Návrh vlády, aby se do státního rozpočtu nezapočítávaly výdaje na silnice, dálnice, vodní díla nebo jaderné zdroje, na obranu, nyní leží ve sněmovně a až skončí obstrukce opozice, patrně bude schválen.

Vláda slibovala konsolidaci veřejných financí. Opak bude pravdou. Vláda začne jako státní rozpočet vykazovat úplně jiné číslo, než kolik peněz ve skutečnosti utratí. Státní rozpočet se stane cárem papíru bez vypovídací hodnoty.

Alena Schillerová si zřejmě jako malá dívka myslí, že když zavře oči, svět přestane existovat. Dluh, na který si stát bude muset půjčovat, bude, ať ho vláda nazývá jakkoliv. Hloupý trik s nepočítáním některých výdajů do „rozpočtu“ má jediný důvod. Dává vládě možnost utrácet víc peněz.

Klíčové investice

Vláda tvrdí, že musí investovat do klíčových oblastí, které minulá vláda podfinancovala. To zní hezky, tak budovatelsky. Je to představa Karla Havlíčka, že se k prosperitě proinvestujeme. Samozřejmě, že investice třeba do infrastruktury bude mít na ekonomiku pozitivní vliv.

Jenže vláda už neříká ono B. A sice, že na investice měla najít peníze v rámci rozpočtových pravidel. Ta, jak s oblibou říká Mojmír Hampl, se mají o to víc uplatňovat právě v těžkých časech, kdy je peněz málo. Jinak nemají smysl. Vláda jim nyní smysl bere. Žádná pravidla nyní nebudou. A až bude vláda chtít, pravidla si zase přizpůsobí svým potřebám.

Vláda si svévolnou úpravou, kdy některé dluhy nebude považovat za dluhy, jenom udělala prostor k tomu, že může dál uplácet různé voličské skupiny, zejména důchodce. A tím si zaplatí své další volební vítězství. Zaplatí je penězi dětí současných voličů. Ale to je Babišovi jedno, on už tu nebude.

Dovoz inflace z Perského zálivu spolu s rozvolněnou rozpočtovou politikou vytváří nebezpečnou kombinaci. ČNB musí být ostražitá, říká v rozhovoru pro Newstream.cz hlavní ekonom společnosti Deloitte David Marek.

Inflace jde nahoru, podle dnešního předběžného odhadu ČSÚ v dubnu dosáhla 2,5 procenta. Živí ji hlavně přetrvávající konflikt v Perském zálivu. Jak na pozadí toho odhadujete výsledek zítřejšího hlasování Bankovní rady o nastavení úrokových sazeb?

Myslím si, že ČNB nyní zůstane ve vyčkávacím režimu, protože bude vyhlížet, jak se bude situace kolem Perského zálivu vyvíjet, zda odtud přicházející inflační šok bude trvat déle či nikoliv. A že Bankovní rada ČNB bude na nejbližším jednom nebo dvou zasedáních o zvýšení sazeb hodně diskutovat, ale nakonec většinově anebo možná jednohlasně rozhodne pro zachování stability sazeb.

Co byste dělal na místě centrálního bankéře vy? Použil jste slovo inflační šok…

Teď je opravdu nutné mít více informací. Jen bych dodal, že v okamžiku, kdy zůstává poměrně rozvolněná fiskální politika a zároveň zvenku přichází nabídkový inflační šok, začíná to velmi silně připomínat rok 2022. Konstelace tehdy byla velmi podobná a vyústila v nečekaně vysokou inflaci. Takže teď je zcela na místě ostražitost. A pokud by se inflační rizika začala zhmotňovat, bude ČNB muset být velmi rychlá, podobně, jako byla po pandemii koronaviru, a nepodceňovat rizika. Teď je potřeba být značně opatrný. Jinými slovy–pro Českou národní banku skončily prázdniny. Začíná relativně těžší doba.

Někteří ekonomové naopak říkají, že tehdejší nevídaně vysoká inflace, která v roce 2022 kulminovala na hodnotě 18 procent, je důsledkem pomalé reakce ČNB.

Tehdy byla ČNB pod vedením guvernéra Jiřího Rusnoka jednou z centrálních bank světa, které byly v reakci na inflaci nejrychlejší. Pro připomenutí–ČNB začala zvyšovat úrokové sazby v červnu 2021, přičemž ještě v lednu a v dubnu jsme měli období, kdy jsme byli doma kvůli covidu. Takže v prvním okamžiku, kdy se ekonomika začala vracet do normálu, centrální banka zareagovala. A myslím, že byla za svou velmi dobrou reakci nedostatečně pochválena. Pro dnešní vedení ČNB není současná situace úplně lehkou výzvou. Napodobit  tehdejší skvělý výkon bankovní rady pod vedením pana Rusnoka by bylo žádoucí, ale náročné.

Nicméně česká ekonomika byla už před nástupem pandemie covidu přehřátá. Už od listopadu 2019 začala inflace překračovat toleranční pásmo ČNB. Do prvního covidového roku 2020 jsme v lednu vstupovali s inflací 3,6 procenta a repo sazbou dvě procenta. A pak, po únorovém skoku směrem nahoru o čtvrtinu procentního bodu, následovalo postupné snižování až na 0,25 bodu v květnu 2020. 

Dobře. Ale vraťme se do doby, kdy jsme ani netušili, co všechno s ekonomikou pandemie udělá. Kdy jsme měli hromadně zavřené obchody a nevěděli, jak budeme fungovat z měsíce na měsíc. Kdyby v takové situaci začala ČNB zvyšovat úrokové sazby, tak by v podstatě hrozila defenestrace bankovní rady. Zvyšování sazeb bylo naprosto nepředstavitelné. Na jedné straně vyhlašujete protipandemická opatření a zakazujete dětem chodit do školy. A zároveň by přišla ČNB se zvyšováním úrokových sazeb? To by si přinejmenším všichni ťukali na čelo, že jsou v ČNB blázni. V okamžiku, kdy poprvé došlo k rozvolnění protipandemických opatření, ČNB zareagovala. Ano, modelově se měly zvyšovat sazby už někdy v prosinci 2020. Jenže v prosinci 2020 jsme sledovali statistiky mrtvých, každý den, každý týden, a viděli, jak jejich stavy rekordně rostou. Na pozadí tak smutných statistik by zvyšování sazeb centrální banky asi opravdu nepochopil vůbec nikdo na světě.

Jako faktor, který by ve spojení s nabídkovými šoky kvůli konfliktu v Perském zálivu dlouhodobě mohl vést k výraznému zvýšení inflace, jste uvedl rozvolněnou rozpočtovou politiku. Započítáváte do toho také připravované rozvolnění rozpočtových zákonů?

To se týká budoucích rozpočtů. Já se dívám na současnou rozpočtovou politiku. Letos se ekonomika dostala zhruba na svůj potenciál, čili by nyní vlastně neměly být žádné rozpočtové schodky. Přesto je ale máme, a velmi vysoké. Je to kombinace dědictví nedokončené fiskální konsolidace po předchozí vládě a nových závazků, k nimž se uvázala současná vláda. Ale především jde o to dědictví, protože fiskální politika zůstala rozvolněná, ačkoliv už podle plánu tehdejší vlády premiéra Fialy měla pracovat s daleko menšími schodky.

Inflace opět začala růst a už padají nejrůznější odhady, kam až ji může americko/izraelsko iránská válka vyhnat. Máte nějaký odhad vy, třeba pro závěr letošního roku?

Já raději zůstávám optimistou s tím, že se inflace může přehoupnout mezi tři až čtyři procenta a tam se doufejme zastaví. Ta nebezpečná kombinace nabídkového šoku a rozvolněné rozpočtové politiky, kterou jsem coby riziko pro výrazný růst inflace zmiňoval, by se týkala spíše příštího roku, kdy by se oba faktory už projevily naplno. Teď se nám projevuje jen z nich, nabídkový inflační šok v podobě vysokých cen ropy a zemního plynu. Pokud by tohle vydrželo a nadále tlačilo inflaci nahoru a ještě se k tomu přidal ten fiskální impuls, pak by se inflace v příštím roce mohla zvyšovat ke čtyřem, pěti procentům. Přičemž se neodvažuji odhadovat, zda by náhodou neutekla někam výš. Ale takové riziko by tady bylo a muselo by se s ním počítat.

Jsme v riziku kombinace importu inflace z Perského zálivu a uvolněné rozpočtové politiky sami, anebo jsou na tom ostatní země podobně?

Je to problém mnoha evropských zemí. Asi nejviditelnější je to v případě Rumunska a Polska, tam už jsou vysoké rozpočtové deficity prakticky normální záležitostí. S vysokými schodky dlouhodobě pracuje i Francie.

Blokáda Hormuzu si začíná vybírat daň. Inflace v Česku se může dostat ke čtyřem procentům

Názory

Český průmysl hlásí nejlepší kondici za čtyři roky, pod povrchem ale rychle sílí tlak na náklady. Válka v Perském zálivu, dražší doprava a nedostatek materiálů nutí firmy předzásobovat, propouštět a přenášet vyšší ceny dál na odběratele. Inflace se tak může znovu citelněji propsat i do peněženek spotřebitelů.

Lukáš Kovanda

Přečíst článek