Někde povinnost, jinde urážka. Jaké dýško je slušné nechat v New Yorku, Dubaji či Tokiu
„Dobrý den, já se jmenuji John a jsem zcela okouzlen tím, že vás dnes mohu během celé vaší večeře obsluhovat.” Tak to je fráze, kterou v různých obměnách můžete slyšet téměř v každé americké průměrné restauraci. Nebojte se, John není ani trochu okouzlen, v podstatě ho vůbec nezajímáte. Připouštím, že takového Johna může jeho práce možná, někdy, alespoň malinko, bavit, ale většinou je vnitřně spíše naštvaný, že musí být v práci dvanáct i více hodin denně a poslouchat stížnosti a nejrůznější požadavky hostů.
Jste mu nejspíš úplně fuk, ale hraje to dobře. Zvláště pak v USA, protože ví, že až dojde k placení, tak se vám bude dost těžko dávat nějaké směšné spropitné. John musí být úslužný, protože má katastrofálně nízký základní plat. Žije v hlavně z dýška, tringeltu nebo prostě tips, jak se říká na americkém kontinentu. Dávat spropitné je v Americe, Kanadě, Mexiku a jinde je vlastně povinnost.
V některých restauracích vám spropitné napaří, aniž by se vůbec na něco zeptali. Standardní situace je taková, že na vaší účtence při placení vám rovnou navrhnou, co máte dělat. Jsou tam uvedeny ceny vaší konzumace, pak nějaké DPH, pak občas daň z vaší lokality, města nebo státu, někdy daň za obojí a pak návrh, jak vysoké má být vaše spropitné. Většinou to začíná na 18, pak 20 nebo 22 procent.
Nedávno jsme s přáteli v jednom novém pražském hotelu zaplatili 14 tisíc korun za večeři ve čtyřech. Degustační menu připravil hostující londýnský šéfkuchař, jež má jednu hvězdu od slavného průvodce Michelin. Ještě teď mě pálí kapsa a na jazyku cítím pachuť celkem nic moc jídla, o trapné obsluze nemluvě. Ale pěkně popořádku.
Nejezte blbě s Pavlem Maurerem: I michelinští kuchaři umějí zklamat
Enjoy
Jiný kraj, jiný mrav
To znamená, že když jste měli jídlo za 100 dolarů a vše bylo v pořádku, měli byste přidat nejméně 20 dolarů navrch. Pokud zaškrtnete to nejnižší, tedy 18 procent, v některých státech třeba „jen“ 16 procent, občas se obsluha přijde slušně zeptat, zda jste byli nespokojeni, co bylo v nepořádku a když jste třeba opravdu nebyli spokojeni a dáte „jen“ 10 procent, jde prakticky o urážku personálu a celé restaurace.
A právě proto, aby k takovým situacím nedocházelo, se obsluha tváří, že se do vás div nezamilovala a téměř metá kolem vašeho stolu kotrmelce, jen abyste jí dali co nejvíc.
Jiný kraj, jiný mrav. Jsou země, třeba Čína, Japonsko a některé asijské destinace, kde je spropitné velmi nízké (tři až pět procent) a občas je pro obsluhující personál spíše překvapením. Na druhé straně, když jsem byl před třiceti lety prvně v životě v New Yorku, s „děravou kapsou” a gestem milionáře jsem v nějaké ošuntělé restauraci v China Town dal dolarové spropitné, číšník se na mě utrhl, zda jsem snad poprvé v New Yorku, že nevím, co se sluší. Nebylo mi u toho moc příjemně, styděl jsem se, ale já to tehdy fakt netušil.
Izraelská kuchyně. To je obrovský kotel „mezinárodního guláše”, chuťové bomby, exotického koření, ale i jednoduchého a stále více oblíbeného street foodu. Ochutnat ji můžete i na několika místech v Praze. Gastronovinář a gurmet Pavel Maurer osobně doporučuje bistro Paprika. 
Nejezte blbě s Pavlem Maurerem: Nejlepší hummus v Praze mají v bistru Paprika
Enjoy
V Brazílii, Chile či Peru je k vašemu účtu často automaticky připočítáno 10 procent, takže vaše další spropitné se neočekává (ale ani neodmítá). V Evropě se můžeme klidně pohybovat kolem 10 až 15 procent, ve Španělsku poděkují, i když je to méně.
Země na Arabském poloostrově to mají různě. Od automatického spropitného, přes očekávané až po téměř zakázané a urážející. Například v Dubaji je vám spropitné účtováno automaticky, přesto je dobrým zvykem nechávat ještě něco navíc, obvykle 10 až 15 procent z útraty.
Pokud pobýváte v zemích jako Kambodža, Indonésie či Vietnam, je to na vašem rozhodnutí. Když nedáte, neurazíte. Nicméně s rozvojem turismu se zvyklosti se spropitným začínají čím dál více blížit našemu, řekněme anglosaskému vnímání.
Přiznejme si to však upřímně, ať už je dýško v nejrůznějších koutech naší planety nestejně vysoké, pokud využíváte hotely, taxi či gastronomické podniky, je jasné, že většina personálu se denně setkává s lidmi z celého světa, a byť má každý jiné zvyklosti, jsou na nějaký ten „bakšiš“ zvyklí. Prostě, když někomu přihodíte něco málo nad požadovanou částku jako projev vaší spokojenosti, určitě se na vás zlobit nebude.
Nedávno mi syn nabídl, že si můžu dát chat, tedy okamžitý osobní rozhovor, s umělou inteligencí (AI). Prý mi odpoví na úplně všechny otázky na světě. Pochopitelně jsem skončil u gastronomie.
Nejezte blbě s Pavlem Maurerem: Trdelník se sekanou? Dobrou chuť, české to není
Enjoy
VYŠEL LETNÍ NEWSTREAM CLUB
Sázky na růst Česka se vyplácejí. Potvrzují to lidé různých oborů a zájmů, s nimiž se můžete potkat při čtení aktuálního vydání magazínu Newstream CLUB. Česko má totiž obří potenciál, který se daří čím dál více využívat. Platí to pro investory, globální i lokální firmy, ale také pro tuzemský realitní trh. Jak se na vlně zájmu svézt, poradí letní vydání magazínu.
Na obálce magazínu jsou sourozenci se Sara a Teo Sandevovi, kteří patří ke generaci, která už nemusí volit mezi původem a zemí, kde vyrostla. Ona jde hereckou cestou, on spojuje fotbal, studium a rodinný byznys. Oba ale dobře vědí, že jejich největší výhodou je právě mix českého zázemí a balkánských kořenů.
Aktuální vydání se věnuje právě sázkám na Česko z mnoha pohledů: z pohledu investorů drobných i institucionálních, ale i z pohledu lidí, kteří se snaží zemi posunout dál. K nim patří například Petr Dvořák, který shání soukromé prostředky na spolufinancování stavby nové pražské filharmonie, nebo investor Marek Dospiva.
Česko se také stává čím dál větším lákadlem pro zahraniční firmy, které zde mají vývojová centra. Důvodů je celá řada, ale klíčové jsou pro globální firmy tři věci: vhodná geografická poloha, bezpečnost, a hlavně silné technické zázemí, díky kterému tu mohou pracovat na nejpokročilejších inovacích.
To potvrzuje například šéf globální technologické společnosti Everpure Charlie Giancarlo, který působil v největších firmách světa, stál u zrodu internetu a nyní se věnuje datovým úložištím. Rozhovor s ním také přináší letní vydání magazínu Newstream CLUB.
A rostoucí zájem nadnárodních firem o možnost působit v Česku potvrzuje také Tomáš Partsch z CTP, který vysvětluje, jak se z Brna stává evropské Silicon Valley.
Dvanácté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji, distribuci zajišťuje Send. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na newstream.cz.
