Premiér Andrej Babiš si nebral servítky: Motoristé podle něj stále vystupují, jako by byli v opozici, a jejich výroky škodí celé vládě. Po sporných slovech Filipa Turka očekává změnu stylu komunikace i větší odpovědnost za vládní roli.
Motoristé si podle premiéra Andreje Babiše (ANO) dosud zřejmě neuvědomili, že jsou ve vládních funkcích a neměli by komunikovat tak, jak byli zvyklí dříve. Vládní koalice podle premiéra nicméně funguje dobře, lépe než jeho minulá, kdy hnutí ANO spolupracovalo s bývalou ČSSD. Babiš to uvedl v diskusním pořadu televize Nova. Od vládního zmocněnce pro Gren Deal Filipa Turka (Motoristé), který čelil v posledním týdnu kritice kvůli výrokům na adresu úředníků, premiér očekává, že pochopí, že takové vystupování škodí vládě.
Turek nedávno na setkání k výročí internetové televize XTV podle serveru Blesk řekl, že na resortech, které vedou ministři za Motoristy, je plno „progresivistických, levicových, někdy zelených, někdy různých jiných parazitů“ a Motoristé se je rozhodli „postupně deratizovat“. Po kritice se za výrok omluvil.
„Nepřijatelné a nešťastné výroky.“ Turka za „parazity“ kritizují ANO i SPD
Výroky poslance Motoristů Filipa Turka o úřednících jako parazitech jsou nepřijatelné, omluva zazněla, shodli se po jednání vlády ministryně financí Alena Schillerová (ANO), vnitra Lubomír Metnar (ANO) a obrany Jaromír Zůna (za SPD). Schillerová na novinářský dotaz uvedla, že by se jí výrok mohl dotknout osobně, protože léta byla úřednicí, ale Turek jí vysvětloval, že nemluvil o úřednících obecně. O víkendu se Turek v debatě televize Nova omluvil úředníkům ministerstev, pokud se jich jeho slova dotkla.
O Turkově výroku komunikoval Babiš s předsedou Motoristů a ministrem zahraničí Petrem Macinkou. „Reagoval jsem relativně agresivně, protože se snažím vysvětlovat, že je to nesmysl,“ uvedl Babiš k vyjadřování a postojům Motoristů, jež podle něj vyplývají z nespravedlnosti, kterou oni cítí. Podle premiéra jde o kontinuální kampaň médií, proti které se nedá bojovat. Doufá však, že Turek pochopí, že obdobné výroky jsou ke škodě vlády a není to dobře. „Já jsem mu vyslal jasný signál a doufejme, že je natolik inteligentní, že to pochopí,“ uzavřel.
Jako útok médií na své ministry vidí Babiš také informace serveru Seznam Zprávy o nezvykle nízké výši nájmu v obecním bytě či černých stavbách na pozemku ministryně pro místní rozvoj Zuzany Mrázové (ANO). „Oni si vždycky někoho vyberou,“ uvedl s tím, že za ministryní stojí.
Související
Dalibor Martínek: Macinka se ze všech sil snaží, abychom se těšili na lidovce
Bývalý velvyslanec Česka při NATO Jakub Landovský se má stát vládním zmocněncem pro plnění závazků vůči alianci. Oznámil to premiér Andrej Babiš v diskusním pořadu Za pět minut dvanáct na televizi Nova. Od Landovského si slibuje, že Česko konečně naplní alianční cíl – tedy vydávat na obranu alespoň dvě procenta hrubého domácího produktu.
Na spolupráci se podle premiéra domluvili v pátek. „Je to člověk, který tomu rozumí, byl na obraně. Tím chci deklarovat, jak je to pro nás důležité,“ uvedl Babiš. Podle něj by Česko mělo dosáhnout minimálně dvou procent HDP, ambicí je ale jít ještě výš. Landovský má koordinovat postup napříč jednotlivými resorty.
Premiér zároveň naznačil, že do obranných výdajů by mohly být započítány i některé další projekty, například plánovaná vojenská nemocnice v Praze. Kritiku takového postupu odmítl s tím, že o věci jednal přímo s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem.
Spor pokračuje
Spor o to, kolik Česko skutečně vydává na obranu, ale pokračuje. Babiš minulý týden uvedl, že závazek loni nesplnila ani vláda Petra Fialy, protože NATO uznalo výdaje ve výši 1,85 procenta HDP. Fiala však tvrdí, že Česko vydalo 2,01 procenta, a odkazuje na zprávu generálního tajemníka aliance. Bývalá ministryně obrany Jana Černochová označila Babišova slova za lež.
Podle ministra obrany Jaromíra Zůny zatím nelze dělat závěry o letošních výdajích, protože NATO pracuje s daty za celé fiskální období. V letošním rozpočtu vláda počítá s obrannými výdaji ve výši 1,7 procenta HDP. Hranici dvou procent by Česko překročilo pouze tehdy, pokud by se do ní započítaly i projekty související s obranou na jiných ministerstvech.
Babiš v pořadu kritizoval samotné nastavení obranných závazků jako podíl na HDP. „Celá podstata je nesmyslná, máme se bavit o schopnosti armády bojovat,“ prohlásil. Podle něj se to ukazuje na příkladu Estonska, které vydává na obranu přes tři procenta HDP, ale nemá vlastní letectvo. Premiér zároveň odmítl názor, že si členové aliance rozdělují své vojenské kompetence.
Spor mezi Pavlem a Babišem kvůli summitu NATO pokračuje. Hrad zvažuje kompetenční žalobu
Spor mezi prezidentem Petrem Pavlem a premiérem Andrejem Babišem o účast na summitu NATO v Turecku nabírá na síle. Hrad připouští, že pokud vláda prezidentovi cestu zablokuje, může situace skončit až u kompetenční žaloby.
Členské státy NATO se k výdajům ve výši alespoň dvou procent HDP zavázaly už v roce 2014 na summitu ve Walesu. Cílem bylo posílit obranyschopnost aliance po ruské anexi Krymu. Nově se státy v červnu loňského roku na summitu v Haagu shodly na ještě ambicióznějším cíli: během deseti let zvýšit celkové výdaje na obranu a bezpečnost až na pět procent HDP, z toho 3,5 procenta má jít přímo na zbrojení.
Obrannými výdaji se bude zabývat i letošní summit NATO v Ankaře. Zájem zúčastnit se ho projevil prezident Petr Pavel, Babiš ale v pořadu uvedl, že nechápe, proč chce hlava státu na vrcholnou schůzku jet. Připomněl dřívější kritická slova Pavla na adresu amerického prezidenta Donalda Trumpa. „Potom, co deklaroval vůči Trumpovi, tak já bych tam nejel na jeho místě,“ řekl Babiš. Oba politici by o cestě na summit NATO měli spolu jednat 8. května.
Související
Spor mezi Pavlem a Babišem kvůli summitu NATO pokračuje. Hrad zvažuje kompetenční žalobu
S fotoaparátem navštívil více než čtyři sta hutí, sléváren a oceláren po celém světě a vytvořil unikátní vizuální archiv mizejícího světa těžkého průmyslu. Fotograf Viktor Mácha, autor projektu Beauty of Steel, mluví o západních megahutích i rozpadajících se provozech na Urale, o kráse lidské práce, o tom, proč fotografie nikdy plně nepřenese dunění a žár vysoké pece, a proč se o jeho práci paradoxně ví víc v zahraničí než doma.
Kdy vám došlo, že už netvoříte jen archiv, ale dokumentujete něco nenávratně mizejícího?
To poznání přišlo postupně, nebyl to jeden velký okamžik. Dlouho jsem měl pocit, že jen sbírám a systematizuji svět, který mě fascinuje. Jezdil jsem, fotil, vracel se, vršil další a další cesty. Ale někdy po roce 2010 jsem začal stále víc vnímat, že nepozoruju jen proměnu průmyslu, ale jeho mizení. Závody, do kterých jsem se vracel po pěti nebo sedmi letech, už často nebyly tamtéž. Část provozů byla odstavená, něco rozebrano, něco srovnané se zemí. Během covidu ten pocit ještě zesílil.
Když jsem překročil čtyři sta navštívených závodů a uvědomil si, že téměř polovina z nich už je minulostí, došlo mi, že nejde jen o fotografický archiv. Že vzniká dokument něčeho, co mizí v přímém přenosu.
A možná mě v tom utvrdila ještě jedna věc. Už skoro dvacet let čekám, že jednou přijedu k nějaké huti a budou tam stát fotografové frontu. Že si lidé uvědomí, jak mimořádný vizuální i civilizační fenomén to je. A ono nic. Pořád se to neděje. Kamkoliv přijdu, bývám často první fotograf po desítkách let. To je absurdní.
V ten moment jsem si uvědomil, že možná opravdu vzniká něco unikátního, protože to za mě nikdo jiný systematicky nedělá.
Co vás na vlastním archivu po těch letech nejvíc překvapuje?
Paradoxně rozsah vlastních cest. Moje expedice jsou často extrémně intenzivní. Dvě tři hutě denně, deset dní bez přestávky, minimální spánek, přesuny, focení, jednání s provozy. Člověk to v danou chvíli žije skoro reportážně, není čas to reflektovat.
A pak po letech otevřu archiv a říkám si: já byl i tady? Tohle jsem viděl? To už přece neexistuje. Je v tom zvláštní zkušenost zpětného objevování vlastního života.
Česko loni dovezlo historicky rekordní množství oceli z Ruska
Česká republika loni prudce navýšila dovoz oceli z Ruska, na suverénní historický rekord. Dovezla takřka 830 tisíc tun této suroviny, meziročně o bezmála 76 procent více, vyplývá z dat ČSÚ. Hodnota tohoto dovozu dosáhla takřka 10 miliard korun. Česko tak nadále pomáhá financovat ruské válčení na Ukrajině, přestože od přímého odběru ruské ropy a zemního plynu se již odstřihlo.
Dřív jsem podle jediné fotografie okamžitě věděl, ve které hale vznikla, v jakém provozu, v jakém roce. Dnes už se mi to někdy slévá. A to je možná přirozené. Tisíce souborů vlastně už tvoří krajinu samu o sobě.
Zároveň mě překvapuje, jak rychle se z dokumentu stává archeologie. To, co jsem fotil jako současnost, se mezitím stalo historií.
Přesto tvrdíte, že evropský těžký průmysl nekončí...
Je to transformace, a kdo ji prošvihne, skončí. Na Západě slyšíte jiný tón než u nás. V IJmuidenu mi ředitel řekl: máme ekologický problém, je to naše chyba, musíme to opravit. Ne: Brusel nás ničí. To je rozdíl mentality.
Nedávno jste se vrátil ze západoevropských hutí. Jaký dojem jste si přivezl?
Musím říct, že v jistém smyslu až osvobozující. Dlouho jsem i já podléhal pocitu, že evropské hutnictví umírá. Když člověk žije v českém prostředí, snadno ten dojem získá. Slyšíte pořád o útlumu, energiích, Green Dealu, konci průmyslu. Jenže realita, kterou jsem teď viděl v západní Evropě, je mnohem složitější.
Byl jsem v megahutích jako Tata Steel v Nizozemsku nebo Aperam v Belgii a to, co tam člověk vidí, není rozpad, ale transformace. Tam, kde se investovalo, ty podniky neuvěřitelně fungují.
Aperam mě úplně šokoval. Úroveň technologií, bezpečnosti, ekologických opatření. To je jiný civilizační standard. Přijedete ke komplexu a máte pocit, že je snad prázdný, protože nevidíte kouř, nic dramatického. Ale uvnitř běží obrovský organismus ve třech směnách.
Tohle mi úplně narušilo stereotyp, který se kolem evropského průmyslu vytváří. Nejde o konec hutnictví. Jde o jeho přerod.
Jak se liší kultura práce ve světě?
Dramaticky. Brazílie mě šokovala bezpečností. Nedržíte se zábradlí, jdete ven. Hotovo. Vedle toho se v provozu plazí hadi a musíte mít speciální chrániče. To je jiný svět.
Zažil jste i opačný extrém?
Ano, v Rumunsku, to byla skoro cesta v čase. Vymlácená okna, divocí psi, trosky. A uprostřed toho fungující slévárna. To nejsou jen rozdíly dekád. To je jiná civilizační regrese. Byl jsem ve slévárně v Transylvánii a myslel jsem, že podnik dávno skončil. Vrata dokořán, a najednou z trosek vyběhl slévač v kloboučku, zazvonil na zvon a začalo se lít železo. Uprostřed apokalypsy.
Šrot nad zlato. Severokorejci musí povinně sbírat kovový odpad, aby probudili krachující hutě
V komplexu severokorejských oceláren Kim Ček technici ke konci prosince spustili novou hutní technologii vlastní výroby. Ta by, dle oficiálního prohlášení, měla výrazně přispět k zvýšení výroby. Otevření linky se zúčastnil premiér Kim Tok Hun, který ve svém proslovu ocenil výkony a činy všech stavitelů a pomocníků, kteří přispěli k oživení pokroku země v jejím nejtěžším období,“ tak zní oficiální zpráva korejského serveru rodong.rep.kp.
Kde jste mohl pozorovat nejstrašnější pracovní podmínky?
Asi nejotřesnější pracovní podmínky, jaké jsem kdy zažil a viděl, byly v Rusku, na Ukrajině, v Rumunsku nebo třeba v Jižní Africe. To si člověk, který to nezažil, vůbec nedovede představit. Tam lidský život často znamená strašně málo.
V té souvislosti vyprávím historku z Azovstalu v Mariupolu, kde jsem byl poprvé v roce 2012. Bavil jsem se tam s vedením o bezpečnosti práce a ptal jsem se na pracovní úrazy, ale moc se jim o tom nechtělo mluvit. Pak za mnou přišel jeden dělník a řekl: „Vy jste se ptal na bezpečnost? Tak před dvěma týdny tady jeřáb položil třistatunovou pánev s ocelí přímo na jednoho chlapa.“ Úplně ho rozmáčkla. A oni to tehdy vyřešili tak, že tělo odvezli za plot a nahlásili, že se nehoda nestala u nich. To je něco, co si v západní Evropě neumíme představit. Paradoxně obrovský kontrast byla třeba Brazílie, která je naopak v bezpečnosti práce na špičce. Málokdo ví, že odtud vznikají bezpečnostní standardy pro zbytek světa.
A západní negativa?
GDPR. To je někdy groteska. V Holandsku třeba nesmíte oslovit dělníka, jestli ho můžete fotit. On musí přijít za vámi. To už je skoro absurdní divadlo.
S historií a současností těžkého průmyslu souvisí i vaše chystaná výstava v Evropském parlamentu. Čeho se bude konkrétně týkat?
Ano, a vlastně i ta s tím poznáním souvisí. Před časem mě oslovil Eurofer, Evropská asociace pro ocel, která si letos připomíná 75 let od založení Evropského společenství uhlí a oceli, tedy historického základu dnešní Evropské unie. Chystá se výstava v Evropském parlamentu postavená na mých fotografiích a smyslem není jen ukázat nostalgii starého hutnictví, ale i jeho současnou proměnu. Proto teď objíždím evropské hutě znovu. Potřebuju zachytit motivy, které mluví nejen o minulosti, ale i o budoucnosti.
A to je pro mě důležité. Protože ocel není jen minulost, je to stále jeden ze základů civilizace. Paradoxně tohle uznání přichází od evropských institucí dřív než od českého kulturního prostředí. A to je trochu symptomatické.
O vaši práci je větší zájem venku než doma?
Jednoznačně. A pořád mě to zaráží. Na Západě přijedu do hutě a lidé znají Beauty of Steel, sledují ten projekt, chtějí se bavit, někdy se i fotit. V Holandsku jsem měl skoro pocit absurdního divadla. Lidé se kolem mě sesypali a znali mě podle projektu. Že mě znají ze sítí, jsem vůbec nečekal. A v Česku? Velké ticho. Přitom to není, že by průmysl nebyl naše téma. Jen je tu zvláštně vytlačený. V uměleckém prostředí je pořád často vnímán jako cosi podezřelého, historicky zatíženého. A to je škoda. Protože ve světě má industriální kultura normální místo v paměti společnosti. U nás se o něj pořád bojuje.
Proč myslíte, že v Česku ten zájem chybí?
Protože průmysl je tu pořád vnímaný jako stigma. Černota, mour, kouř, komunismus, socialistický realismus. Pamatuju si fantastickou ostravskou výstavu Dělník je smrtelný, práce je živá, která mapovala století průmyslového umění. Skvělá věc, ale dostala strašnou bídu. Že se vytahuje komunismus, že se vrací minulost. Na Západě máte průmyslové obrazy v muzeích jako součást kulturního dědictví. U nás je to často jen „špinavá minulost“. To je obrovský rozdíl. Protože těžký průmysl je tu pořád poznamenaný komunismem. Lidé často nevidí ocelárnu jako kulturní fenomén, ale jako memento špinavé minulosti. Přitom je to absurdní redukce. Když se hledí na gotickou katedrálu, nikdo neřeší feudální vykořisťování. Ale jakmile vystavíte vysokou pec, někdo řekne socrealismus.
O kráse lidské práce. A o transformaci. Pořád říkám. V hutnictví se ze šutru stane vidlička. To je přece magie. Alchymie. Mě fascinuje, že člověk vstoupí do obrovské haly, která je sama z oceli, vyrábí ocel, a návštěvník se tam cítí jako mravenec. Je v tom monumentalita, ale i cosi metafyzického. Něco, co člověka děsí a fascinuje zároveň. A to mě nepustilo ani po dvaceti letech. Pořád když vejdu do haly, mám motýly v břiše. To je znamení, že to ještě žije.
Ve vašich fotografiích ale nejsou jen monumentální celky, často jsou tam i velmi intimní detaily...
Protože provoz netvoří jen technologie. Ale i člověk. Miluju dělnické kouty, provizorní židle, kalendáře, otrhané plakáty s vyzývavými ženami. To je sociální antropologie, to jsou mikrostopy lidství. V prostředí, které je jinak skoro nelidské. Marketéři to nesnášejí, ale já v tom vidím duši provozu. A někdy si myslím, že právě tyhle detaily o světě práce řeknou víc než samotná vysoká pec. To je ukázka lidství v nelidském prostředí. Když devět hodin denně stojíte v hluku, prachu a tmě, tak jediný kontakt s normálním světem může být ta svlečená holka na zdi. To není vulgarita. To je antropologie. A říkám to jako katolík.
Dá se industriální fotografie použít jako způsob, jak budoucím generacím vysvětlit, co bylo hutnictví?
Jen částečně. A to je moje bolest. Fotografie nepřenese pach, žár, dunění, vibraci podlahy. To, jak huť doslova dýchá, je nepřenosné. Fotografie může ukázat monumentalitu, může zachovat tvary, ale živý organismus huti ne. A právě proto dokumentuju aspoň to, co zachytit jde. Protože jednou možná nebude ani to.
Přemýšlíte o svém archivu jako o historickém fondu?
Ano, doufám v to. Mám asi dvacet terabajtů dat. To už není osobní archiv. To je materiál, který by jednou měl mít institucionální péči. Doufám, že vznikne něco jako knihovna technologií. Paměť průmyslové civilizace. Protože jinak to může zmizet stejně jako ty hutě. A to by byla tragédie.
Kde jste cítil největší energii starého průmyslového světa?
V Rusku na Urale. Tam to dunělo, bušilo, žilo. A od zrodu v carském Rusku skoro bez investic. To byl fotografický ráj, kam už se nikdy nepodívám. Strašný a zároveň nádherný. Za Uralem měl už na konci 17. století velkou roli železář Nikita Demidov, kterého tam car Petr I. poslal budovat průmyslovou základnu a využít obrovská naleziště rudy, uhlí a vzácných kovů. Právě tehdy se tam začal rodit těžký průmysl. Ty funkční železárny, například v Serovu na severním Uralu, pocházejí třeba z roku 1888 a člověk má pocit, že se do nich od té doby neinvestoval ani rubl. Když tam přijdeš, vidíš dělníky v dřevácích a roztrhaných bundách u vysokých pecí. Je to syrový, skoro zastavený v čase. V tom je to svým způsobem úplný ráj.
Že ocel není samozřejmost. Že za vidličkou, autem nebo mobilem je obrovské množství energie a lidské práce. To si málokdo uvědomuje.
Máte ještě fotografický sen?
Pořád. Voestalpine, Indie, Afrika. Měl jsem pozvání do Íránu a stále to odkládal. Teď mám obavy, že po náletech už nebude co fotit. Stejné je to na Ukrajině a na Ural do Ruska se znovu nepodívám. Primárně chci dokončit Jižní Ameriku, to jsou už jen tři cesty. Pořád je naštěstí co fotit.
Co je dnes váš projekt Beauty of Steel?
Začalo to jako koníček. Dnes je to život a, troufám si říct, možná i fenomén. V průmyslovém světě má ten projekt ohlas, který mě překvapuje. V kulturním světě pořád skoro žádný. Ale třeba se to jednou změní.
Vstupuje do vaší práce dnes již všudypřítomná umělá inteligence?
To je věc, která mě opravdu zneklidňuje. Už narážím na videa vytvořená z mých fotografií, rozpohybovaná AI. To je nová forma krádeže. A nejhorší je, že začíná mizet hranice mezi obrazem a simulací. Přestávám někdy rozeznávat, co je skutečnost. To je vážný problém. Zvlášť pro dokumentární fotografii.
Je ocel ještě symbolem modernity?
Možná už není vnímána tak heroicky jako ve 20. století. Ale pořád je základem světa. Jen jsme ji přestali vidět. Pořád za vším stojí ocel, jen si to už neuvědomujeme. A možná i proto ji stojí za to fotografovat. Aby se na to nezapomnělo.
Viktor Mácha
Viktor Mácha (1984) je český fotograf a dokumentarista specializující se na těžký průmysl. Je autorem mezinárodně uznávaného projektu Beauty of Steel, v jehož rámci téměř dvě desetiletí systematicky dokumentuje hutě, slévárny, válcovny a kovárny po celém světě. Navštívil více než 400 průmyslových provozů na několika kontinentech a vytvořil unikátní archiv mizející industriální civilizace. Jeho práce stojí na pomezí dokumentu, vizuální archeologie a monumentální fotografie průmyslové krajiny. V roce 2026 připravuje výstavu v Evropském parlamentu k 75 letům evropského ocelářského společenství a pokračuje v nových dokumentačních cestách po evropských hutích. Navzdory výraznému mezinárodnímu ohlasu zůstává jeho práce v českém kulturním prostředí dosud překvapivě nedoceněná.
VYŠEL JARNÍ NEWSTREAM CLUB
Soukromí je nový luxus. A možná i nejcennější dovednost dneška.
Jarní vydání magazínu Newstream CLUB se zaměřuje na téma, které dnes řeší miliardáři i běžní lidé – jak si uchovat vlastní prostor v době, kdy jsme neustále online. Soukromé kluby, tiché byty, digitální detox i život na očích veřejnosti.
V novém čísle přinášíme rozhovory s Vendulou Pizingerovou, youtuberem Tarym nebo zakladatelem Smarty.cz Petrem Syrůčkem. Nechybí inspirace ze světa byznysu, stylu ani cestování – a také konkrétní tipy, jak si soukromí znovu vzít zpět.
Jedenácté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji na stáncích i v online distribuci Send, kde je možné titul také předplatit. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na webu newstream.cz.
Na další číslo magazínu se můžete těšit v červnu.
Související
Pecina přebírá ostravskou huť. Čeká ji restart i bolestivé škrty
