splněné nebylo. Kdyby prostě řekli, bude nám to trvat 10 let, tak by to bylo v pořádku. Ale oni řeknou, je to splněné a vy přitom víte, že není. Tak se prostě ta komunikace zasekne a nikam to nevede. A není to kvůli tomu, že by to někdo nechtěl. Je za tím prostě jen úředničina,“ hodnotí popsané zkušenosti.
Problém nové hospodářské strategie je, že řeší vše. Potřebujeme priority, říká ekonom
Nová vládní ekonomická strategie, nazvaná Česko: Země pro budoucnost 2.0, kterou v pondělí schválila vláda, je velmi komplexní a v jednotlivých bodech také konkrétní. Jenže právě to má jeden pořádný háček: cílů je moc a tolik věcí se nedá za jedno volební období zvládnout. Hlavní ekonom Banky Creditas Petr Dufek proto postrádá prioritizaci.
Myslet na budoucnost. To je hlavní téma zimního vydání magazínu Newstream CLUB. Hvězdou magazínu je Rony Plesl, který v rozhovoru poodkrývá velké plány pro další roky, které chce strávit v novém ateliéru za Prahou. Dále si můžete přečíst rozhovor s miliardářem a investorem Michalem Zahradníčkem, který před rokem otevřel fond Life BioCEEd a hledá skryté poklady ve vědeckých laboratořích.
Se svými vizemi budoucnosti se podělí i další výrazné figury českého veřejného dění včetně technologického evangelisty Petra Máry nebo ekonoma a filozofa Tomáše Sedláčka.
O zachování hodnot, tradic a budování odkazu hovoří Štěpán Laichter, který opravuje rodový dům na pražských Vinohradech od architekta Kotěry.
Čeští a slovenští dolaroví milionáři prožívají dobré časy. A to nikoli jen kvůli úspěchům v podnikání, ale také díky situaci na trzích, ukazuje nejnovější vydání Wealth Reportu, který ve spolupráci s agenturou Perfect Crowd připravila J&T Banka. Výnosy z akcií se vůbec poprvé staly hlavním zdrojem příjmů, když překonaly i výnosy z podnikání. A co je neméně podstatné: většina respondentů očekává, že dobře bude i nadále, třeba kvůli investicím do private equity. Kam dále tuzemští milionáři investují? I to zjistíte v novém vydání magazínu Newstream CLUB.
Desáté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji na stáncích i v online distribuci Send, kde je možné titul také předplatit. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na webu newstream.cz.
Na další číslo magazínu se můžete těšit opět na jaře.
Související
Karel Pučelík: Vláda odborníkům naslouchat nebude. Stejně jako ta předchozí. Z ekonomické debaty jen bolí mozek
Nové ekonomické strategii, kterou schválila vláda před týdnem, lze vytknout snad jen jedno: že se všechno nedá během krátkého volebního období stihnout. Vláda má na uskutečnění změn první dva roky, upozorňuje hlavní ekonom Banky Creditas Petr Dufek.
Když se vrátíme zpátky ke strategii, jak ji zhodnotit dvěma třemi větami?
Já mám se strategií jediný problém. Nemůžu říct, že by mě tam něco vyloženě iritovalo. To vůbec ne. Problém mám s tím, že je až moc komplexní, je tam všechno a je toho tam hodně. Přitom prostor něco skutečně udělat má vláda v rámci čtyřletého funkčního období omezený v podstatě na první dva roky. A proto je potřeba si vybrat priority. Jako fahrplan na dalších 10 let je to velmi dobré. Ale s horizontem nadcházejících dvou let je třeba si vybrat pár priorit a ty opravdu dotáhnout do konce.
Jaké priority tedy vidíte?
Na prvním místě energetika. Dále stavebnictví, stavební řízení a vše, co se dotýká bytové problematiky. Protože tam se odehrává dlouhodobá krize. A třetí prioritou je podle mne obrana našeho státu. Další priority bych nevymýšlel. Vidíme i na evropské úrovni, že čím více priorit, tím méně výsledků. Úsilí se naprosto rozmělní a nic se nedotáhne do skutečně efektivního finále. Vše nicméně stojí a padá s prosperitou české ekonomiky.
Je příliš mnoho priorit problémem této strategie, anebo to tak bylo i u minulých vlád?
Já si je vlastně nepamatuji. Což do diskuse o strategiích není bez zajímavosti. Pamatuji si pouze to, že všude bylo, že se musíme stát ekonomikou s vyšší přidanou hodnotou. Ale obvykle se příliš nešlo nad tyto obecné teze. Současná strategie se liší tím, že obsahuje konkrétní kroky. Ale jak jsem říkal, je jich na jedno volební období až dost.
video
Za zdražování výstavby nemůže cena stavebních materiálů, říká Jaroslav Koutňák z PSP Engineering
Rozhodně by bylo potřeba otevřít nové lomy na stavební suroviny, domnívá se Jaroslav Koutňák, generální ředitel strojírenské společnosti PSP Engineering. Ta dodává stroje, zařízení, technologické linky a investiční celky pro výrobu cementu a vápna, zpracování rud, lomového kamene, písku, štěrkopísku, uhlí a ostatních materiálů. Za posledních čtyřicet let nebyl v Česku otevřen žádný nový lom.
Překvapilo mě to, jak je komplexní. Je v ní všechno. Teď nevím, zda jsme takhle ucelený materiál kdy měli. A pokud ano, tak už před dlouhou dobou. Je to materiál, který samozřejmě obsahuje vzletné vize, ale na druhou stranu i konkrétní záměry. A to je podstatné. Pamatuji si spoustu strategií, na české i mezinárodní úrovni. Vize typu budeme směřovat ekonomiku k výrobě s vyšší přidanou hodnotou, vytvoříme společnost založenou na informacích, propojíme vědu, výzkum a praxi a podobně. Tato koncepce je už mnohem konkrétnější.
Co se mi líbí, je to, že si vážně všímají energetiky, protože energetika je pro nás v době Green Dealu zásadním odvětvím. Kvůli závazku snížit emise do roku 2040 o 90 procent a následně na nulu budeme muset hodně, nebo spíš až extrémně investovat nejenom do výroby elektřiny a distribuce elektřiny, ale i do kompletní elektrifikace celého hospodářství.
Strategie si klade na cíl dostat české ceny energií na srovnatelnou či dokonce nižší úroveň než mají jinde, zejména v Německu. Co tomu říkáte? Je to reálné?
My ovšem musíme řešit nejenom cenu energií, ale současně i její dostupnost. Pokud se budeme muset zbavit uhelných elektráren, ty ostatně v důsledku cen emisních povolenek dříve nebo později zmizí automaticky, budeme mít problém vykrýt naši spotřebu elektrické energie a zajistit přitom i celkovou stabilitu sítí. To neznamená nic jiného, než současně budovat i nové zdroje. Zároveň přitom Green Deal znamená elektrifikaci všeho, tedy neuvěřitelný nárůst spotřeby elektřiny do budoucna. Nejde jen o elektromobily, ale rovněž o tepelná čerpadla, která by se měla využívat téměř všude. Na elektrickou energii by měl přejít i průmysl a doprava. Vznikne obrovská nová poptávka po elektřině, a proto je nutné do této oblasti včas a dostatečně zainvestovat. A pokud to budeme dělat jako doposud, tak to elektřinu pro domácnosti nejspíš nezlevní. Naopak to bude znamenat, že distribuční a další poplatky, které spolu se silovou elektřinou platíme, budou narůstat, aby pokryly právě tyto investiční náklady.
Dalibor Martínek: Rychlejší bytová výstavba v Česku? Blouznivý sen
Od novely stavebního řízení, která právě prochází parlamentem, si popravdě málokdo slibuje urychlení bytové výstavby. Jendo řízení, jedno razítko, to je motto, do kterého je tlustospis zabalený. Všichni však vědí, jak funguje česká rakousko-uherská byrokracie.
Jak to děláme doposud je podle vás špatně. Jak to vlastně děláme?
Elektrické společnosti zainvestují do sítí a stát jim následně prostřednictvím Energetického regulačního úřadu uzná náklady na tyto investice a přizpůsobí tomu poplatky, které jako spotřebitelé platíme. Už dnes, když se podíváte na fakturu, tak zjistíte, že to, co nás nejvíce trápilo ještě nedávno, tedy cena elektřiny jako taková (tzv. silová energie) činí jen asi polovinu fakturované částky. Zbytek jsou poplatky a daně.
Dá se s tím něco dělat? Jde také o to, že se lidé snaží na elektřině šetřit, ale jsou zklamaní, protože ty vysoké poplatky zůstávají šetřením nedotčené.
Dovedu si představit, že by stát mohl třeba z výnosu z emisních povolenek nebo evropských zdrojů zainvestovat do rozvoje sítí, aby se celé tyto náklady nemusely přenášet na spotřebitele, ať už domácnosti anebo podniky. Ale to, kolik platíme, je to do jisté míry stále i v našich rukou. Rád bych v tomto směru pochválil ERÚ, který má na svých stránkách srovnávač cen energií, do něhož zadáte svou spotřebu a místo odběru a ukážou se vám dostupné nabídky cen od nejnižších po nejvyšší. Je to velmi transparentní, užitečné a hlavně zdarma.
Chce současná vláda v něčem změnit přístup předchozí vlády?
Na hodnocení je ještě brzy. Nový kabinet vládne teprve chvíli a řeší rozpočet. Ale důležité je, že pokračuje, jak vidno ze strategie, v přípravě dostavby JE Dukovany. To je jeden z příkladů dlouhodobých investičních projektů, které by se neměly měnit ani ve chvíli, kdy se mění vláda. Které by měly pokračovat bez ohledu na to, kdo sedí na tom kterém ministerstvu. Projekty, které přesahují politický cyklus.
A skutečně se v těch projektech bude pokračovat? Nebude to podobné jako se školkovným či EET, které jedna vláda zavede a druhá zruší?
Máme zkušenost, že velké, skutečně významné projekty v rámci dopravní infrastruktury, se neměnily, i když přišla vláda premiéra Fialy. Pokračovalo se v tom, co bylo připravené, započaté, a jelo se dál. Stejně tak budou ty investice pokračovat pod taktovkou dnešní vlády. Podobně by to mělo být i s JE Dukovany, protože je to dlouhodobý projekt, během něhož se už vláda měnila minimálně dvakrát.
Problém nové hospodářské strategie je, že řeší vše. Potřebujeme priority, říká ekonom
Nová vládní ekonomická strategie, nazvaná Česko: Země pro budoucnost 2.0, kterou v pondělí schválila vláda, je velmi komplexní a v jednotlivých bodech také konkrétní. Jenže právě to má jeden pořádný háček: cílů je moc a tolik věcí se nedá za jedno volební období zvládnout. Hlavní ekonom Banky Creditas Petr Dufek proto postrádá prioritizaci.
Vidíte ve strategii přece jen něco, v čem nová vláda pokračovat nebude?
Pokud se mám podívat na něco, co je diskontinuální, pak to zřejmě budou parametry důchodového systému. Dílčí změny, které přijal Fialův kabinet, nebyly příjemné, to chápu, ale byly žádoucí. Demografický vývoj také příjemný není. Tristní pohled na vývoj porodnosti je posledním argumentem. Když vezmeme v úvahu, jak se během následujících 25 let změní struktura obyvatelstva, že ubude více než 700 tisíc lidí v produktivním věku a těchto 700 tisíc přestane odvádět na sociální pojištění a daně a začne čerpat důchod, tak je jasné, že se systém dostane do vysokého deficitu. Všichni to víme, bavíme se o tom už někdy od roku 2010. Byl tu jeden pokus o reformu, ten ale po dvou letech vyšuměl. Od té doby se pouze upravuje třetí pilíř a dělají se parametrické změny pilíře prvního. Kvazi reformou bývalého ministra sociálních věcí Jurečky byla sada parametrických změn, které neměly moc bolet a měly stabilizovat systém. Tím, že se o něco snížil výpočet budoucích penzí. Tím, že se lidem přidaly navíc měsíce pro odchod do důchodu. Není to příjemné, ale co vymyslet jiného?
Co říkáte návratu školkovného a slevy na studenta? Co si od toho lze slibovat?
Do jisté míry chápu, že politická garnitura, která nedávno nastoupila, před volbami něco slibovala a aspoň některé z těch slibů musí plnit. To je naprosto relevantní, protože kvůli slibům je voliči volili. Co si od těchto kroků lze slibovat? Obávám se, že tím nic moc nezískáme, kromě nákladů. Školkovné bylo hojně využívané, ale nemyslím si, že lidem nějak výrazně pomůže. A už vůbec, že by zvrátilo nepříznivý demografický výhled. Jestli existuje něco, co by lidem mohlo skutečně pomoci v mnohem širším měřítku, tak je to řešení bytové krize. To je mnohem podstatnější problém než školkovné a dříve pastelkovné a podobné návrhy.
Skončí všichni politruci, říká Karel Havlíček. A chystá čistku ve státních firmách
První místopředseda vlády Karel Havlíček vypracoval hospodářskou strategii země. Je to komplexní materiál, má 88 stran. Přináší recepty nejen pro průmysl, ale třeba pro vzdělávání, dopravu nebo digitalizaci. Podle této kuchařky se teď bude v Česku vládnout, Havlíček je na ni náležitě pyšný. Než doporučení přejdou do praxe, vláda se vypořádá ještě s několika oblastmi. Jednak chce změnit služební zákon, aby mohla lépe propouštět nadbytečné úředníky. Omezí řečnění ve sněmovně a vyčistí státní firmy. „Skončí všichni politruci,“ říká Havlíček.
Vidíte v té strategii něco, co by mohlo tu bytovou krizi řešit?
Existující záměry jsou určitě dobré, ale musejí se dotáhnout do konce. Na prvním místě je samozřejmě vždy stavební zákon a jeho naplňování v praxi. Pokud se zjednoduší a zrychlí stavební řízení, je tu šance, že se rozběhne bytová výstavba. Ta je naprosto tragická, protože ročně nestavíme ani 40 tisíc nových bytů. Dlouhodobě v průměru jen asi 35 tisíc. To naprosto nestačí poptávce, která narůstá tím, jak se mění i styl života. Roste podíl single domácností, takže bytů potřebujeme víc, a k tomu je nutné ještě připočítat i přirozenou obnovu bytového fondu. Staré byty zanikají, musejí vznikat tím pádem i nové.
Takže jedna věc je stavební řízení. Druhá věc je, mít kde stavět. Stát vlastní obrovské množství pozemků, které dost často ani nevyužívá, takže má v rukou spolu s obcemi a městy stavební parcely, které může prodat, pronajmout, prostě nabídnout jako prostor k výstavbě. Myslím, že nic víc se s tím dělat nedá. Návrhy, které zaznívaly před volbami, jako novomanželské půjčky, ten problém neřeší, spíše naopak.
Bezúročné novomanželské půjčky, respektive bezúročné půjčky na první bydlení, vláda zamýšlí.
Jde o to, za jakých podmínek půjčku dostanete a co vám přinese. Problémem je, že se takto snažíme podporovat poptávku po bydlení, zatímco nabídka stagnuje. Je to vidět i na podmínkách nastavených ČNB, kdy lidé do 36 let nemusejí na hypotéku složit tolik vlastních prostředků jako ti ostatní. Nadto se ozývaly hlasy, že bychom měli ještě víc poskytovat půjčky na vlastní prostředky, nejlépe bezúročně. To všechno jde směrem k podpoře poptávky. Už nyní je poptávka obrovská, každý měsíc banky poskytnout hypotéky v průměru za 25 miliard korun. A to jsou jen nové hypotéky, bez refixací stávajících úvěrů. Měsíčně! To znamená 300 miliard korun ročně. Poptávka jde nahoru, lidé si berou hypotéky bez ohledu na to, že sazba začíná na 4,5 procenta. Ale nabídka bytů je stále více méně stejná. K čemu jinému než růstu cen nemovitostí, to může vést? Takže podpora poptávky jakýmkoliv nástrojem znamená, že nabudíte ceny k tomu, aby rostly ještě rychleji.
Jsem z jižní Moravy a vidím, že i naše malá obec dokáže stavět byty a renovovat staré domy a poskytovat v nich byty. Nástroje k tomu existují, ať už dotační tituly, anebo půjčky. Možná na tom měli zapracovat i ostatní. Samozřejmě ale nechci říkat, že by si města měla zřizovat vlastního developera. Ale rozhodně mohou vytvořit podmínky pro to, aby se u nich stavělo.
Třetina mladých se smířila s tím, že na své ideální bydlení nikdy nedosáhne, ukázal průzkum
Vlastní bydlení zůstává pro mladé Čechy velkým tématem – a zároveň stále hůře dosažitelným cílem. Hypotéku má v současnosti každý šestý člověk do 30 let. Další téměř čtvrtina si ji plánuje vzít během příštích tří let. Přesto se třetina mladých smířila s tím, že na své ideální bydlení nikdy nedosáhne. Nejčastěji uvádějí vysoké ceny nemovitostí a nedostupné hypotéky. Vyplývá to z průzkumu pro společnost Xella, kterého se zúčastnilo 1 050 respondentů ve věku 18 až 30 let.
Vláda také chce vytvořit „speciální krizový stavební úřad“, který by projektům nad 100 bytů anebo nad určitou plochu uděloval povolení expres. Co tomu říkáte?
Podle mě by měly pro všechny platit stejné podmínky. A v první řadě by ty podmínky měly být jednoduché a měly by být zkráceny lhůty na všechna projednávání tak, aby se nedařilo blokovat stavební řízení. Ať už dopadne jakkoliv. Ale prostě to nesmí trvat 10 let. I v Praze se na povolení stavět bytový dům čeká 10 let. Čím déle se projekty připravují, čím déle zabere papírování a razítkování, tím dražší to nakonec je. V mezičase nejenže se vám hromadí náklady na udržování projektu, protože jej musíte neustále aktualizovat s tím, jak se technické požadavky v čase mění, ale především vše mezitím zdražuje. Každý, kdo něco stavěl před covidem a staví teď, se musí hodně divit současným cenám. Čím déle povolovací proces trvá, tím je pro investora stavba dražší.
Takže pokud se podaří ušetřit čas, bude to významné zlepšení. Ale nejsem si jistý, zda je správné dělit stavby na první a druhé kategorie. Chápu, když je třeba dopravní výstavba nebo jiná stavba ve veřejném zájmu, že se tomu mimořádná pozornost věnovat může. Ale všechny ostatní projekty by měly mít spíše rovnocenné postavení.
Související
Petr Dufek: Nestaví se, projekty leží v šuplíku. Je to důsledek vysoké inflace
Pětatřicet let po pádu režimu se bývalý komunistický funkcionář domáhal vyšší penze. Kvůli šesti stovkám korun zaměstnal soudy na roky. Ústavní soud jeho stížnost odmítl. Spor ale otevřel otázku odpovědnosti za minulost.
Bývalý komunista Pavel Pilný se léta soudí o svůj důchod. Jméno Pilný nikdo nezná. Je to brněnský bolševik, prospěchář, který byl na konci osmdesátých let vysoce postaveným funkcionářem, vedoucím tajemníkem městského výboru Komunistické strany Československa. Velké zvíře, zvyklé na benefity.
Až nyní se dnes již senior Pilný dozvídá, že na vyšší důchod nemá nárok. Soudní mašinerie v Česku je šnek. I proto se mnoho lidí, kteří se chtějí domoci práva, na justici neobracejí. Dobře vědí, že je to drahý běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Vymahatelnost práva v Česku kulhá na obě nohy.
Jestli s tím něco udělá bývalý socialista, brněnský prospěchář Jeroným Tejc, který se nějakým kotrmelcem stal ministrem spravedlnosti v Babišově vládě, je naivní se domnívat.
Michal Nosek: Sleva dnes, účet zítra. ANO znovu rozdává důchodcům
Vláda slibuje od roku 2027 ještě výraznější slevy na jízdné pro studenty a seniory. Zní to hezky, skoro jako návrat do časů nekonečných předvolebních dárků. Jenže každý dárek má svého plátce. A tím je opět daňový poplatník.
Ale zpět k Pilnému. Tomuto bývalému komunistickému činovníkovi nebylo trapné hnát celou soudní soustavou svůj domnělý nárok na penzi. Ústav pro studium totalitních režimů jej zařadil na seznam představitelů komunistického režimu a příslušné úřady mu snížily penzi o šest set korun. Kvůli této částce se bývalý bolševik rozhodl vrtat koleno, a podal žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten ji zamítl.
Snaživý zhrzenec minulého režimu dostal svůj případ až před Nejvyšší správní soud. Ten rozhodl, že snížení důchodu pro činitele minulého režimu je v pořádku, pokud výše důchodu po snížení neklesne pod hranici, kdy by se dotčená osoba dostala do hmotné nouze. Ta jistě bývalým komunistům nehrozí.
Staré struktury a dnešní politika
Pilnému to nestačilo. Podal stížnost k Ústavnímu soudu. Staří, zhrzení lidé mají totiž spoustu času, nemají žádnou kloudnou činnost, takže se baví zaměstnáváním soudů. V ústavní stížnosti poukázal Pilný na zásah do majetkových práv. Snížení jeho penze o pár set korun bylo prý založené na paušálním kritériu, bez individuálního posouzení míry skutečného vlivu, pravomocí, délky výkonu funkce či následného postoje. Jde prý o „kolektivizaci odpovědnosti“.
Dalibor Martínek: Čeští důchodci si žijí jako v ráji. Babiš jim podkuřuje, brání rozvoji země
Výdaje státu na důchodce tvoří zhruba bilion korun ročně. Ano, bilion. Státní rozpočet, sestavený současnou vládou se schodkem 310 miliard korun, čelí kritice. Je prý nezákonný, schodek je moc velký. Výdaje rozpočtu jsou plánovány na 2,5 bilionu korun. Důchodci stojí tento stát téměř polovinu rozpočtu. A výdaje na ně porostou.
Ano, s kolektivizací mají komunisté bohaté zkušenosti. Ústavní soud správně hodil celou „kauzu“ neodbytného starého komunisty pod stůl. Celý případ, který se táhl až do roku 2026, jen ukazuje, že ani pětatřicet let od pádu totalitního režimu nemáme od své temné minulosti pokoj. Většina účastníků protikomunistického odboje, ale i režimu, je již po smrti. Spravedlnosti se dočkal málokdo. Je s podivem, jak neodbytní dokážou milci minulého režimu být.
Důchodci, milion z nich bylo v komunistické straně, by měli být zticha a pokorní. Užívat si situace, že jsou zajištěni, přestože udržovali totalitní režim u moci. Místo toho tady máme neustálé hořekování staré generace na málo peněz. Místo, aby staří dali prostor mladším, nechávají se za pár stokorun kupovat Andrejem Babišem. Pilný je vrcholkem této zvrácené, postkomunistické morálky.
