Zajímá nás
Lukáš Kovanda: Otců nízké inflace je v Česku víc, úplně pravý ani jeden
Lednová inflace v Česku byla nečekaně nízká. Žádný z tuzemských analytiků, ani sama Česká národní banka, nečekal, že bude činit meziročně jen 2,3 procenta. Většinově se expertní odhady pohybovaly kolem úrovně tří procent. Nízká lednová inflace představuje pozitivní signál pro celý letošní rok. Průměrná celoroční inflace, kterou ta lednová celkem výrazně spoluurčuje, by tak letos měla vykázat pouze úroveň 2,4 procenta, což je takřka pětkrát nižší hodnota než ta loňská, čítající 10,7 procenta.
Zatímco k otcovství mimořádně vysoké inflace předchozích let se nikdo moc znát nechtěl, případně se vina za její početí svalovala na toho či onoho nebo to či ono, k otcovství nyní tak nízké inflace se hrdě mají víceří. V čele s vládou a centrální bankou. Pokles inflace je však ve skutečnosti mezinárodní fenomén, který nastává v mnoha zemích světa. Stejně jako její vzestup v roce 2021 byl převážně „dítkem“ zahraničních vlivů, tak je i její současný pokles. Přesto bude nepochybně klíčovým předmětem tuzemského politicko-společenského zápasu.
Vláda se bude s centrální bankou přetahovat o to, kdo za její snížení může, opozice bude tvrdit, že kdyby byla u moci, už by ji snížila dávno, případně by nedopustila její tak markantní vzestup. Stoupenci brzkého přijetí eura, kteří doteď hořekovali nad vysokou inflací, kterou kladli za vinu koruně, se nyní přeorientují zřejmě na nářek nad slábnutím právě koruny. Inflace čítající 2,3 procenta totiž v takzvaně harmonizovaném vyjádření – které používá Eurostat – odpovídá po příslušném přepočtu inflaci 2,7 procenta. Ta je nižší než inflace celé eurozóny, která dle Eurostatu – tedy harmonizovaně – představuje 2,8 procenta. Vskutku, Česko vykazuje nižší inflaci než eurozóna jako celek. A současně též podprůměrnou inflaci v rámci EU. S takovou se ovšem těžko argumentuje, že pokud by Česko platilo eurem, byla by inflace nižší.
Náhle je zřejmé, proč stoupenci eura svoji zteč za jeho přijetí načasovali hned do prvních týdnů letoška. Postupně by se jim totiž zavřelo „okno příležitosti“. Z hlediska veřejnosti letos už růst spotřebitelských cen nebude kdovíjak palčivým problémem. Navíc nejspíše bude celoročně podprůměrný v rámci EU, takže příběh, byť falešný, o tom, že s eurem by byla inflace nižší, už nebude ve společnosti nalézat zdaleka takovou pozornost jako dosud. Lidi bude pálit něco jiného.
Petrof přesunuje část výroby do Asie, konkrétně do Indonésie. Největší evropský výrobce akustických klavírů a pianin tak „využívá příležitost“, kterou nabízí Green Deal EU. Z něj tedy ovšem těží indonéský výrobní partner, který od královehradecké legendy se 160letou tradicí získává nejen pracovní místa, ale hlavně cenné know-how, akumulované od poloviny 19. století.
Lukáš Kovanda: Green Deal „vyžene“ do Asie část výroby firmy Petrof
Názory
Naopak stoupenci setrvání s korunou nyní jistě vyrukují s tezí, že česká měna inflací vinna není, když ji tedy eurozóna má vyšší. A když ji mají vyšší i všechny okolní země, s nimiž se tak často poměřujeme.
Vždyť v Polsku a na Slovensku činí inflace podle rovněž tento týden zveřejněných dat 3,9 procenta. V Maďarsku pak podle již dříve zveřejněných údajů 3,8 procenta. Německo také již svoji meziroční inflaci zveřejnilo dříve, činí 2,9 procenta.
Lednová česká inflace je nečekaně nízká navzdory tomu, že někteří očekávali mírnější růst cen elektřiny. Patří mezi ně i premiér Fiala. Na tiskové konferenci loni koncem října k cenám elektřiny v roce 2024 pravil, že „protože cena silové elektřiny klesá, tak budou lidé platit převážně stejně jako letos (v roce 2023, pozn. red.) nebo v průměru maximálně o jednotky procent více.“
To se ale tak úplně nenaplnilo.
Cena elektřiny pro domácnosti totiž v lednu 2024 meziměsíčně vzrostla o 12,1 procenta, meziročně pak dokonce o 13,3 procenta. To tedy úplně není zdražení v rozsahu „maximálně jednotek procent“.
Premiér Fiala přitom svůj odhad pronesl v kontextu debaty o nárůstu regulované složky cen energií od ledna 2024.
Češi loni přiškrtili svoji spotřebu nejvíce v tomto miléniu, dokonce čtyřikrát více než během globální finanční krize. Drtila je mimořádná inflace a dramatický pokles reálných mezd, výdaje za potraviny omezují již dvacet měsíců v řadě, komentuje čerstvá data Českého statistického úřadu hlavní ekonom Lukáš Kovanda. 
Lukáš Kovanda: Češi si loni rekordně utáhli opasky
Názory
Lednová nižší než předpokládaná inflace je pak z hlediska České národní banky nejen „obnovením cenové stability,“ jak hned po oznámení statistiků napsal na síti X guvernér Aleš Michl, ale do jisté míry také bolehlavem. Nízká inflace totiž umocňuje sázky mezinárodních devizových obchodníků na letošní vskutku razantní pokles úrokových sazeb v podání ČNB. Tyto sázky ale citelně oslabují korunu. A to zjevně více, než by si ČNB přála.
Pokud by kurs koruny měl zůstat na současné úrovni, zhruba v pásmu od 25 do 25,50 za euro, ČNB tudíž zmírní razanci snižování úrokových měr, případně si v něm dá dokonce přestávku, jak řekl už minulý týden člen bankovní rady ČNB Jan Kubíček. ČNB totiž pro konec letošního roku prognózuje kurs kolem úrovně 24,40 za euro.
Nyní se proto také o slovní intervenci pokusil guvernér Michl, ve zmíněném postu na síti X. Oslabování koruny vypíchl na prvním místě coby proinflační riziko. A dodal, čímž vlastně zopakoval uvedená Kubíčkova slova, že oslabování měny je důvodem, „proč úrokové sazby snižovat opatrně a proč proces snižování sazeb můžeme kdykoliv zastavit.“
Koruna v reakci na toto Michlovo čtvrteční vyjádření zpevnila, během několika hodin ale jen za 25,52 na 25,42 koruny za euro. Zřejmě tak tedy bude třeba dalších – zatím slovních – intervencí.
