Reklama

Kurátorka Karolína Juřicová: Až pětina sběratelů začíná nákup umění na sociálních sítích

Kurátorka a partnerka DSC Gallery Karolína Juřicová
Stanislav Šulc / Newstream
Stanislav Šulc

Jen letos se podílela na mimořádných výstavách Anselma Reyleho či Jiřího Petrboka a zároveň se Karolína Juřicová stala spolumajitelkou vlivné pražské DSC Gallery. Jak umění mění sociální sítě? Co obnáší spolupráce s impulsivními umělci? A jak složité je jednání se sběrateli z řad tuzemských miliardářů? „Je zajímavé, co vám na sebe lidé prozradí při sledování obrazu,“ popisuje Karolína Juřicová v rozhovoru pro newstream.cz , který proběhl v neveřejných prostorách DSC Gallery plných děl těch nejzvučnějších jmen českého i evropského umění.

Reklama

Vidím, že tu stále máte Dokoupilovu kuchyni. Prodáte ji někdy?

Mám jednoho zájemce, ale ono to není tak jednoduché. Jde o prototyp a musela by se pak vyrobit na zakázku. Ale jinak o Dokoupila je nyní mimořádný zájem a myslím, že bude stále těžší jej reálně sehnat. Už se to ukazuje v nabídce komerčních galerií, která je stále nižší.

Kolik nyní Dokoupil stojí?

Menší formáty zhruba 32 tisíc eur, větší asi 40 tisíc, ale jde to až k nějakým 70 tisícům eur.

Reklama

Viděl jsem nedávno v restauraci Yalta Fusion & Bar na Václavském náměstí, v původním hotelu Jalta, veliké Dokoupilovo dílo.

To je obří tisk, který je vytvořen z jeho původního plátna. Vznikl ve spolupráci s provozovatelem Yalty Janem Šimicem. Shodou okolností jsem je seznámila právě já. Jiří Dokoupil totiž měl u Václavského náměstí řadu let ateliér a do hotelu Jalta byl zvyklý chodit. Současné vedení však neznal, a naopak my jsme s Honzou Šimicem hodně spolupracovali. Předchozí vizuální styl tu dělal Jiří Černický. Proto jsem věděla, že Honza Šimice měl vřelý vztah k současnému umění a od začátku našeho přátelství vnímal Jiřího Dokoupila jako mimořádného umělce. Teď jsou z nich přátelé a ten obří tisk vypadá fenomenálně. A mimochodem například Žufánek, s nímž Jalta spolupracuje, vydala speciální edici Dokoupilova oblíbeného ginu, který opatřila etiketou právě od Jiřího Dokoupila.

Umění je nejlepší komunikační nástroj

Když zmiňujete Jiřího Černického, Jiřího Dokoupila, můžeme přidat ještě třeba Jiřího Petrboka, jehož výstavu v DSC Gallery jste měla na starosti. To jsou všechno dost vyhrocené osobnosti až takového punkového rázu. Jak se s nimi spolupracuje křehké mladé osobě, jakou jste vy? Jak se s nimi bojuje?

To je samozřejmě strašně důležitá otázka. Každý z nich je individualitou a bytostným umělcem. To opravdu není svět kanceláří a schůzek podle šablon. Přitom cíl je vlastně podobný – máte projekt, který se musí uskutečnit. Já mám ale štěstí, že jsem sama původně chtěla být umělkyní, vystudovala jsem Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a chtěla jsem se hlásit na AVU do ateliéru kresby Jiřího Petrboka. Brzy jsem ale pochopila, že nejsem ten zapálený umělec, který chce sám se sebou trávit hodiny v ateliéru, který pak musí bojovat o pozornost. Asi jsem si nebyla jistá tím, co jsem chtěla dělat. Přitom právě to musí každý umělec mít. Musí být přesvědčen o své vizi, musí ji prosadit proti všemu a všem. Na AVU jsem tedy ani nenastoupila a vystudovala jsem dějiny umění na Univerzitě Palackého v Olomouci. Tam musím přiznat, že mě nejvíce oslovila teorie architektury, které jsem se řadu let věnovala. Bylo to díky velké osobnosti kunsthistorika prof. Rostislava Šváchy.

A tak jste se stala kurátorkou?

Tak k tomu ještě vedla dlouhá cesta. Ale při brigádách například v gastru jsem si uvědomila jednu důležitou věc. Že se můžete doslova s kýmkoli z jakékoli sociální skupiny bavit o čemkoli a že záleží jen na vás, jak jej zaujmete. Jde o empatii, schopnost napojit se na druhého. To pro mě bylo zásadní zjištění, které mi usnadňuje mou práci. A to jak směrem k publiku, tak také v práci s umělci. Takže když přijdu do ateliéru Jiřího Černického a nastane jeho, řekněme intenzivnější komunikační fáze a ze schůzky se stává manifestace jeho myšlenek, vím, jak s tím naložit.

Využíváte to i při jednání se sběrateli?

Umění je nejlepší komunikační nástroj, nejlepší jazyk. Je třeba moc zajímavé sledovat, co všechno vám lidé řeknou při sledování obrazu. Mnohdy to jsou věci, které jindy neřeknou.

Myslím, že pro většinu lidí je práce kurátora zahalena tajemstvím. A teď nemyslím uspořádání výstavy, případně prodej děl. Ale právě ten vztah s umělcem. Jak to probíhá?

Opět jde o případ od případu. Ale může to skutečně dojít až do fáze, že můžete umělce stimulovat, skoro až ponoukat, aby se třeba pustil směrem, o kterém se bál uvažovat. Řada z nich ví zcela přesně, co dělají, nepotřebují takový stimul. Jsou tu tací, kterým o diváky vůbec nejde, tak nepotřebují komunikaci s galeristou, či dokonce s kurátorem a dělají si výstavy sami.

Olga Trčková z DSC Gallery na kuchyni od Jiřího Georga Dokoupila

Sázejte na velká jména, pak se u digitálního umění nespálíte, radí galeristka Olga Trčková

Zapamatujte si datum 4. září. To se u nás otevře první virtuální galerie v takzvaném metaprostoru, která nabídne možnost nákupu digitálních originálů známých pod zkratkou NFT. "Možnosti virtuálních světů pro umělce a umění jsou takřka neomezené," říká galeristka Olga Trčková, jejíž DCS Gallery v Dlouhé otevře svou virtuální "pobočku".

Přečíst článek

DSC Gallery se soustředí na současné umění žijících tvůrců. To přitom hraje v posledních letech stále větší roli třeba ve veřejném prostoru, mluvili jsme o příkladu restaurace Yalta Fusion & Bar, která si umění  vytváří jedinečnou vizuální identitu. Jak se s ním tedy dá různě nakládat?

Olga Trčková, zakladatelka DSC Gallery, před lety iniciovala projekt Art Banky, která zapůjčovala díla mladých tvůrců do firem či institucí, poté co nakoupila od českých i zahraničních umělců jejich díla do sbírky, aby je podpořila. Jinak ano, právě umění dnešních tvůrců je právě to, s nímž se nejčastěji můžete setkat mimo zdi muzeí a galerií. Protože u staršího umění by vám to již vlastníci nedovolili. Ti dnešní mladí umělci navíc mají výhodu v tom, že se snáze dostanou do médií a přitáhnou k dané události pozornost třeba i díky svým sociálním sítím. Vedle zmíněných restaurací či klubů to dávno pochopili architekti i designéři a umění konkrétních tvůrců se stále častěji stává součástí budov či interiérů.

Není to už vlastně design?

No to si musí každý umělec říct sám, jestli je ochoten jít cestou takzvaného lobby artu, tedy vytvářet rychle recyklovatelné produkty, které vyplní zasedačky.

Zmínila jste sociální sítě, které řada globálních umělců používá k budování brandu, komunity. Například Damien Hirst je v tom hodně daleko. Umí to i čeští tvůrci?

Ano, ale tady to hodně závisí na jednotlivých generacích. Generace 20+ je v tom asi nejdál a navzájem se ve své tvorbě podporují. Ale například Milan Kunc, kterému je nyní 77 let, tak sociální sítě využívá pro prezentaci nových děl i archivu. Z mladých tvůrců netradičním způsobem využívá sociální sítě třeba Andrej Dúbravský, který na Instagramu prezentuje osobní deník a fanoušky zve ke sledování procesu vzniku jednotlivých uměleckých děl. No a pak je tu příklad umělce, kterého 40 let nikdy nikdo neviděl a najednou si založil instagramový účet.

O kom je řeč?

Siegfried Herz, který měl nedávno výstavu v Centru současného umění Doxu a je kolem něj docela velké mystérium. Ale před dvěma lety si založil Instagram, kde ukazuje svá díla. Vlastně je to podobné jako Banksy, neznáte osobu umělce, jen jeho auru.

Nákupy umění často začínají na sociálních sítích

Fungují sociální sítě také obchodně?

Ano, to je dneska již docela běžné. Odhadujeme, že zhruba 15 až 20 procent klientů vlastně začne ten proces nákupu na sociálních sítích.

To se dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu. Jaký investiční potenciál dnes má umění žijících tvůrců? Chápu, že to je trochu hádání z křišťálové koule, ale Olga Trčková dlouhodobě prosazuje, že i v umění jsou „blue chipy“. Tak jak to vidíte vy?

Blue chipy v umění stoprocentně existují a myslím, že by si každá galerie svého „blue chip umělce“ měla najít. Měla by jej takto vnímat, měla by mu takto věřit a měla by jej takto prosazovat. Ona to je práce galerie. Musí být schopna takového umělce vytipovat a svou kontinuální prací toho docílit.

Ale stoprocentní to přeci není. Jak se rozhodnout u tvůrce, kterému je řekněme šedesát let a je už takříkajíc „prověřený“?

Není to stoprocentní, ale lze vysledovat, jestli třeba jeho práce kolísaly, jestli se jeho díla podařilo vydražit na sekundárním trhu, jestli jejich ceny rostly, jestli se jeho díla vůbec objevují na aukcích nebo zda prodávají jen ověřeným sběratelům a nikomu dalšímu ne.

Kurátorka Nadace Mucha Tomoko Sato

Tomoko Sato: Svět Muchu dlouho obdivoval, ale vůbec jej nechápal. Naše výstava to mění

Komplexní pohled na osobnost a dílo Alfonse Muchy nabízí aktuální výstava Mucha, rodinná sbírka ve Valdštejnské jízdárně. Vedle vnuka Alfonse Muchy Johna a architektky Evy Jiřičné za mimořádnou výstavou stojí kurátorka Nadace Mucha Tomoko Sato. „Mucha je umělcem, kterého musíte číst. Ne se na jeho dílo jen tak koukat a prohlašovat, jak je krásné. Vždy tam najdete spousty symbolů, myšlenek, sdělení,“ vysvětluje kurátorka, která slávu Alfonse Muchy šíří po celém světě.

Přečíst článek

To si může v Česku někdo dovolit?

Ano, pár takových umělců tu skutečně je. Například Jan Hísek, malíř trochu na okraji, který je generačně stejně s Davidem Černým. Jeho dílo je hodně zastoupeno ve státních sbírkách, ale okruh sběratelů má velmi omezený. My jsme mu uspořádali jednu výstavu, což bylo pro nás velmi prestižní, protože v soukromé galerii několik let neměl výstavu. Nepotřeboval to.

Pořád mluvíte o umělcích, ale podstatnou roli hrají také sběratelé. Jak na tom jsou čeští milovníci umění? Roste jejich počet?

Za posledních deset patnáct let se v tomto ohledu odehrála ohromná změna a umění skutečně recipuje valná většina lidí. My se v galerii neustále bavíme, čím to může být, a já si myslím, že umění je jednou z posledních oblastí, kde člověk zůstává absolutně svobodný, kde mu zůstává jeho autenticita. Aniž bych to jakkoli hodnotila, v jiných oblastech je spousta omezování, cenzury, mantinelů, tabu. Když si vezmete výstavu Davida Černého Poslední práce, to by se v jiné oblasti objevit nemohlo. (Výtvarník David Černý představil v roce 2020 v DSC Gallery monumentální reliéfy, závěsné plastiky lidských pohlavních ústrojí či gumové sochy mužských údů nasazených na automatické vysavače – pozn. red.) Myslím, že Česká republika je v tomto hodně benevolentní. Nikdo na to nereagoval žádnou kritikou ve smyslu „Jak pohlaví? Jaktože tam jsou jen ta dvě pohlaví? A co další gender skupiny?“ Přitom v současném světě umění se právě řeší především genderové otázky. V umění ale tato svoboda stále zůstává. A je to třeba i svoboda v tom, že se k tématu nemusíte vyjadřovat. A to ani komentářem na Facebooku.

A jaké služby tedy sběratelům vlastně nabízíte?

Záleží na tom, co kdo potřebuje a nad čím je kdo ochoten debatovat. Ale takový asi nejvyšší možný vztah se sběratelem je takový, kdy vás „pustí“ do své sbírky a ptá se, co by se tam mělo doplnit či co by naopak bylo možné vyřadit.

Je ještě zábavnější než před pandemií, chválí Prahu The New York Times

Je ještě zábavnější než před pandemií, chválí Prahu The New York Times

Po dvouletých proticovidových omezeních a rapidním úbytku turistů se Praha změnila. Otevřela se více místním, zejména mladým lidem. Řada památek se dočkala opravy a otevřely se nové galerie v čele s Kunsthalle. Díky novým projektům, které byly spuštěny v letech 2020 a 2021, je město ještě zábavnější než dříve, vysekl poklonu českému hlavnímu městu prestižní deník The New York Times. A jaké jsou jeho tipy na nejzajímavější místa?

Přečíst článek

Jsou Češi nějak specifičtí jako sběratelé?

Nemyslím si, že by byli specifičtí. Hodně se orientují na místní umění, na malbu, olej. Možná jsou v něčem vlastenečtí. Forma závěsného obrazu je zkrátka po staletí zažitá tak silně, že ji ještě dlouho nic nenahradí. Pokud vůbec někdy. Nejvíc zabrat dostala v sedmdesátých a osmdesátých letech s příchodem konceptuálního umění, kdy se tím hlavním stala myšlenka a její provedení. Ale malba to přežila, oklepala se, a i já se musím přiznat, že malbu vnímám silněji než třeba sochu. Nicméně mě to mrzí, přiznávám.

Vy jste se nedávno stala partnerkou, tedy vlastně spolumajitelkou DSC Gallery. Jak tu roli zvládáte?

Já jsem si něco takového vůbec neuměla představit a od první chvíle si toho děsně cením. Je to projev ohromné důvěry, který mě nabíjí. V té každodenní praxi se to pak projevuje tím, že si před sebe klademe opravdu velké výzvy a pak společně pracujeme na jejich naplňování. A ono je důležité cítit, že někomu na vašem názoru záleží a cení si ho.

Karolína Juřicová

Původně se chystala studovat AVU v ateliéru kresby Jiřího Petrboka, nakonec ale vystudovala Teorii a dějiny výtvarných umění na Filozofické fakultě na Univerzitě Palackého v Olomouci. Působila například v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně jako kurátorka sbírky architektury a na pozici PR. Poté nastoupila jako manažerka galerie a kurátorka do DSC Gallery, kde se letos, po tříleté zkušenosti, stala partnerkou.

Vltavská filharmonie

Vltavská filharmonie: Stát by měla do 10 let a stane se symbolem Prahy, říká urbanista

Nejenom architektura, ale i řešení veřejného prostranství byly hlavními aspekty výběru odborné komise, jež hledala ideální návrh Vltavské filharmonie. Vítěz je nyní známý. Prestižní objekt na Vltavské navrhne dánské studio Bjarke Ingels. Do pětice těch nejlepších projektů se probojoval i návrh českého architekta Petra Hájka.

Přečíst článek

Jana Mastíková, hlavní architektka studia Loxia

Musíme se naučit zahušťovat města a žít v menších bytech, říká architektka

Inflace a zdražování stavebních materiálů bude ovlivňovat v letošním roce i tuzemský stavební průmysl a architekturu. Podle architektky Jany Mastíkové ale může mít tento vývoj i pozitivní dopad - změnu myšlení a přístupu. „Architektura má být střízlivá a zejména má dobře sloužit. Jde o užité umění, je to řemeslo, není to osobní exhibice za každou cenu,” říká v rozhovoru Mastíková.

Přečíst článek

Reklama

Související

Justin Mortimer: Guru IV, 2022

Justin Mortimer portrétoval královnu Alžbětu II. i Bowieho. Jeho dílo je nyní v Praze

Přečíst článek
Návrh virtuální DSC Gallery od Olgoj Chorchoj
video

V Praze „otevřela“ první tuzemská virtuální galerie. Lze v ní i nakupovat

Přečíst článek
Artefin

Paradox doby: koupí umění na splátky může sběratel pořádně vydělat

Přečíst článek
Reklama
Reklama
Reklama
Doporučujeme