Nejezte blbě s Pavlem Maurerem: I michelinští kuchaři umějí zklamat
Nedávno jsme s přáteli v jednom novém pražském hotelu zaplatili 14 tisíc korun za večeři ve čtyřech. Degustační menu připravil hostující londýnský šéfkuchař, jež má jednu hvězdu od slavného průvodce Michelin. Ještě teď mě pálí kapsa a na jazyku cítím pachuť celkem nic moc jídla, o trapné obsluze nemluvě. Ale pěkně popořádku.
Návštěva takzvané michelinské restaurace, tedy podniku, kterému inspektoři nejprestižnějšího gastronomického průvodce na světě - Michelin Guide - udělili jednu až tři hvězdičky jako známku kvality, by měla vždy a kdekoli na světě znamenat unikátní a nezapomenutelný kulinární zážitek. Je to podobné jako s oscarovými filmy, očekávání jsou velká. O to trpčí bývají občas i zklamání.
Když chybí „michelinská” rafinovanost
Ještě než vám řeknu, co mě i mé přátele zklamalo, musím se alespoň v kostce zmínit, jaký mám osobní vztah k těmto „VIP podnikům”. Tedy k restauracím, které se honosí doporučením od významných průvodců, jakými jsou třeba německý Der Feinschmecker, americký Zagat Survey, italský Gambero Rosso, francouzský Gault Millau a samozřejmě vrchol všeho - Michelin Guide. Záměrně jmenuji ty, které historicky vycházely/vycházejí jako tištěné publikace. Nechci se nyní více pouštět do internetových žebříčků a recenzí, protože to je samostatná a celkem složitá kapitola v naší době „fake news”.
Izraelská kuchyně. To je obrovský kotel „mezinárodního guláše”, chuťové bomby, exotického koření, ale i jednoduchého a stále více oblíbeného street foodu. Ochutnat ji můžete i na několika místech v Praze. Gastronovinář a gurmet Pavel Maurer osobně doporučuje bistro Paprika. 
Nejezte blbě s Pavlem Maurerem: Nejlepší hummus v Praze mají v bistru Paprika
Enjoy
Ještě se vrátím k ceně 3500 korun na osobu, připouštím, že na luxusní, pětihvězdičkový hotel v centru města není tak vysoká, když ještě uvážím, že kuchař musel přiletět do Prahy. Samotné menu o pěti chodech stojí 2 900 korun bez pití. My si ten večer neobjednávali žádná zvláštní zahraniční vína. Zvolili jsme ta domácí provinience. A navíc jen ve velmi malém možství. Takže žádný aperitiv, ani digestive ani nabízené párování různých vín vybraných someliérem speciálně ke každému chodu. To jsme ten večer neměli.
Kdyby chody tohoto večera byly chutné, alespoň trochu překvapující, úletové, „michelinsky” rafinované nebo chuťově nezapomenutelné, tak bych si o ceně vůbec nedovolil nediskutovat. Protože, když jdete do „michelina” měl by to být nezapomenutelný zážitek, o který se podělíte s přáteli. Pokud se toto nestane, pak vlastně jakákoli cena se zdá být nepatřičná.
Přiznám se, vůbec nerozumím fotbalu, vlastně žádnému sportu, ani financím. Gastronomií se ale zabývám přes čtvrt století a co se týče restaurací, které patří mezi tzv. „michelin stars”, těch jsem navštívil docela dost na to, abych si troufl je komentovat.
Nedávno mi syn nabídl, že si můžu dát chat, tedy okamžitý osobní rozhovor, s umělou inteligencí (AI). Prý mi odpoví na úplně všechny otázky na světě. Pochopitelně jsem skončil u gastronomie.
Nejezte blbě s Pavlem Maurerem: Trdelník se sekanou? Dobrou chuť, české to není
Enjoy
Když dražší neznamená lepší
Jedl jsem ve vyhlášených podnicích oceněných jednou, dvěma i třemi michelinskými hvězdami, v nenápadných francouzských vesnicích, v italských Dolomitech, v Baskicku, Madridu, Barceloně, Paříži, Praze, Londýně, Washingtonu, Chicagu, New Yorku, na některých ostrovech v Indickém oceánu a jinde, protože to je součástí mé práce.
Musím přiznat, že rozdíly jsou často nebetyčné a ne vždy platí, že více hvězd a větší útrata zaručí větší „performance”. Mnohdy je to velké zklamání, někdy příliš mnoho času (degustační menu může trvat čtyři až pět hodin), někdy příliš mnoho chodů (jednou jsem jich zažil 32!, sic miniaturních), jindy naopak neuvěřitelná a nezapomenutelná show a mistrovská profesionalita, pokora k surovinám a absolutní bezchybnost.
Začal jsem tím, že mě zklamala pražská hostovačka michelinského chefa z Londýna. Zklamání za 25 let v oboru bylo mnohem víc. Ale to i těch úžasných gastronomických zážitků. Z toho mi plyne jednou poučení. Pokud se rozhodnete „pustit si trochu žilou” v dobře hodnocené restauraci, nespoléhejte na známkování pouze od jednoho průvodce, a udělejte si menší průzkum, oslovte přátele.
Je to přece úplně stejné, jako když si kupujete sako, lyže nebo vysavač. Vždy je třeba si trochu prověřit, jaká je konkurence, kvalita, vlastnosti a pak teprve nadchází ta nejpodstatnější položka - totiž cena/výkon.
Pavla Maurera zná každý milovník dobrého a kvalitního jídla. Kromě gastronomických bedekrů a festivalů si jeho jméno lze spojit i s mottem „Nejezte blbě“, kterým bude Pavel Maurer inspirovat i čtenáře byznysového serveru Newstream. Maurerův gastroseriál plný vůní a chutí startujeme rozhovorem s tímto českým gurmetem.
Nejezte blbě s Pavlem Maurerem: Od guláše přes smažák až k falafelu. Stravovací návyky Čechů se lepší
Enjoy
Více o trendech v gastronomii čtěte zde
VYŠEL LETNÍ NEWSTREAM CLUB
Sázky na růst Česka se vyplácejí. Potvrzují to lidé různých oborů a zájmů, s nimiž se můžete potkat při čtení aktuálního vydání magazínu Newstream CLUB. Česko má totiž obří potenciál, který se daří čím dál více využívat. Platí to pro investory, globální i lokální firmy, ale také pro tuzemský realitní trh. Jak se na vlně zájmu svézt, poradí letní vydání magazínu.
Na obálce magazínu jsou sourozenci se Sara a Teo Sandevovi, kteří patří ke generaci, která už nemusí volit mezi původem a zemí, kde vyrostla. Ona jde hereckou cestou, on spojuje fotbal, studium a rodinný byznys. Oba ale dobře vědí, že jejich největší výhodou je právě mix českého zázemí a balkánských kořenů.
Aktuální vydání se věnuje právě sázkám na Česko z mnoha pohledů: z pohledu investorů drobných i institucionálních, ale i z pohledu lidí, kteří se snaží zemi posunout dál. K nim patří například Petr Dvořák, který shání soukromé prostředky na spolufinancování stavby nové pražské filharmonie, nebo investor Marek Dospiva.
Česko se také stává čím dál větším lákadlem pro zahraniční firmy, které zde mají vývojová centra. Důvodů je celá řada, ale klíčové jsou pro globální firmy tři věci: vhodná geografická poloha, bezpečnost, a hlavně silné technické zázemí, díky kterému tu mohou pracovat na nejpokročilejších inovacích.
To potvrzuje například šéf globální technologické společnosti Everpure Charlie Giancarlo, který působil v největších firmách světa, stál u zrodu internetu a nyní se věnuje datovým úložištím. Rozhovor s ním také přináší letní vydání magazínu Newstream CLUB.
A rostoucí zájem nadnárodních firem o možnost působit v Česku potvrzuje také Tomáš Partsch z CTP, který vysvětluje, jak se z Brna stává evropské Silicon Valley.
Dvanácté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji, distribuci zajišťuje Send. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na newstream.cz.
