Legendární „Black Strat“ Davida Gilmoura přepsala dějiny aukcí. Ikonická kytara Pink Floyd se prodala za rekordních 14,5 milionu dolarů

Jedna z nejslavnějších elektrických kytar v historii rocku změnila majitele. Černý Fender Stratocaster, na který David Gilmour nahrál zásadní alba skupiny Pink Floyd, se v aukční síni Christie's prodal za více než 14,5 milionu dolarů. Nástroj, známý mezi fanoušky jako „Black Strat“, tak výrazně překonal dosavadní rekord mezi draženými kytarami.

Elektrická kytara Fender Stratocaster, kterou David Gilmour koupil na začátku 70. let v New Yorku, patří k nejikoničtějším nástrojům moderní hudby. Právě na tento černý model vznikla řada nejslavnějších kytarových partů v historii rocku a nástroj se stal neoddělitelnou součástí zvuku Pink Floyd v jejich nejúspěšnějším období.

Gilmour s kytarou vystupoval a nahrával především mezi lety 1972 a 1983, kdy kapela vydala několik zásadních alb. Patří mezi ně například kultovní deska The Dark Side of the Moon, která patří k nejprodávanějším nahrávkám všech dob, nebo album Wish You Were Here. Nástroj je slyšet také v legendárních kytarových sólech ve skladbách jako Comfortably Numb nebo Time.

V aukci newyorské pobočky Christie's se kytara prodala během pouhých 21 minut od zahájení dražby. Výsledná cena více než 14,5 milionu dolarů (zhruba 310 milionů korun) z ní učinila nejdražší kytaru, která kdy byla prodána v aukci. Dosavadní rekord držel nástroj frontmana skupiny Nirvana Kurt Cobain, prodaný v roce 2020 za přibližně šest milionů dolarů.

Rekordní prodej je o to pozoruhodnější, že kytara nese jasné stopy dlouhého používání – na těle jsou patrné škrábance, oděrky i drobné úpravy, které Gilmour během let provedl. Právě tyto známky „pracovního nástroje“ však podle expertů zvyšují její historickou i sběratelskou hodnotu.

New Orleans: město, kde jazz potkává historii a moučkový cukr

Enjoy

New Orleans je město kontrastů – hlučné i melancholické, sladké i drsné. Voní kávou a beignety, zní jazzem z ulic, ale zároveň připomíná těžkou minulost amerického Jihu. Kdo jednou projde jeho uličkami, pochopí, proč se mu říká nejbarevnější město Spojených států.

Zdeněk Pečený

Přečíst článek

Nástroj byl součástí sbírky amerického miliardáře Jima Irsaye, majitele týmu NFL Indianapolis Colts a známého sběratele hudebních memorabilií. Irsay kytaru koupil v roce 2019 za zhruba pět milionů dolarů, takže její hodnota se během několika let téměř ztrojnásobila.

Aukce přinesla rekordní částky i u dalších nástrojů. Kytara, na kterou Kurt Cobain hrál ve videoklipu k písni Smells Like Teen Spirit, se prodala za 6,9 milionu dolarů a vytvořila nový rekord mezi jeho nástroji. Vysokou cenu získala také zakázková kytara kytaristy Jerry Garcia ze skupiny Grateful Dead, která se vydražila za 11,6 milionu dolarů.

Podle odborníků rekord potvrzuje rostoucí zájem sběratelů o historické hudební nástroje. Ty se v posledních letech stávají nejen kulturním artefaktem, ale i investicí – zvlášť pokud jsou spojeny s ikonickými hudebníky a nahrávkami, které formovaly dějiny populární hudby.

Ministr Igor Červený odvolal ředitele Správy Krkonošského národního parku Robina Böhnische. Bez vysvětlení, bez představení nové koncepce a bez širší debaty. V české politice to obvykle znamená jediné: plán možná existuje, ale veřejnost se o něm dozví až ve chvíli, kdy bude pozdě něco řešit.

Odvolání ředitele Správy Krkonošského národního parku Robina Böhnische ministrem Igorem Červeným přišlo bez jasného vysvětlení i bez představení dalšího směru. Veřejnost tak zatím nevidí koncepci, ale pouze personální zásah. A právě v tom je problém. Národní parky nejsou instituce, které lze řídit sérií improvizovaných rozhodnutí.

Dle ekologů může jít navíc jen o první krok. Na řadě má být údajně i ředitel Národního parku Šumava Pavel Hubený. O jeho místo se má ucházet bývalý ředitel Jiří Mánek, jehož působení bylo v minulosti spojeno s prosazováním rozsáhlejších zásahů v cenných částech parku a s kritikou konceptu divočiny. Pokud by se ministerstvo skutečně vydalo touto cestou, znamenalo by to návrat k debatám, které se zdály být v české ochraně přírody už dávno uzavřené.

„Zastavte destrukci národních parků.“ Hnutí Duha apeluje na Babiše kvůli Motoristům

Politika

Ekologické Hnutí Duha vyzvalo v otevřeném dopise premiéra Andreje Babiše (ANO), aby zabránil destrukci životního prostředí a národních parků koaliční stranou Motoristé sobě. Vláda se podle hnutí vydala směrem k rozbití národních parků a jejich koncepce. Ministr životního prostředí Igor Červený (Motoristé) se podle něj chystá odvolat ředitele Národního parku Šumava Pavla Hubeného.

ČTK

Přečíst článek

Přehlížený smysl národních parků

Celý vývoj přitom zapadá do širšího politického kontextu. Motoristé sobě dlouhodobě vystupují proti environmentálním regulacím a staví svou identitu na kritice zelené politiky. Zmocněnec vlády Filip Turek tento postoj otevřeně prosazuje. Ministr Igor Červený zase o národních parcích často hovoří především jazykem omezení a nákladů.

Taková perspektiva ale snadno přehlíží základní smysl národních parků. Národní parky totiž nevznikly proto, aby maximalizovaly turistický provoz ani aby sloužily jako testovací polygon pro hospodářské nápady aktuální vlády. Jejich smyslem je chránit území, která jsou natolik cenná, že v nich má příroda přednost před lidskými plány.

Macinka na ministerstvo životního prostředí je provokace jak z Trumpovy dílny

Názory

Nenechme se zmýlit manipulací, že se jen kyvadlo přesouvá z extrému do extrému. V Česku žádná extrémní ekologická politika nikdy nebyla. Takže pokud jdou Motoristé řídit životní prostředí, posouváme se prostě jen do extrému. 

Tereza Zavadilová

Přečíst článek

Pokud se tento princip začne rozvolňovat personálními rošádami a politickými signály, důsledky mohou být velmi konkrétní. Oslabení ochrany, větší tlak na využívání území a návrat sporů, které česká ochrana přírody řešila celé roky.

A pak se nabízí otázka, která dnes může znít jako nadsázka. Jak dlouho potrvá, než někdo přijde s návrhem zpřístupnit Sněžku autem?

Možná je to absurdní představa. Jenže v české politice často platí jednoduché pravidlo. Nejdřív se vymění lidé, pak se změní pravidla, a nakonec se zjistí, že i na vrchol nejvyšší hory by se vlastně docela hodila silnice.