Zajímá nás
Lukáš Kovanda: Ekonomice by nejlépe prospěl pravicový balíček. Ale současný kabinet pravicový není
České veřejné finance jsou sice v mizerném stavu, ale v žádném rozvratu. Ani k bankrotu rozhodně nemíříme. Určitě je ale potřeba ten mizerný stav napravovat. Nemělo by se tak však dít zvyšováním daní nebo odvodů. Možná s výjimkou daní z neřestí, jako je alkohol, tabák a hazard, píše hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda.
Bohužel, podstatná část veřejnosti se nechala vystrašit politickou masáží a nesmyslem, že jsme již jednou nohou v bankrotu. Ochotněji tak toleruje zvyšování daní. Pro politiky není pohodlnější cesty k nápravě veřejných financí než zvednout daně vystrašené veřejnosti. Je to mnohem snazší než zvedat daně veřejnosti, která není vystrašená, a zejména než šetřit u sebe sama.
Dnes s úderem půlnoci končí připomínkové řízení k navržené legislativě konsolidačního balíčku. Scházejí se tak připomínky jednotlivých ministerstev, krajů a dalších úřadů, asociací a organizací. Jednotlivé subjekty ale především bojují za to, aby navržená opatření nedopadla na ně samotné, ale na někoho jiného. Přitom autoři balíčku se snažili až na některé excesy, aby byl jeho dopad rozložen poměrně rovnoměrně napříč společností. 
Lukáš Kovanda: Vláda riskuje, že balíčkem naštve úplně všechny
Názory
Právě to by měli ale politici v této fázi činit vlastně výhradně. Tedy napravovat veřejné finance na výdajové straně rozpočtu, ne na příjmové. Měli by tedy osekávat neinvestiční dotace, propouštět zaměstnance placené ze státního rozpočtu či jinak šetřit na provozu státu. Do té míry, do jaké tak konsolidační balíček činí, jej lze vnímat jako kýžený a správný. Tedy asi ze dvou třetin.
Po troše od všech
V balíčku jsou ale i některé žádoucí věci v oblasti ryze daňové, například redukce sazeb DPH ze tří na dvě nebo rušení daňových zvýhodnění řady zaměstnaneckých benefitů. Tomu lze jedině tleskat.
Balíček má dolehnout prakticky na všechny, tedy s výjimkou – poněkud nešťastně – třeba vinařů z jižní Moravy a pár dalších. Filozofií balíčku je rozložit zátěž plynoucí z nápravy na příjmové straně rozpočtu mezi prakticky všechny socioekonomické skupiny. Zasaženi jsou tak zaměstnanci, OSVČ, důchodci, firmy, majitelé nemovitostí, motoristé, vysoce nadprůměrně vydělávající jedinci.
Vláda se tedy snaží „luxovat drobné“. Brát si od každé socioekonomické skupiny po troše, aby žádnou nezruinovala. To je rozumná filozofie. A lze ji jako „druhé nejlepší“ řešení kvitovat. „Nejlepším řešením“ by ale bylo daně vlastně vůbec nezvyšovat, věc řešit čistě na výdajové straně rozpočtu.
Klíčovým omylem balíčku je navýšení odvodů OSVČ. Tato socioekonomická skupina se vzpamatovává z covidu. Jsou to lidé, kteří se o sebe starají sami, stát moc nepotřebují. Měli bychom je teď nechat, ať se po pandemických letech pořádně zotaví, ne je dále zatěžovat.
Vláda Petra Fialy představila balík 55 opatření na záchranu veřejných financí. Nazvala jej Česko ve formě a během dvou let má přinést úspory ve výši téměř 150 miliard korun. Z reakcí na balíček to vypadá, že se vládě opět povedl majstrštyk: naštvat úplně každého. Tentokrát to však není chyba, ale vlastnost. A ačkoli se pochvaly mnoho nedočká, stávající balíček má i vedle běžných obětí také několik vítězů a skutečných poražených. Kteří to jsou?
Stanislav Šulc: Před balíčkem jsme si všichni rovni. Ale někteří si jsou rovnější
Názory
Pokud by byl režim OSVČ tak výhodný, jak tvrdí levice, stát těžko bude rozšiřovat řady státních zaměstnanců tempem osmi až deseti tisíc lidi ročně, jako je tomu v posledních letech. Pro stát by nikdo nechtěl pracovat, všichni by byli OSVČ, kdyby to bylo tak výhodné. Takže zjevně není. Proč to tedy OSVČ činit ještě těžším?
Problémem Česka je přebujelost státního aparátu, nikoli přebujelost OSVČ a živnostníků. Ostatně „přebujelost OSVČ a živnostníků“ je tak trochu oxymóron. Nemůže existovat. OSVČ a živnostníci jsou totiž podrobeni přímé tržní soutěži, na rozdíl od státních zaměstnanců. Tržní soutěž vytřídí ty, kteří jsou celospolečensky ku prospěchu, ti jsou ziskoví, a ty, kteří ku prospěchu nejsou. Tito druzí krachují. A místo aby rozjeli nové podnikání a učili se a rozvíjeli, aby ku prospěchu byli, bohužel často odcházejí do státního sektoru. Kde ovšem často opět k žádnému prospěchu nejsou.
Strach z Babiše
Ekonomice by nyní nejlépe prospěl pravicově koncipovaný balíček, zmenšující stát, omezující byrokracii, zjednodušující daně. Pravicová cesta či ovšem žádá pravicovou vládu. Současný kabinet pravicový není. A vlastně ani být nemůže. Vznikl jako koalice pěti stran, z nichž tři jsou středové a jedna levicová. Je na voličích každé ze stran pětikoalice, zda tento model přijmou. Zatím, alespoň dle průběžných šetření voličských preferencí, jej v zásadě přijímají.
Pokud pravicovým voličům nevadí, že jejich strana nedělá pravicovou politiku, tak buď ve skutečnosti nejde o pravicové voliče, nebo je jejich strach z návratu Babiše tak velký, že jsou svolní věru k velkorysému kompromisu. Opět tedy narážíme ne fenomén vystrašené veřejnosti. Když se vám ji podaří vystrašit dostatečně, ať už bankrotem nebo Babišem, projde vám prakticky všechno. Pravici tak projde vládnutí s levicí či zvedání daní, jak už jsme si řekli výše. Tento strach je ale v takovém případě nutné neustále živit. Toto marketingoví a PR mágové pětikoalice zvládají bravurně. Bez ironie.
Inflaci v Česku stále přiživují rostoucí mzdy, Česko se tak dostává do mzdově inflační spirály. V pořadu České televize Otázky Václava Moravce to uvedl člen bankovní rady České národní banky Tomáš Holub. Centrální banka by proto podle něj měla opět brzy zvýšit úrokové sazby. S tím naopak nesouhlasil ekonom a ředitel centra IDEA CERGE-EI v Praze Jan Švejnar, podle něj je problémem pokles HDP.
Česká ekonomika se dostává do inflační spirály, ČNB by měla opět zvýšit úrokové sazby, tvrdí ekonom Holub
Money
Politický cyklus je neúprosný
Další balíčky už ale od této vlády čekat nelze. Další sněmovní volby se pomalu, ale jistě blíží. Vláda tak už nebude riskovat ztrátu politických bodů dalšími balíčky. Ona vlastně ani nemusí. Lidé jsou totiž zdaněni inflací, ne nadarmo jí ekonomové nezřídka říkají „inflační daň“. Vláda tak už příští rok stáhne deficit veřejných financí pod úroveň tří procent HDP a bude deklarovat splnění klíčového volebního slibu elementární stabilizace veřejných financí. A bude mít pravdu. Ne však ani tak kvůli tomu, že by opravdu důsledně a zevrubně osekávala své výdaje a „zmenšovala stát“, nýbrž právě proto, že jí pomohla a pomáhá rapidní inflace, tedy vysoká „inflační daň“. Státní dluh totiž svým způsobem všichni splácíme formou vyšších účtů za elektřinu nebo dražších vajec v obchodě.
Česká národní banka viní z inflace vládní deficity, jenže zároveň ve své aktuální prognóze přiznává, že vláda už příští rok stáhne deficit pohodlně pod úroveň maastrichtského kritéria pro přijetí eura. Vládě to může pomoci vyhrát volby.
Lukáš Kovanda: Fialův kabinet drží v ruce skrytý trumf. Inflační daň
Politika
Balíček sám o sobě nikomu z žití o „skývě chleba“ nutnost neučiní. Je nakonec celkem nedosti razantní. Ostatně jde o výsledek kompromisu pěti stran. Mnohem větší obavy mějme z toho, jak na Česko a životní úroveň jeho obyvatelstva dolehne třeba Green Deal EU. Proti dějinně revolučnímu balíku zásahů jménem Green Deal je český úsporný balíček z dlouhodobé perspektivy naprostou titěrností.
