Pavel Maurer: Sůl nad zlato? Češi dochucovadlo používají až příliš

Jsem v sedmém nebi, když si namažu krajíc chleba (třeba Šumavu) farmářským máslem a posypu solí. Chléb a sůl - základní, chutné, jednoduché a vlastně i laciné pochutiny. Jenže není té soli v našem jídelníčku až moc? Mám na mysli tu skrytou sůl, kterou nevidíme, ale denně konzumujeme často v neúměrných částkách a zatěžujeme tak náš organismus.

Prostudoval jsem desítky „slaných“ statistik a výzkumů, prozkoumal různé grafy, takže už tuším, kolik gramů soli nám výrobci občas „propašují“ do pečiva. Všude je sůl! Sypou ji do pšeničného chleba, pletýnek, farmářských baget, vícezrnného nebo žitnopšeničného či grahamového chleba, vím, kolik soli je nenápadně skryto i ve sladkostech. Výzkumy jasně uvádějí, že ženy ve věku 18 do 59 let potřebují méně soli než muži (1,86 g/den vůči 3,55 g/den). Jenže Bůh ví, proč bych měl věřit právě těmto statistikám?

Každopádně, když je něco tak nějak hezky slané, chutná nám to a když je to slané je trošku víc, už se nám to mlátí na jazyku a pak ještě několik hodin v břiše. Tělo bojuje s něčím, co vůbec nepotřebuje. Vkládáme si do úst něco, co nám škodí.

Pavel Maurer: Svatomartinské hody jsou dnes hlavně marketing. O kvalitu příliš nejde

Enjoy

Křupavá kůrka, krásně šťavnaté a křehké husí maso, dva knedlíčky od každého druhu, červené i bílé zelí. To je pohlazení do žaludku, které si řada z nás dopřává v těchto dnech kolem svátku sv. Martina. Svatomartinské hody jsou svátkem gurmánů. Krásně vypečená husa je jídelním favoritem také gastroinfluencera Pavla Maurera. I když ten se raději davovému gastronomickému šílenství vyhýbá. V záplavě nabídky totiž podle něj může utrpět kvalita.

Pavel Maurer

Přečíst článek

Vždy si při této příležitosti vybavím lidi, se kterými někdy sedím u stolu třeba v kantýně, závodce nebo hospůdce a oni často dělají stejnou chybu: když jim přistane na stole polévka nebo omáčka, guláš, bramborová kaše, tak, aniž by jen trochu ochutnali, rovnou se ze zvyku, automaticky vrhají pro slánku a bezmyšlenkovitě osolí svůj pokrm. To je samozřejmě katastrofa.

Na druhé straně musím uznat, že mnoho jídel ve větších stravovacích zařízeních, ale bohužel i v restauracích je připraveno natolik nechutně, že koření, sůl, pepř atd. bývají jedinou záchranou a „falešnou chuťovou záplatou“ zpackaného jídla.

Všeho s mírou

Mám doma na jídelním stole černou sopečnou sůl z Pacifiku, sůl s příchutí chilli nebo zázvoru, pakistánskou “fleur de sel” ručně sbírané květy soli, slavnou Camarque z jižní Francie, sůl s absinthem i s curry, také růžovou himalájskou sůl, citronovou sůl, sůl z ostrova Ibiza a pak ještě sůl z Kolumbie s larvami mravenců, sůl kopanou i mořskou, pak také obyčejnou sůl s jódem, co sypu do vody, když vařím těstoviny. Se všemi solemi zacházím s nebývalou ostražitostí, protože mohou být dobrým sluhou, ale i zabijákem chuti. Zkrátka - všeho s mírou.

Pavel Maurer: Chlív v kuchyni je zločin. Se šlendriány bych neměl slitování

Enjoy

Špína, smrad a plíseň v místech, kde se připravuje jídlo pro hosty? V těchto případech ztrácím veškerou svoji dobrosrdečnost. S původci tohoto gastronomického šlendriánu bych zacházel jako se zločinci, kteří ohrožují naše životy. Statistické údaje o kontrolách ve stravovacích zařízeních jsou však rok od roku více varující. Častých nešvarů bohužel přibývá.

Pavel Maurer

Přečíst článek

Podle evropských studií na tom jsme v Česku - společně s Bulharskem a Maďarskem - se solením, bohužel, dost špatně. Solíme moc a měli bychom trochu ubrat.

Mám pár doporučení. Například si nekupovat housky posypané solí, vyhýbat se pečivu, které obsahuje slovo „sůl“ už ve svém názvu. Měli bychom si více všímat, co je napsáno v ingrediencích. Nejhorší jsou pak různé směsi koření, kde hned na prvním nebo druhém místě uvádí, že obsahují sůl, zatímco ta nejpodstatnější bylinka či koření je v pořadí daleko za solí. No a samozřejmě nesolit jídla, která nejdříve neochutnáme. Věřte, že tahle doporučení neplatí jen pro vás, ale také pro mne. Dělám co můžu.