Michel Barnier je konsenzuální politik se silným konzervativním ostnem. Bude vládnout s Le Penovou?
Emmanuel Macron jmenoval premiérem překvapivě někdejšího brexitového vyjednavače a dlouholetého politika Michela Barniera. Od prezidenta je to docela cynická hra – v nedávných volbách se pokoušel zbavit krajní pravice, ale nyní jí umetává cestičku k vlivu.
Francouzský prezident Emmanuel Macron ve čtvrtek ukončil nejdelší čekání na novou vládu ve francouzských dějinách. Během dvou měsíců od parlamentních voleb se hovořilo o mnoha kandidátech, ale jméno skutečného premiéra se objevilo až cílové rovince. Od Macrona je to poměrně překvapivý krok, při jehož vysvětlování je třeba myslet trochu „za roh“. Na to už ale musíme být po chaotickém létě od prezidenta zvyklí.
Premiérem si totiž Macron vybral Michela Barniera, třiasedmdesátiletý zasloužilý politik přitom nepatří k levici, která vyhrála volby, ani ke druhým centristům, dokonce ani ke třetímu krajně-pravicovému Národnímu sdružení, ale až k paběrkujícím čtvrtým Republikánům. Macron po celé skoro dva měsíce opakoval, že pověří člověka s podporou v parlamentu. Muže tedy toto řešení vůbec fungovat?
Nový kabinet Ursuly von der Leyenové měl být výkladní skříní generové rovnosti. Po zveřejnění nominací to ale vypadá, že parita mužů a žen je v nedohledu. Státy, které požadavky šéfky Komise ignorovaly, vysílají dokonce méně žen než do předchozího kabinetu.
Karel Pučelík: Evropská komise jako pánský klub. Země se na požadavky von der Leyenové vykašlaly
Názory
Doma není prorokem
Michel Barnier respektovanou postavou ve středopravém táboře. Má za sebou bohatou kariéru, poslancem se stal už v sedmdesátých letech, od devadesátých let pak působil jako ministr v několika kabinetech. Nejvíce pozornosti si ale nezískal v Paříži, nýbrž v Bruselu. Dvakrát byl francouzským eurokomisařem, nejdříve mezi lety 1999 a 2004 byl komisařem pro regionální politiku ve výběru Romana Prodiho, v letech 2010 až 2014 měl na starosti vnitřní trh a služby v kabinetu José Manuela Barrosa. Do celoevropského povědomí se následně zapsal jako hlavní evropský vyjednavač v procesu brexitu.
Francouzská média naopak upozorňují, že ve Francii rozhodně tak známou postavou není, ačkoli mezi evropskými štacemi vedl i francouzskou diplomacii. Deník Le Monde k tomu přidává historku z Barnierovy prezidentské kandidatury, o kterou se neúspěšně pokoušel před dvěma lety v dresu pravicových Republikánů. Barniér prý ve skvěle padnoucím obleku vpadl do restaurace a chtěl s personálem hodit klasický kampaňový small-talk, osazenstvo restaurace prý ale jen zmateně koukalo, o co se to pán pokouší. Nakonec jim musel vysvětlit, že se snaží stát jejich prezidentem za kdysi nejvlivnější stranu sahající až De Gaulleovi. Není divu, že si strana vybrala někoho jiného.
Konsenzus nebo šance pro pravici?
Le Monde také o Barnierovi hovoří jako o konsenzuálním politikovi. Tato pověst má rozhodně na čem zakládat, minimálně o schopnosti dosáhnout kompromisu hovoří jmenování brexitovým vyjednavačem. Barnier z tohoto úkolu vyšel úspěšně, zatímco na britské straně si vylámala zuby řada premiérů.
Barnier rozhodně konsensuálním politikem býval. Před pokusem o prezidentskou kandidaturu se ale jeho názory posunuly znatelně doprava, zejména na imigraci a soudnictví. V kampani například navrhoval stopnout imigraci na tři až pět let, a mezitím vymyslet, jak se s ní vypořádat. Hovořil také o vypsání referenda o zpřísnění přistěhovalecké politiky, ačkoli to unijní legislativa zakazuje. Není to přitom jediný případ, kdy brojil proti Bruselu, což je u jednoho z architektů unijní politiky posledních více než dvaceti let trochu podivné. Nadhazoval dokonce i myšlenku, že by Francie nemusela být podřízena Soudnímu dvoru EU.
Ani s Macronem nejsou zrovna „BFF“. Prezidenta Barnier několikrát veřejně kritizoval. Proč si ho tedy Macron vybral a riskuje tak další fragmentaci politické situace? S Barnierem si mohou rozumět v ekonomické rovině a v otázce nutné stabilizace rozpočtu. Pro Macrona je nejspíš důležité, aby se nový premiér nepokoušel demontovat jeho odkaz včetně kontroverzní důchodové reformy a posunutí důchodového věku, což by u předsedy vlády z řad levice, byť umírněné, nebylo jisté. Konzervativní Barnier je v tomto ohledu pojistka. Ostatním středopravým partnerům zase nebude trnem v oku jako někdo, kdo by měl prezidentské ambice a v úřadu by se chtěl proslavit.
Viceprezidentka Kamala Harrisová má větší šance porazit Donalda Trumpa, než měl před svým odstoupením Joe Biden. Dlouholetá politička by však měla nabídnout víc než to, že není Trump nebo že jí není osmdesát. Demokraté mají novou příležitost, ale klíčová bude kampaň.
Kamala Harrisová není charismatická vůdkyně, přesto může vyhrát
Leaders
S kým bude vládnout?
Michel Barnier se nedlouho po jmenování nechal slyšet, že jeho vláda bude otevřená všem, kdo budou mít o spolupráci zájem. No, řekněme to narovinu – on jinou možnost nemá. Kdyby svůj kabinet složil pouze z republikánů, na vyslovení důvěry by to zdaleka nestačilo. S kým ale může spolupracovat?
Nejlépe se Barnier dohodne s centristickým prezidentským táborem, jenže ani jejich spojení neustojí hlasování o důvěře. Levice dala hned vědět, že s ní počítat nemohou. Vítězný blok bere Barnierovo jmenování jako zradu, čemuž se vlastně nelze moc divit, poté co Macronovi Nová lidová fronta pomohla vyšachovat Národní sdružení Marine Le Penové. Krajní pravice se nyní možná vrátí oknem.
O Národním sdružení se nyní mluví jako o „kingmakerovi“ francouzské politiky. Pokud Barnier nechce o své místo hned přijít, bude muset jeho kabinet Le Penové strana alespoň tolerovat. Imponovat by jí mohl Barnierův konzervativní postoj k migraci, ale zároveň odrazovat Barnierovo „eurohujerství“. Inu, brzy se ukáže, kdo dokáže dělat kompromisy.
Tak aby taky k něčemu byly…
