Aktuální průzkum agentury CVVM potvrdil, že Češi nejvíc věří prezidentovi. Možná proto, že se mu podařilo proměnit úřad v kombinaci státnictví, životního stylu a pečlivě dávkované odvahy. Ideálně namířené tam, kde nehrozí politický karambol.

Existují dvě cesty k vysoké důvěře. Buď měníte zemi, nebo měníte dojem. Petr Pavel zjevně vsadil na druhou, podstatně bezpečnější disciplínu. A dělá ji velmi dobře.

Zatímco vláda vyrábí konflikty, prezident vyrábí obrazy. Jednou v sedle motorky, podruhé v běžeckém, potřetí na olympiádě, mezi tím summit, vlajka, úsměv, hashtag. Úřad hlavy státu se tak posunul k estetice. 

Je to zvláštní paradox: čím méně zasahuje do domácí politiky, tím víc roste jeho kredit. A když už zasáhne, dělá to s taktickou bojovníka, který si vybírá jen zápasy, jež už jsou rozhodnuté.

Typickým příkladem jsou jeho střety s Filipem Turkem a Petrem Macinkou. Vypadá to jako tvrdý politický souboj, ale ve skutečnosti jde o reputačně bezrizikový sport. Postavit se politikům, kterým většina veřejnosti stejně nevěří, je něco mezi morálním gestem a exhibičním zápasem. Prezident u toho vypadá rozhodně, a přitom mu nehrozí, že by přišel o body. Je to politická formule: vymezuj se směrem dolů, popularita půjde nahoru.

Krátká paměť

Zbytek žebříčku CVVM už tolik nepřekvapí. Adam Vojtěch s Karlem Havlíčkem připomínají, že pandemie zanechala nejen dluhy, ale i zvláštní druh otužilé důvěry. Alena Schillerová s Andrejem Babišem dokazují, že pevné voličské jádro funguje i v atmosféře trvalé nedůvěry.

A pak je tu opačný pól. Filip Turek se sedmdesáti procenty nedůvěry, číslem tak vysokým, že už připomíná bezpečnostní varování. Tomio Okamura drží svou stabilní disciplínu „dvě třetiny proti mně“ a Macinka potvrzuje, že k vyvolání nedůvěry není třeba ani masivní známost, stačí pouze správný tón. 

Prezidentova důvěra roste. Ne protože by měnil směr země, ale protože mění její náladu. V éře permanentního politického hluku se totiž nejcennější komoditou nestává rozhodnutí, nýbrž dojem, že někdo drží klid. A Petr Pavel tuto roli pochopil dřív než ostatní.

Stanislav Šulc: Motoristické dilema aneb Jak podpořit obří schodek a zůstat rozpočtově zodpovědný

Názory

Nová vláda předkládá Poslanecké sněmovně rozpočet, který je dílem „realistický“, dílem ale také má mimořádný schodek. Ačkoli mají vládní strany mezi poslanci jasnou většinu, a rozpočet tak nejspíš hladce projde, přinejmenším pro členy Motoristů Sobě by to mělo představovat poměrně kardinální problém. Vyrovnají se s tím nějak?

Stanislav Šulc

Přečíst článek

Moderní medicína umí prodloužit život, ale kvalitu stáří ovlivňují jiné věci. Každodenní návyky, vztahy a prostředí, ve kterém žijeme. Lékaři a odborníci na zdraví v diskusi společnosti Care Connect a mediálního domu Newstream, kterou moderoval prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza říkají, že bez změny životního stylu nás žádná pilulka nezachrání a že o zdraví v sedmdesáti se rozhoduje už v dětství.

Když se hovoří o dlouhověkosti, veřejnost si často představí inovativní léky, genetiku a špičkovou péči. Realita je ale mnohem osobnější. O délce života ve zdraví rozhoduje především to, co jíme, jak se hýbeme a jak zvládáme stres.

Docent Martin Anders, přednosta Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy připomíná, že vztah k jídlu není jen otázkou vůle. „Vysokoenergetické nápoje a potrava vyvolávají velmi rychlé uvolňování dopaminu. Je to mechanický proces. Čím víckrát to opakujete, tím víc na tom ujíždíte.“ Mozek si rychlé odměny pamatuje a systematicky je vyžaduje znovu.

Nákupní košík jako zdravotní karta

Dopady jsou podle odborníků viditelné i bez vyšetření. Profesor Michal Vrablík, jeden z autorů Národního kardiovaskulárního plánu upozorňuje na jednoduché, ale výmluvné pozorování. „Koreluje obsah nákupního košíku s tím, jak ten člověk u toho košíku vypadá.“

Levné, vysoce zpracované potraviny a alkohol podle něj dominují tam, kde lidé volí podle ceny a zvyku, nikoli podle zdravotního dopadu. Předsudek, že zdravé jídlo je nutně drahé, považují experti spíše za výmluvu než realitu.

Proč nás průmyslové jídlo nepustí

Výživový specialista Vojtěch Urban vysvětluje, že problém není jen v kaloriích. „Zpracované potraviny potlačují pocit sytosti. Ten objem, do kterého nás pudí, je nesmírný,“ říká.

Zdravější potraviny obsahují více mikroživin, zasytí menším množstvím a stabilizují energii. Jenže lidé zvyklí na rychlý dopaminový efekt zvládají změnu těžko. Abstinenční příznaky se mohou objevit už při omezení kofeinu, natož cukru nebo energetických nápojů.

Zdraví se programuje v dětství

Neurovědkyně Kateřina Veverová z neurologické kliniky 2. LF UK k tématu připomíná, že tělo má vlastní paměť. „Když v mládí tělo naučíte sportovat a jíst zdravě, ten návyk si udrží do vysokého věku.“

Platí to pro metabolismus, svaly i buněčné procesy včetně autofagie, tedy samočištění buněk. Lidé, kteří začnou měnit životní styl až ve středním věku, často narážejí na limity. Tělo není zvyklé, výsledky přicházejí pomalu a motivace rychle mizí.

Rodina je nejsilnější vzor

Zásadní roli hraje rodinné prostředí. Anders upozorňuje, že děti z rodin, které spolu nejedí, mají vyšší výskyt poruch příjmu potravy. „Když nemáte vzor společného stravování, hůř se to spravuje.“

Urban přidává zkušenost z praxe. Když změní návyky rodič, mění je automaticky i děti. Společná jídla, pohyb nebo drobné rituály mají větší dopad než jakékoli poučky.

Léky prodlužují život, styl rozhoduje

Moderní medicína přesto hraje zásadní roli. Farmakoterapie umí snížit rizika a prodloužit život ve zdraví, například léčbou vysokého cholesterolu. Podle Vrablíka ale nejde o samospásné řešení. „Koncept, že se umedikalizujeme ke zdraví, nefunguje.“ Léky mohou rizika tlumit, nikoli nahradit životní styl.

Velké téma představuje prevence neurodegenerativních onemocnění. Léčba zůstává omezená, ale prevence funguje. Aktivní život dokáže nástup obtíží výrazně oddálit.

Veverová popisuje příklad devadesátiletého profesora, který stále sportuje, přednáší a funguje, přestože už má výrazné patologické změny v mozku. Rozhoduje takzvaná kognitivní rezerva budovaná vzděláním, pohybem a mentální aktivitou.

Zásadní faktor dlouhověkosti

Možná nejpřekvapivější závěr nepřišel z medicíny ani z výživy. Anders odkazuje na desítky let trvající harvardskou studii, podle níž jsou nejsilnějším prediktorem dlouhého života kvalitní mezilidské vztahy. Sociální vazby stimulují mozek, snižují stres a podporují fyzické zdraví.

Dlouhověkost tak nevzniká v laboratoři ani v lékárně. Začíná v rodině, v každodenních rozhodnutích a v prostředí, které považujeme za normální. Léky mohou život prodloužit. To, jak ho prožijeme, ale zůstává především na nás.

Podívejte se na předchozí dva díly debaty

V aktuální debatě, kde se mimo jiné dozvíte:

Jak bojovat s předsudkem, že zdravé jídlo je automaticky drahé a nedostupné?

Je konzumace slazených a energetických nápojů, alkoholu a vysoce zpracovaných potravin jen špatná volba, nebo už forma závislosti?

Potřebuje člověk velký zdravotní šok nebo diagnózu, aby dokázal změnit své návyky a životní styl?

Do jaké míry formuje zdraví v dospělosti rodina a návyky získané v dětství?

Mohou moderní léky a inovativní léčba vyřešit problém dlouhověkosti, nebo jsou jen doplňkem ke změně životního stylu?