Pavel Maurer: Jídlo ve vlaku miluji, ale nesnáším u toho čichat vůni cizího salámu
Batoh na záda, řízek mezi chleby, pro fajnšmeky okurčička v alobalu a lístek na vlak v kapse. To jsou dávné vzpomínky výletníka, dnes gastroinfluencera Pavla Maurera. Vlakem cestuje dál, i když dnes už ve větším stylu a řízek s kaší si raději objednává v jídelním vozu.
Aby bylo hned na začátku jasno, nesnáším, když ve vlaku někdo proti mně sedící něco konzumuje. Nevím, proč mám čichat vůni jeho salámu a být přítomen tomu jak žvýká, mlaská a drobí na podlahu. Sice se snažím na něj nedívat, ale stejně jde o tak blízký kontakt, že člověk vnímá každý detail.
Jíst a nejíst ve vlaku je pro mne zásadní otázka, která má ovšem mnoho aspektů. Ať už cestujete ve smokingu s proslulým Orient expresem, nebo v USA s Amtrakem, nekonečnou Bajkalsko-amurskou magistrálou (BAM), francouzským rychlovlakem TGV (270 km/h) nebo třeba japonským nejrychlejším vlakem na světě Maglev (580 km/h), pro mne je důležitý jejich catering.
Gastronomie na kolejích, podívejte se:
Co jste měli dnes k obědu? Pokud si nedokážete odpovědět a jinak nemáte problém s pamětí, patrně jste svému obědu nevěnovali dostatečnou pozornost a čas. A ono vám to vrátí, v podobě nepříliš hladkého trávení. Je lepší jídlo rovnou vynechat, než se zaplácat něčím rychlým a nekvalitním, píše ve svém pravidelném příspěvku na newstream.cz gastroinfluencer Pavel Maurer. „Na jednodenní půst ještě nikdo nezemřel,“ dodává.
Umění jíst. Lepší je se postit, než se cpát blbostmi, říká gastroinfluencer Maurer
Enjoy
Svačinky do vlaku mají své limity
Nedávno jsem jel obyčejným vlakem (courákem) z Figueres do Barcelony (asi 2,5 h) a neprozřetelně jsem si sedl na „čtyřku”. Na příští zastávce se proti mně uvelebila pěkná tmavovláska. Byla asi o čtyřicet let mladší než já, měla toho dost málo na sobě, takže bylo vidět zajímavé tetování, možná tak deset kilo nadváhy, ale pořád jí to docela slušelo. Do té chvíle než se začala téměř zvířecky cpát obřím sendvičem a kolou. To jsem ještě vzhledem k jejímu mládí a jistému šarmu nějak vydýchal. Ovšem, když si po svačině začala celkem nestoudně okusovat nehty (asi dezert nebo co?), tak to už jsem zavřel oči a zacpal si sluchátka hluboko do uší.
Samozřejmě nikdy nezapomenu ty nádherné chvíle školních výletů, kdy jsem spořádali veškerou svačinu ještě před první zastávkou. Mimochodem, nejsem jiný ani dnes. Mám chutě, hned jak vstoupím do vlaku. Když si náhodou něco připravím, snažím se nejíst v přítomnosti ostatních, zkouším se někam schovat, být sám v kupé, odebrat se na chodbu, tiše kousat. A nebo raději vůbec nejíst, pokud cesta není moc dlouhá. Řízeček mezi dvěma chleby s kyselou okurčičkou, vajíčko natvrdo, hovězí hamburger se slaninou - to jsou svačinové majstrštyky. Ovšem ta vůně je tak omamná v uzavřeném vagónu nebo kupé, že tím vlastně terorizuji ostatní cestující, kteří nemají co zakousnout.
Raut je ošidná věc. Když je dobrý, umí proměnit jakoukoli průměrnou akci v nezapomenutelný zážitek. Ale platí to i obráceně, což je v Česku mnohem pravděpodobnější scénář, míní gastroinfluencer a zkušený „rauťák“ Pavel Maurer. Dobrý raut podle něj začíná i končí u rozpočtu. Ale dokážou jej povznést i zdánlivé maličkosti. Co Maurer radí pořadatelům akcí s občerstvením se dočtete v novém díle Nejezte Blbě s Pavlem Maurerem.
Pavel Maurer: Raut za všechny prachy! Laciné víno je zabijákem sebelepší akce
Enjoy
Dnes vám nabízejí prakticky na všech nádražích neuvěřitelné množství „jídel do ruky”, je to praktické a relativně laciné, jenže to je pořád stejná písnička - žvýkám někomu něco u hlavy, ruším ostatní, chroupám, šustím, snažím se dívat z okna, jako, že se nic neděje. Ale děje. Je to z mého pohledu neestetické! A to mě nebaví.
Romantika jídelních vozů
Proto nejvíce ze všeho miluji klasické jídelní vozy. V „jídelňáku” jste v úplně jiné v pohodě. Sedíte si jako v restauraci, ubrus nebo umakart, pivečko, vínečko, studené i teplé pokrmy, chroupáte si a díváte se z okna, jak krajina ubíhá a cesta vám příjemně utíká. V některých našich vlacích si můžete dát kromě klasiky (typu párečky, sendviče a wrapy), také třeba vietnamskou bagetu, bagel, sektík, čepované pivo, vegetariánská a dokonce veganská jídla. Ovšem také teplou svíčkovou na smetaně, čerstvě smažený kuřecí řízek s bramborovým salátem, někdy i čočku nakyselo.
Myslíte si, že jsme knedlíková země? Možná ano, možná jsme také země řízková, omáčková, buchtová, gulášová a tak dále. Před lety jsem se zeptal několika významných šéfkuchařů, food kritiků a expertů v gastronomii, co oni osobně považují za jídla typická pro naši malou českou kotlinu? 
Pavel Maurer: Tradiční česká kuchyně neexistuje. Vlastně jen svíčková
Enjoy
Jeden z nejkrásnějších cestovně-gastronomických zážitků jsem měl asi při cestě Praha - Drážďany, kdy jsem si koupil lístek bez místenky a usedl hned ráno rovnou do jídelního vozu, kde se podávala snídaně. Sklenička sektu na úvod, pak vejce se šunkou, marmeláda, med, máslo, čerstvé rohlíčky nebo chleba, párečky s hořčicí kremžskou i plnotučnou, káva, čaj, případně pomerančový džus. Když se za oknem začalo odvíjet okouzlující panoráma Hřenska, byl jsem téměř u konce opulentní vlakové snídaně a těšil se až se proběhnu kolem Zwingeru pak si někde u Labe ochutnám místní bratwurst se zelím.
Jídlo ve vlaku, tedy bohužel jen v některých vlacích, se může stát milou součástí cestování, je však potřeba, aby to chápal i provozovatel. Nepamatuji si, že bych někdy v životě zažil, že by jídelní vůz byl prázdný. Vždy je narváno. Lidé to prostě milují a myslím, že jsou ochotni si za dobrý pokrm, zákusek či kávu i trochu připlatit a respektovat, že „restaurace na kolečkách” je přece jen trochu nákladnější podnik. Já tedy ve vlaku vyžaduji jídelní vůz a modlím se, aby nám to vydrželo i v budoucnu!
Další příspěvky gastroinfluencera Pavla Maurera čtěte zde
JARNÍ NEWSTREAM CLUB PRÁVĚ VYCHÁZÍ
Porazit všechny a stát se jedničkou. Na českém trhu se to podařilo spoustě hráčům. Co když se ale pokusí prosadit na evropském, asijském, americkém, nebo dokonce globálním trhu? Pak začínají podnikatelé i firmy narážet na celou řadu problémů. Přesto řada z nich uspěla.
Zakladatel Lasvitu Leon Jakimič, zakladatel Unicorn Attacks Vít Šubert, majitel Mattoni 1873 Alessandro Pasquale či zakladatel a CEO globální platformy FTMO Otakar Šuffner. To je část hvězd jarního vydání magazínu Newstream CLUB, jehož hlavním tématem je GLOBÁLNÍ ÚSPĚCH. Jak ho dosáhnout z Česka? A lze se prosadit na celosvětovém kolbišti v éře, kdy druhé místo téměř vždy znamená prohru?
Magazín se dále věnuje velkým finančním skupinám, které svět dobývají investicemi. Zvláštní kapitolou pak je Německo, které pro tuzemské podnikatele i finančníky velmi často představuje první velkou zkoušku nebo příslovečnou bránu do světa. A platí to i ve chvíli, kdy se německá ekonomika potýká s celou řadou strukturálních problémů.
Podíváme se na největší investice, které čeští hráči v posledních letech učinili a které představují historicky největší akvizice českého kapitálu v zahraničí.
A hudební promotér David Gaydečka čtenáře pozve do tajemného Doupěte, které je úplně novým typem hudebního klubu, v němž vystupují hvězdy, které zná celý svět.
Sedmé vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji na stáncích i v online distribuci Send, kde je možné titul také předplatit. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na webu newstream.cz.
Na další číslo se můžete těšit již v červnu.
