Češi utrácí více než se čekalo, hlavně za pohonné hmoty. Jejich výdaje za potraviny přitom stagnují, což celkově potvrzuje zlepšení spotřebitelské nálady v důsledku obnovení růstu reálných mezd.
Maloobchodní tržby v Česku za letošní srpen překonaly očekávání. V meziročním vyjádření totiž stouply o 3,5 procenta, zatímco analytici oslovení agenturou Bloomberg ve střední hodnotě svých dohadů předpokládali, že růst bude čítat jen 3,1 procenta.
Vzestup tržeb poháněly zejména o výrazných takřka 11 procent narůstající tržby za pohonné hmoty. Čechy zlákal pokles cen pohonných hmot k jejich reálně citelně vyšším nákupům, než tomu bylo v srpnu 2024. K vyšším nákupům paliv však přispěl nejen meziroční pokles jejich ceny, ale také obecnější ochota Čechů utrácet více za veškeré nepotravinářské zboží. Tržby právě za nepotravinářské zboží totiž reálně stouply meziročně o 4,1 procenta. Zato ovšem výdaje za potraviny nepatrně klesly, o 0,1 procenta.
Nárůst výdajů za pohonné hmoty a za nepotravinářské zboží při současné stagnaci útrat za potraviny signalizuje, že Češi ochotněji utrácí za zboží a služby zbytnější povahy než o rok dříve. Což potvrzuje jejich obecně vyšší ochotu utrácet, kterou povzbuzuje pokračující růst reálných mezd. Ty by v příštím roce měly v hrubém vyjádření dorovnat úroveň roku 2019, v čistém vyjádření ji však již překonaly, z důvodu takzvaného zrušení superhrubé mzdy, která se přestala aplikovat počínaje rokem 2021.
Míra úspor českých domácnosti je v současnosti stále o zhruba 60 procent vyšší, než tomu bylo v průměru v minulém desetiletí, což zabraňuje ještě výraznějšímu růstu maloobchodních tržeb. Jedním z důvodů citelného navýšení míry úspor je právě zrušení superhrubé mzdy, které výrazněji navýšilo čistý výdělek vysokopříjmových skupin obyvatelstva než těch s příjmy nižšími. Lidé s vyššími příjmy přitom obecně vykazují právě vyšší sklon k úsporám a nižší sklon ke spotřebě. Vyšší čistý výdělek vysokopříjmových tak přispívá ke zvýšení míry úspor v segmentu českých domácností vlastně z definice. I tak letos je a bude spotřeba domácností hlavním tahounem celé ekonomiky.
Cristiano Ronaldo se stává historicky prvním dolarovým miliardářem mezi fotbalisty. V čistém bere 60krát více než nejlépe placený český sportovec David Pastrňák.
Portugalská fotbalová hvězda Cristiano Ronaldo se stává historicky prvním miliardářem mezi fotbalisty. Podle agentury Bloomberg, která sestavuje a průběžně aktualizuje mezinárodní žebříček dolarových miliardářů, Ronaldovo jmění nyní poskočilo na 1,4 miliardy dolarů. To je v přepočtu 29 miliard korun. Čtyřicetiletý Ronaldo je přitom stále aktivním fotbalistou. Od roku 2023 nastupuje v barvách saúdskoarabského klubu Al Nassr.
Právě letošní prodloužení Ronaldovy smlouvy s rijádským klubem jej nyní podle Bloombergu katapultuje mezi dolarové miliardáře, jako vůbec prvního aktivního fotbalistu. Ronaldův majetek je nyní tak rozsáhlý, že jen šestnáct Čechů se může pochlubit ještě větším jměním, vyjdeme-li z žebříčku českých miliardářů, jak jej pro letošek sestavil časopis Forbes.
Miliardy za góly
Zatímco zmíněný nový kontrakt s klubem Al Nassr by podle Bloombergu měl Ronaldovi zajistit roční příjem přes 400 milionů dolarů, tedy zhruba 8,5 miliardy korun, což z něj činí vůbec nejlépe placeného sportovce světa, nejlépe placeným českým sportovcem je podle letošního vydání Forbesu hokejista Bostonu Bruins David Pastrňák. Jeho kontrakt zní na 12,5 milionu dolarů ročně, což je zhruba 263 milionů korun. Ronaldův příjem je tedy přibližně 32krát vyšší než ten Pastrňákův.
Ronaldo má navíc tu podstatnou výhodu, že nyní vydělává v Saúdské Arábii, takže je jeho příjem osvobozen od daně. Pastrňák zato čelí efektivní daňové sazbě 45,3 procenta, takže jeho čistý příjem se scvrkává z 12,5 na 6,8 milionů dolarů, plyne z online kalkulačky společnosti Cardinal Point, která se zaměřuje na finanční poradenství určené hráčům NHL.
V čistém vyjádření tak tedy Ronaldo pobírá dokonce zhruba 60krát více než nejlépe placený český sportovec. Ronaldo však navíc měl v rámci prodloužení kontraktu podle Bloombergu získat ke zmíněnému honoráři také patnáctiprocentní spoluvlastnický podíl v klubu Al Nassr a může na účet klubu volně využívat soukromý letoun.
Ronaldovo jmění ovšem na rekordní úroveň rozhojnily nejen lukrativní smlouvy s kluby, zejména tedy právě s Al Nassrem, ale také velké reklamní kontrakty se společnostmi jako Nike, Armani nebo Castrol.
V závratné výši Ronaldova fotbalového výdělku, oněch více než 400 milionů dolarů, se zrcadlí nejen fakt, že gáže sportovců neustále a citelně narůstá i v reálném vyjádření, ale zčásti také fenomén inflace. Vždyť třeba jeden z nejproslulejších basketbalistů historie Michael Jordan si samotnou košíkovou vydělal celkově „jen“ ani ne 100 milionů dolarů. Za celou svoji kariéru, rozprostírající se mezi lety 1984 a 2003, tedy za zhruba dvacet let, si nominálně (tedy bez zohlednění inflace) přišel jen na necelou čtvrtinu toho, co Ronaldo vydělá za jediný rok.
Vládní strany nás měsíce strašily, jaké horory nastanou po vítězství Andreje Babiše. Když k tomu skutečně došlo, poplácaly se po zádech a v klidu mizí ze scény. My, obyčejní lidé, tu ale musíme zůstat. Opuštění jako Jeníček a Mařenka v lese. Přitom teď nastal čas na hrdinství.
Zatímco se v Průhonicích porcuje medvěd a národ sleduje, jak se na pozice nejvyšších představitelů státu derou extremisté, naprosto nekompetentní politici, takzvaní nezávislí odborníci a lidé - nejmírněji řečeno - s pochybnou pověstí, hlavní postavy končící vlády jakoby zmizely. Přestože jsme všichni věděli, že tento výsledek voleb je pravděpodobný, vládní představitelé působí, jako by neměli žádný plán B.
Ještě před týdnem se přitom v debatách premiér Petr Fiala tvrdě, tedy na jeho poměry, opíral do Andreje Babiše, příznivci mu tleskali a zaplavili sociální sítě rádoby vtipnými memy. Bojovná atmosféra je však ta tam. Ještě před týdnem šlo vládním stranám „o všechno“, dnes už jen přihlíží z první řady a čekají, jak to všechno nakonec dopadne.
Opoziční strany nyní řeší hlavně sebe a svou budoucnost, příští volby. Je však příliš brzy na to, aby se jejich představitelé posadili na zadní sedadlo. Řešit nástupce Petra Fialy, budoucnost koalice Spolu nebo případně to, jakým „nedopatřením“ se dostalo do Sněmovny tolik mladých lidí a žen, na to bude ještě času dost.
Jediné, na co se demokratičtí politici zmohli, jsou proklamace o tom, jak budou tvrdou opozicí a hrází proti extremismu. Jak toho ale chtějí dosáhnout? Sněmovní matematika je neúprosná. Když dojde na věc, budou přehlasováni. Myslí si snad, že opozice v Maďarsku, na Slovensku nebo svého času v Polsku neměla také v plánu být hrází proti extremismu? Ne, není to uklidňující.
Stanislav Šulc: Babišova první prohra, sám vládnout nebude. Přijde plán B?
Andrej Babiš se pasoval do role jediného povolebního vyjednávače vítěze voleb. A už se ukazuje, že pro hnutí ANO a původní ambice i samotného Babiše to není šťastné. Oproti euforické sobotě to ve střízlivém pondělí vypadá, že hnutí přišlo o jedinou možnost, jak vládnout samo. A teď jde o to, jakou vládu vlastně sestaví.
Každý, kdo přemýšlí alespoň trochu jako státník, by měl mít na zřeteli příští vládu. Vyhlídky jsou totiž výrazně horší, než jak to v sobotu vypadalo. Když odpoledne při sčítání vystoupil místopředseda SPD Radim Fiala a jako zbitý pes nabízel Andreji Babišovi téměř bezpodmínečnou podporu, vypadalo to na jednobarevnou tyrkysovou vládu hnutí ANO.
Nebyla by to žádná výhra. ANO je vzor populismu, navíc si patrně všichni pamatujeme chaotické časy Babišovy vlády. Na druhou stranu, alespoň by nehrozilo, že se ministrem stane někdo, kdo vážně uvažuje o vystoupení z EU a NATO, případně aby politiku vlády ovlivňovali Markéta Šichtařová s Miroslavem Ševčíkem.
Místo toho to vypadá, že diplomacii převezme násilník a nacistický cosplayer, životní prostředí člověk, který by národní parky pokud možno vybetonoval a na vnitro a obranu vztahuje ruce strana, jejíž členové se bojí mikrovlnek. Na dva nejlepší ministry Babišova kabinetu – Roberta Plagu ze školství a Adama Vojtěcha ze zdravotnictví – se třeba nakonec ani nedostane. Motoristé a SPD jim totiž nemohou odpustit, že jednali dle vědeckého poznání a odborných doporučení.
Macinka na ministerstvo životního prostředí je provokace jak z Trumpovy dílny
Nenechme se zmýlit manipulací, že se jen kyvadlo přesouvá z extrému do extrému. V Česku žádná extrémní ekologická politika nikdy nebyla. Takže pokud jdou Motoristé řídit životní prostředí, posouváme se prostě jen do extrému.
Vládní strany nás týdny a měsíce masírovaly heslem, že „jde o všechno“. Pokud skutečně jde o všechno, teď mají šanci se ukázat. Je totiž otázkou, jestli by nebylo lepší, aby nějaké z uskupení (nejlépe všechny, aby si neměly co vyčítat) vystoupilo a nabídlo Babišovi podporu pro jeho jednobarevnou vládu. Nastavily mantinely, přes které nejede vlak.
Výsledek nebude nic extra, vláda bude stále populistická, vliv z toho žádný neplyne, ani teplá místečka či stříhání pásek. Strany by naopak dali všanc svou důvěryhodnost a budoucí volební úspěchy. Zabránilo by se však největším excesům.
V sázce je příliš mnoho. V opačném případě hrozí, že bude vládnout ta nejhorší možná varianta. Dovedete si představit, jak bude vypadat školství nebo životní prostředí pod čtyřletým dohledem (tedy lépe řečeno „prolévání zelené krve“) motoristů?
Samozřejmě, byl by to risk a svým způsobem i oběť. Ale co jiného dělat, když „jde o všechno“, když ne riskovat a jednat i za cenu osobní oběti? Vzpomeňte si na nějaký béčkový katastrofický film, třeba Armageddon. Co dělal Bruce Willis, když se na planetu řítil obří meteorit? Neseděl doma, ale skočil do raketoplánu a riskoval, co mu síly stačily!
Kéž by naše politika o něco víc připomínala béčkové hollywoodské filmy. Bojím se ale, že skončíme spíše u indického Bollywoodu nebo Dostojevského románů o zmaru a bídě.
ODS patří k poraženým letošních voleb. A platí to pro ni ještě více než třeba pro celou koalici Spolu, v níž ODS měla hrát prim, ale nakonec řadu jejích poslanců přeskákali díky preferenčním hlasům lidé z dalších stran. Pro některé členy ODS, zvláště ty, kteří nikdy nebyli příznivci koalice Spolu, to byla příslovečná poslední kapka. Tlak na Petra Fialu sílil. Třetí den po prohraných volbách tak šéf poražené strany uvedl, že již nehodlá kandidovat na pozici šéfa strany. Projekt Spolu tak velmi pravděpodobně končí. Co Fiala dokázal v politice? Překvapivě hodně.
