Pavel Maurer: Sůl nad zlato? Češi dochucovadlo používají až příliš

Jsem v sedmém nebi, když si namažu krajíc chleba (třeba Šumavu) farmářským máslem a posypu solí. Chléb a sůl - základní, chutné, jednoduché a vlastně i laciné pochutiny. Jenže není té soli v našem jídelníčku až moc? Mám na mysli tu skrytou sůl, kterou nevidíme, ale denně konzumujeme často v neúměrných částkách a zatěžujeme tak náš organismus.
Prostudoval jsem desítky „slaných“ statistik a výzkumů, prozkoumal různé grafy, takže už tuším, kolik gramů soli nám výrobci občas „propašují“ do pečiva. Všude je sůl! Sypou ji do pšeničného chleba, pletýnek, farmářských baget, vícezrnného nebo žitnopšeničného či grahamového chleba, vím, kolik soli je nenápadně skryto i ve sladkostech. Výzkumy jasně uvádějí, že ženy ve věku 18 do 59 let potřebují méně soli než muži (1,86 g/den vůči 3,55 g/den). Jenže Bůh ví, proč bych měl věřit právě těmto statistikám?
Každopádně, když je něco tak nějak hezky slané, chutná nám to a když je to slané je trošku víc, už se nám to mlátí na jazyku a pak ještě několik hodin v břiše. Tělo bojuje s něčím, co vůbec nepotřebuje. Vkládáme si do úst něco, co nám škodí.
Křupavá kůrka, krásně šťavnaté a křehké husí maso, dva knedlíčky od každého druhu, červené i bílé zelí. To je pohlazení do žaludku, které si řada z nás dopřává v těchto dnech kolem svátku sv. Martina. Svatomartinské hody jsou svátkem gurmánů. Krásně vypečená husa je jídelním favoritem také gastroinfluencera Pavla Maurera. I když ten se raději davovému gastronomickému šílenství vyhýbá. V záplavě nabídky totiž podle něj může utrpět kvalita.
Pavel Maurer: Svatomartinské hody jsou dnes hlavně marketing. O kvalitu příliš nejde
Enjoy
Vždy si při této příležitosti vybavím lidi, se kterými někdy sedím u stolu třeba v kantýně, závodce nebo hospůdce a oni často dělají stejnou chybu: když jim přistane na stole polévka nebo omáčka, guláš, bramborová kaše, tak, aniž by jen trochu ochutnali, rovnou se ze zvyku, automaticky vrhají pro slánku a bezmyšlenkovitě osolí svůj pokrm. To je samozřejmě katastrofa.
Na druhé straně musím uznat, že mnoho jídel ve větších stravovacích zařízeních, ale bohužel i v restauracích je připraveno natolik nechutně, že koření, sůl, pepř atd. bývají jedinou záchranou a „falešnou chuťovou záplatou“ zpackaného jídla.
Všeho s mírou
Mám doma na jídelním stole černou sopečnou sůl z Pacifiku, sůl s příchutí chilli nebo zázvoru, pakistánskou “fleur de sel” ručně sbírané květy soli, slavnou Camarque z jižní Francie, sůl s absinthem i s curry, také růžovou himalájskou sůl, citronovou sůl, sůl z ostrova Ibiza a pak ještě sůl z Kolumbie s larvami mravenců, sůl kopanou i mořskou, pak také obyčejnou sůl s jódem, co sypu do vody, když vařím těstoviny. Se všemi solemi zacházím s nebývalou ostražitostí, protože mohou být dobrým sluhou, ale i zabijákem chuti. Zkrátka - všeho s mírou.
Špína, smrad a plíseň v místech, kde se připravuje jídlo pro hosty? V těchto případech ztrácím veškerou svoji dobrosrdečnost. S původci tohoto gastronomického šlendriánu bych zacházel jako se zločinci, kteří ohrožují naše životy. Statistické údaje o kontrolách ve stravovacích zařízeních jsou však rok od roku více varující. Častých nešvarů bohužel přibývá.
Pavel Maurer: Chlív v kuchyni je zločin. Se šlendriány bych neměl slitování
Enjoy
Podle evropských studií na tom jsme v Česku - společně s Bulharskem a Maďarskem - se solením, bohužel, dost špatně. Solíme moc a měli bychom trochu ubrat.
Mám pár doporučení. Například si nekupovat housky posypané solí, vyhýbat se pečivu, které obsahuje slovo „sůl“ už ve svém názvu. Měli bychom si více všímat, co je napsáno v ingrediencích. Nejhorší jsou pak různé směsi koření, kde hned na prvním nebo druhém místě uvádí, že obsahují sůl, zatímco ta nejpodstatnější bylinka či koření je v pořadí daleko za solí. No a samozřejmě nesolit jídla, která nejdříve neochutnáme. Věřte, že tahle doporučení neplatí jen pro vás, ale také pro mne. Dělám co můžu.
Magazín Newstream CLUB
Je nový byznysově - lifestylový čtvrtletník o tom, jak žít bohatý a smysluplný život. Přináší inspiraci, osobnosti, miliardáře, rozhovory, life-hacky. Nedílnou součástí je fashion, design, travel, styl, food, filantropie a taky budoucnost.
Za hlavní téma PRVNÍHO čísla magazínu Newstream CLUB s titulkem Work is Life jsme zvolili radikální změnu, která se odehrává na poli práce. Ostatně i tento magazín je výrazem této změny. Ještě před několika lety by takový časopis zaměstnal velkou redakci na několik týdnů. Díky současným technologiím jej dokáže připravit mnohem menší tým. Pokud je dost efektivní a 100procentně oddaný pro věc.
Aktuální číslo magazínu Newstream CLUB představuje na titulní straně manažerku a podnikatelku Michaelu Bakala, která prozrazuje, že zvažuje novou kariéru. Vydala se proto studovat psychologii do Kalifornie.
Headhunter Jan Bubeník v prvním čísle mluví o tom, jak se v poslední době změnily nároky na šéfy. „Dnešní šéf je kapitán na rozbouřeném moři,“ říká.
Miliardáři a investoři Libor Winkler, Ondřej Fryc, Andrea Ferancová Bartoňová či Radim Jančura sdílejí své tipy, jak nakládat s penězi a investicemi.
V magazínu je sekce věnovaná filantropii – představují se top české nadace včetně Cibulky manželů Vlčkových a nadace rodiny Kellnerových. Objevují se v něm také články z prestižního Harvard Business Review, které redakce na základě licence jako jediná přináší českému publiku.
K dostání je v síti trafik Lagardère. K dostání je také online i jako předplatné přes SEND.
Objednávejte zde.
Další číslo magazínu Newstream Club vyjde v prosinci 2023.