Pavel Maurer: Sůl nad zlato? Češi dochucovadlo používají až příliš
Jsem v sedmém nebi, když si namažu krajíc chleba (třeba Šumavu) farmářským máslem a posypu solí. Chléb a sůl - základní, chutné, jednoduché a vlastně i laciné pochutiny. Jenže není té soli v našem jídelníčku až moc? Mám na mysli tu skrytou sůl, kterou nevidíme, ale denně konzumujeme často v neúměrných částkách a zatěžujeme tak náš organismus.
Prostudoval jsem desítky „slaných“ statistik a výzkumů, prozkoumal různé grafy, takže už tuším, kolik gramů soli nám výrobci občas „propašují“ do pečiva. Všude je sůl! Sypou ji do pšeničného chleba, pletýnek, farmářských baget, vícezrnného nebo žitnopšeničného či grahamového chleba, vím, kolik soli je nenápadně skryto i ve sladkostech. Výzkumy jasně uvádějí, že ženy ve věku 18 do 59 let potřebují méně soli než muži (1,86 g/den vůči 3,55 g/den). Jenže Bůh ví, proč bych měl věřit právě těmto statistikám?
Každopádně, když je něco tak nějak hezky slané, chutná nám to a když je to slané je trošku víc, už se nám to mlátí na jazyku a pak ještě několik hodin v břiše. Tělo bojuje s něčím, co vůbec nepotřebuje. Vkládáme si do úst něco, co nám škodí.
Křupavá kůrka, krásně šťavnaté a křehké husí maso, dva knedlíčky od každého druhu, červené i bílé zelí. To je pohlazení do žaludku, které si řada z nás dopřává v těchto dnech kolem svátku sv. Martina. Svatomartinské hody jsou svátkem gurmánů. Krásně vypečená husa je jídelním favoritem také gastroinfluencera Pavla Maurera. I když ten se raději davovému gastronomickému šílenství vyhýbá. V záplavě nabídky totiž podle něj může utrpět kvalita.
Pavel Maurer: Svatomartinské hody jsou dnes hlavně marketing. O kvalitu příliš nejde
Enjoy
Vždy si při této příležitosti vybavím lidi, se kterými někdy sedím u stolu třeba v kantýně, závodce nebo hospůdce a oni často dělají stejnou chybu: když jim přistane na stole polévka nebo omáčka, guláš, bramborová kaše, tak, aniž by jen trochu ochutnali, rovnou se ze zvyku, automaticky vrhají pro slánku a bezmyšlenkovitě osolí svůj pokrm. To je samozřejmě katastrofa.
Na druhé straně musím uznat, že mnoho jídel ve větších stravovacích zařízeních, ale bohužel i v restauracích je připraveno natolik nechutně, že koření, sůl, pepř atd. bývají jedinou záchranou a „falešnou chuťovou záplatou“ zpackaného jídla.
Všeho s mírou
Mám doma na jídelním stole černou sopečnou sůl z Pacifiku, sůl s příchutí chilli nebo zázvoru, pakistánskou “fleur de sel” ručně sbírané květy soli, slavnou Camarque z jižní Francie, sůl s absinthem i s curry, také růžovou himalájskou sůl, citronovou sůl, sůl z ostrova Ibiza a pak ještě sůl z Kolumbie s larvami mravenců, sůl kopanou i mořskou, pak také obyčejnou sůl s jódem, co sypu do vody, když vařím těstoviny. Se všemi solemi zacházím s nebývalou ostražitostí, protože mohou být dobrým sluhou, ale i zabijákem chuti. Zkrátka - všeho s mírou.
Špína, smrad a plíseň v místech, kde se připravuje jídlo pro hosty? V těchto případech ztrácím veškerou svoji dobrosrdečnost. S původci tohoto gastronomického šlendriánu bych zacházel jako se zločinci, kteří ohrožují naše životy. Statistické údaje o kontrolách ve stravovacích zařízeních jsou však rok od roku více varující. Častých nešvarů bohužel přibývá.
Pavel Maurer: Chlív v kuchyni je zločin. Se šlendriány bych neměl slitování
Enjoy
Podle evropských studií na tom jsme v Česku - společně s Bulharskem a Maďarskem - se solením, bohužel, dost špatně. Solíme moc a měli bychom trochu ubrat.
Mám pár doporučení. Například si nekupovat housky posypané solí, vyhýbat se pečivu, které obsahuje slovo „sůl“ už ve svém názvu. Měli bychom si více všímat, co je napsáno v ingrediencích. Nejhorší jsou pak různé směsi koření, kde hned na prvním nebo druhém místě uvádí, že obsahují sůl, zatímco ta nejpodstatnější bylinka či koření je v pořadí daleko za solí. No a samozřejmě nesolit jídla, která nejdříve neochutnáme. Věřte, že tahle doporučení neplatí jen pro vás, ale také pro mne. Dělám co můžu.
VYŠEL LETNÍ NEWSTREAM CLUB
Sázky na růst Česka se vyplácejí. Potvrzují to lidé různých oborů a zájmů, s nimiž se můžete potkat při čtení aktuálního vydání magazínu Newstream CLUB. Česko má totiž obří potenciál, který se daří čím dál více využívat. Platí to pro investory, globální i lokální firmy, ale také pro tuzemský realitní trh. Jak se na vlně zájmu svézt, poradí letní vydání magazínu.
Na obálce magazínu jsou sourozenci se Sara a Teo Sandevovi, kteří patří ke generaci, která už nemusí volit mezi původem a zemí, kde vyrostla. Ona jde hereckou cestou, on spojuje fotbal, studium a rodinný byznys. Oba ale dobře vědí, že jejich největší výhodou je právě mix českého zázemí a balkánských kořenů.
Aktuální vydání se věnuje právě sázkám na Česko z mnoha pohledů: z pohledu investorů drobných i institucionálních, ale i z pohledu lidí, kteří se snaží zemi posunout dál. K nim patří například Petr Dvořák, který shání soukromé prostředky na spolufinancování stavby nové pražské filharmonie, nebo investor Marek Dospiva.
Česko se také stává čím dál větším lákadlem pro zahraniční firmy, které zde mají vývojová centra. Důvodů je celá řada, ale klíčové jsou pro globální firmy tři věci: vhodná geografická poloha, bezpečnost, a hlavně silné technické zázemí, díky kterému tu mohou pracovat na nejpokročilejších inovacích.
To potvrzuje například šéf globální technologické společnosti Everpure Charlie Giancarlo, který působil v největších firmách světa, stál u zrodu internetu a nyní se věnuje datovým úložištím. Rozhovor s ním také přináší letní vydání magazínu Newstream CLUB.
A rostoucí zájem nadnárodních firem o možnost působit v Česku potvrzuje také Tomáš Partsch z CTP, který vysvětluje, jak se z Brna stává evropské Silicon Valley.
Dvanácté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji, distribuci zajišťuje Send. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na newstream.cz.
