Pavel Maurer: Jídlo ve vlaku miluji, ale nesnáším u toho čichat vůni cizího salámu

Batoh na záda, řízek mezi chleby, pro fajnšmeky okurčička v alobalu a lístek na vlak v kapse. To jsou dávné vzpomínky výletníka, dnes gastroinfluencera Pavla Maurera. Vlakem cestuje dál, i když dnes už ve větším stylu a řízek s kaší si raději objednává v jídelním vozu.

Aby bylo hned na začátku jasno, nesnáším, když ve vlaku někdo proti mně sedící něco konzumuje. Nevím, proč mám čichat vůni jeho salámu a být přítomen tomu jak žvýká, mlaská a drobí na podlahu. Sice se snažím na něj nedívat, ale stejně jde o tak blízký kontakt, že člověk vnímá každý detail.

Jíst a nejíst ve vlaku je pro mne zásadní otázka, která má ovšem mnoho aspektů. Ať už cestujete ve smokingu s proslulým Orient expresem, nebo v USA s Amtrakem, nekonečnou Bajkalsko-amurskou magistrálou (BAM), francouzským rychlovlakem TGV (270 km/h) nebo třeba japonským nejrychlejším vlakem na světě Maglev (580 km/h), pro mne je důležitý jejich catering.

Gastronomie na kolejích, podívejte se:

Umění jíst. Lepší je se postit, než se cpát blbostmi, říká gastroinfluencer Maurer

Enjoy

Co jste měli dnes k obědu? Pokud si nedokážete odpovědět a jinak nemáte problém s pamětí, patrně jste svému obědu nevěnovali dostatečnou pozornost a čas. A ono vám to vrátí, v podobě nepříliš hladkého trávení. Je lepší jídlo rovnou vynechat, než se zaplácat něčím rychlým a nekvalitním, píše ve svém pravidelném příspěvku na newstream.cz gastroinfluencer Pavel Maurer. „Na jednodenní půst ještě nikdo nezemřel,“ dodává.

Pavel Maurer

Přečíst článek

Svačinky do vlaku mají své limity

Nedávno jsem jel obyčejným vlakem (courákem) z Figueres do Barcelony (asi 2,5 h) a neprozřetelně jsem si sedl na „čtyřku”. Na příští zastávce se proti mně uvelebila pěkná tmavovláska. Byla asi o čtyřicet let mladší než já, měla toho dost málo na sobě, takže bylo vidět zajímavé tetování, možná tak deset kilo nadváhy, ale pořád jí to docela slušelo. Do té chvíle než se začala téměř zvířecky cpát obřím sendvičem a kolou. To jsem ještě vzhledem k jejímu mládí a jistému šarmu nějak vydýchal. Ovšem, když si po svačině začala celkem nestoudně okusovat nehty (asi dezert nebo co?), tak to už jsem zavřel oči a zacpal si sluchátka hluboko do uší.

Samozřejmě nikdy nezapomenu ty nádherné chvíle školních výletů, kdy jsem spořádali veškerou svačinu ještě před první zastávkou. Mimochodem, nejsem jiný ani dnes. Mám chutě, hned jak vstoupím do vlaku. Když si náhodou něco připravím, snažím se nejíst v přítomnosti ostatních, zkouším se někam schovat, být sám v kupé, odebrat se na chodbu, tiše kousat. A nebo raději vůbec nejíst, pokud cesta není moc dlouhá. Řízeček mezi dvěma chleby s kyselou okurčičkou, vajíčko natvrdo, hovězí hamburger se slaninou - to jsou svačinové majstrštyky. Ovšem ta vůně je tak omamná v uzavřeném vagónu nebo kupé, že tím vlastně terorizuji ostatní cestující, kteří nemají co zakousnout.

Pavel Maurer: Raut za všechny prachy! Laciné víno je zabijákem sebelepší akce

Enjoy

Raut je ošidná věc. Když je dobrý, umí proměnit jakoukoli průměrnou akci v nezapomenutelný zážitek. Ale platí to i obráceně, což je v Česku mnohem pravděpodobnější scénář, míní gastroinfluencer a zkušený „rauťák“ Pavel Maurer. Dobrý raut podle něj začíná i končí u rozpočtu. Ale dokážou jej povznést i zdánlivé maličkosti. Co Maurer radí pořadatelům akcí s občerstvením se dočtete v novém díle Nejezte Blbě s Pavlem Maurerem.

Pavel Maurer

Přečíst článek

Dnes vám nabízejí prakticky na všech nádražích neuvěřitelné množství „jídel do ruky”, je to praktické a relativně laciné, jenže to je pořád stejná písnička - žvýkám někomu něco u hlavy, ruším ostatní, chroupám, šustím, snažím se dívat z okna, jako, že se nic neděje. Ale děje. Je to z mého pohledu neestetické! A to mě nebaví.

Romantika jídelních vozů

Proto nejvíce ze všeho miluji klasické jídelní vozy.  V „jídelňáku” jste v úplně jiné v pohodě. Sedíte si jako v restauraci, ubrus nebo umakart, pivečko, vínečko, studené i teplé pokrmy, chroupáte si a díváte se z okna, jak krajina ubíhá a cesta vám příjemně utíká. V některých našich vlacích si můžete dát kromě klasiky (typu párečky, sendviče a wrapy), také třeba vietnamskou bagetu, bagel, sektík, čepované pivo, vegetariánská a dokonce veganská jídla.  Ovšem také teplou svíčkovou na smetaně, čerstvě smažený kuřecí řízek s bramborovým salátem, někdy i čočku nakyselo.

Pavel Maurer: Tradiční česká kuchyně neexistuje. Vlastně jen svíčková

Enjoy

Myslíte si, že jsme knedlíková země? Možná ano, možná jsme také země řízková, omáčková, buchtová, gulášová a tak dále. Před lety jsem se zeptal několika významných šéfkuchařů, food kritiků a expertů v gastronomii, co oni osobně považují za jídla typická pro naši malou českou kotlinu?

Pavel Maurer

Přečíst článek

Jeden z nejkrásnějších cestovně-gastronomických zážitků jsem měl asi při cestě Praha - Drážďany, kdy jsem si koupil lístek bez místenky a usedl hned ráno rovnou do jídelního vozu, kde se podávala snídaně. Sklenička sektu na úvod, pak vejce se šunkou, marmeláda, med, máslo, čerstvé rohlíčky nebo chleba, párečky s hořčicí kremžskou i plnotučnou, káva, čaj, případně pomerančový džus. Když se za oknem začalo odvíjet okouzlující panoráma Hřenska, byl jsem téměř u konce opulentní vlakové snídaně a těšil se až se proběhnu kolem Zwingeru pak si někde u Labe ochutnám místní bratwurst se zelím.

Jídlo ve vlaku, tedy bohužel jen v některých vlacích, se může stát milou součástí cestování, je však potřeba, aby to chápal i provozovatel. Nepamatuji si, že bych někdy v životě zažil, že by jídelní vůz byl prázdný. Vždy je narváno. Lidé to prostě milují a myslím, že jsou ochotni si za dobrý pokrm, zákusek či kávu i trochu připlatit a respektovat, že „restaurace na kolečkách” je přece jen trochu nákladnější podnik. Já tedy ve vlaku vyžaduji jídelní vůz a modlím se, aby nám to vydrželo i v budoucnu!

Další příspěvky gastroinfluencera Pavla Maurera čtěte zde