Proč nejsou čeští poslanci schopni grilovat oligarchy a šéfy státních firem?
Inspirativní grilování čekého oligarchy Křetínského v britském parlamentu o tamní poště otvírá zásadní otázku, proč naši poslanci něčeho takového nejsou schopni, proč je to ani nenapadne. Proč český parlament nedokáže plnit svou veřejnou funkci kontroly top manažerů státních firem, a oligarchů, kteří mají klíčovou pozici v poskytování některé veřejné služby?
Když parlament mlčí, byznys mluví
Grilování Daniela Křetínského v britském parlamentu je skoro až antropologickou podívanou. Český oligarcha přijde, sedne si, odpovídá, klidně, sebejistě, místy se kroutí, když přijde řeč na ruský plyn a Royal Mail. Ale podstatné je něco jiného: že tam vůbec je. Bere to jako samozřejmost. Veřejná kontrola je součástí hry. A teď střih do Česka. Tady by podobné slyšení působilo jako experiment z paralelního vesmíru. Představte si, že si pozvou Daniela Beneše z ČEZ nebo ředitele Lesů ČR Josefa Vojáčka.
Z parlamentu mají srandu
Možná pamatujete pokus senátora Pavla Fischera otevřít téma PPF a Petra Kellnera a jeho byznysů v Číně a Rusku? Výsledek byl učebnicový. Oligarcha vzkázal, že je na horách, nemá na ně čas a místo sebe, že jim pošle svého mluvčího Vladimíra Mlynáře. Místo majitele se staví tiskový mluvčí, rozumíte. To nebyla jen osobní neúcta, to byl těžký výsměch. Jasná zpráva typu: "parlament pro mě není partner, nemá sílu, nemá nástroje, nemá respekt". Ty děti si vodím, nezodpovídám se ji, to už spíš oni mě, ale veřejně, před kamerami, to by byla show.
Politici jako pomahači, ne tvrdý protihráč
Politika a byznys v Česku nežijí v oddělených světech, naopak jsou to roky úzce propojené nádoby. Někdo někoho nominoval, někdo někomu pomohl, někdo někomu dluží, všichni se drží v šachu, do toho financování kampaní. V takovém prostředí se negriluje snadno. Připomíná to situaci, kdy se systém ptá sám sebe, jestli náhodou není problém. Odpověď bývá opatrná.
Bez otázek není kontrola
Český problém je banálně nepříjemný: poslanci často nevědí, na co se ptát. Ne proto, že by byli hloupí, ale protože složitost moderního byznysu je mimo jejich záběr. Energetika, logistika, finanční struktury, mezinárodní holdingy, daňové ráje a převodní ceny, to je složité. To už není tak snadné, jako jít do televizního studia a tam se teatrálně pohádat nad nějakou nesmyslnou kulturní válkou. Bez analytického zázemí, bez expertů, bez dat se z takového výslechu stane improvizace. A improvizace proti připraveným lidem, kteří mají armády právníků a poradců, končívá špatně. Tak se to raději nedělá vůbec.
Informační asymetrie jako základní sport
Kdo má data, řídí hru. A šéfové státních firem nebo velkých holdingů mají informací násobně víc než jejich formální kontroloři. Je to stejný princip jako u městských firem: management ví všechno, dozorčí orgány vidí jen to, co jim někdo ukáže. Kontrola existuje na papíře, v realitě se rozpouští v mlze, veřejnost neví prakticky nic. Kdo se začne ptát moc, rychle narazí – nebo ho to přestane bavit a zjistí, že už to nechce dělat.
Show, která by dávala smysl
Přitom parlamentní slyšení nemusí být nudnou procedurou. Naopak, může to být skvělá a důležitá show. Může to být kombinace faktů, tlaku a veřejného zájmu. Je to i trochu divadlo, ale divadlo, které má obsah.
Sněmovna má svůj kontrolní výbor, ale tam se odkládají ty nejnudnější kusy. Ale mohlo by to být i jinak, mohly by být obávané. Připravené, datově vybavené, mediálně viditelné. Ne proto, aby někoho lynčovaly, ale aby bylo jasné, že veřejná moc se umí ptát na podstatné otázky a trvat na odpovědích, protože to je smysl veřejné, politické kontroly.
Accountability není sprosté slovo
Šéfové státních firem - pošta, dráhy, lesy, energetika - spravují majetek a služby za stovky miliard. To není interní klub, není všechno tajné, je to naopak veřejná věc. Slovo „accountability“ nemá v češtině úplně pohodlný překlad, ale význam je jasný: zodpovídat se. Ne jednou za rok ve výroční zprávě, ale veřejně, pod tlakem, s nepříjemnými otázkami. Nechtít porušit obchodní tajemství, ale vymáhat skutečnou odpovědnost.
Dokud se nezeptáme, nic se nedozvíme
Český parlament dnes nepůsobí jako instituce, která by naháněla respekt těm nejsilnějším hráčům v ekonomice. A dokud to tak bude, žádné skutečné grilování nepřijde. Ne proto, že by to nešlo. Ale protože to nikdo neumí – a možná ani nechce umět.
