Když staré ustupuje novému. Kde všude se letos bude bourat?
Od Prahy přes Ostravu až po regiony se nenápadně bourá. Nejde o náhodu ani o módu, ale o přirozený důsledek třicetiletého vývoje měst a infrastruktury.
Stavby vzniklé krátce po roce 1989 dnes vstupují do fáze, kdy se jejich další osud znovu otevírá. U části z nich končí technická životnost, jiné přestávají vyhovovat provozně. Nejčastěji ale neodpovídají hodnotě a intenzitě využití území, v němž stojí.
Typickým příkladem je provozní budova Českých drah z let 1993–1994, navržená architektkami Alenou Šrámkovou a Hanou Kačírkovou, která po třech dekádách ustupuje nové etapě rozvoje okolí Hlavního nádraží. Konkrétní podoba nové stavby zatím veřejně představena nebyla, ale je poměrně jasné, jaký typ developmentu má na místě vzniknout.
Provozní budovu Českých drah má totiž nahradit městská zástavba, která naváže na administrativní komplexy Churchill I a Churchill II v okolí Florence. Území rozvíjí developerská skupina CR-City (společný projekt Českých drah, Sudop Group a Penta Real Estate), která zde dlouhodobě připravuje smíšený projekt, který má urbanisticky zacelit území mezi Florencí a Karlínem.
Podobný osud se dotkl i dalšího železničního brownfieldu v lukrativní části metropole. Na Smíchově dnes postupně ustupuje především stará železniční a technická infrastruktura bývalého nákladového nádraží, ať už nevyužívané koleje, skladové haly, provozní budovy i drobné servisní stavby, které desítky let sloužily logistice a zázemí železnice. Na jejich místě vzniká bloková zástavba s bydlením, kancelářemi a službami v parteru, doplněná o parky, veřejná prostranství a nový městský bulvár.
Smíchov: demolice železniční infrastruktury a vznik nové čtvrti
Současně se „bourá“ i na samotném nádraží Praha–Smíchov, kde zastaralé přístřešky, lávky a technická zařízení nahrazuje přehledný multimodální terminál propojující vlaky, metro, tramvaje, autobusy i pěší a cyklistickou dopravu. Území, které bylo po desetiletí vnímáno spíše jako zadní trakt města a dopravní bariéra, se tak postupně mění v plnohodnotnou městskou adresu.
Podobný vývoj však není omezen jen na jednotlivé administrativní či provozní objekty. Dotýká se také porevolučního retailu, dopravní infrastruktury i rozsáhlých brownfieldů, které dnes města postupně přehodnocují.
Podobně rychle jako provozní architektura zestárla také část porevolučního retailu. Velkoplošné obchodní domy a hobbymarkety, které v 90. letech symbolizovaly otevření trhu a nové spotřební návyky, dnes často narážejí na změněnou strukturu měst. Příkladem je bývalý Bauhaus v centru Ostravy, dokončený v roce 1994, který v posledních letech dočasně ožil jako kulturní prostor, než ustoupil výstavbě justičního areálu. Nejde přitom o výjimečný případ, ale o širší posun: retail se stěhuje na okraje měst a do logistických uzlů, zatímco centra znovu hledají institucionální a veřejné funkce.
Ještě zřetelněji se tento proces projevuje u dopravní infrastruktury, zejména mostů. U staveb, které byly navrhovány pro jiné zatížení, jinou intenzitu provozu a jiné bezpečnostní normy, dnes města i stát čelí otázce, zda je zachovat, přestavět, nebo nahradit. Případy Libeňského mostu a železničního mostu na Výtoni ukazují, že rozhodování se posouvá od jednoduchého schématu „zbourat, nebo zachovat“ k alternativbím řešením, která kombinují původní konstrukce s novými prvky.
Vychází podzimní Realitní Club
Vychází nové podzimní číslo magazínu Realitní Club. Společným jmenovatelem čísla jsou investice. Nejen ty finanční, ale také investice do kvalitního návrhu, dobré lokality a dlouhodobě fungujícího města.
Na obálce jsou architekti Jaroslav Wertig a Boris Redčenkov ze studia A69. V titulním rozhovoru upozorňují na paradox současného bydlení, kdy se z bytů stále častěji stává investiční produkt a prodejní metry mohou dostávat přednost před kvalitou každodenního života.
O byznysu kolem kulturních nemovitostí mluví Albert Čuba, zakladatel ostravského Divadla Mír. V rozhovoru popisuje, jak kolem kultury vybudoval fungující podnikatelský model a proč už jsou banky ochotné financovat i divadelní nemovitosti.
O největších developerských investicích mluví v magazínu Rudolf Vacek, šéf Penta Real Estate. Popisuje proměnu pražských brownfieldů, budoucnost Bubnů i projekty na Florenci, Budějovické nebo Vítězném náměstí.
Hlavní téma čísla se vrací také k nejtradičnější české realitní investici – bytu na pronájem. Češi totiž dál považují nemovitosti za jednu z nejjistějších cest, jak dlouhodobě uložit peníze. Jenže investiční byt už není automat na peníze. Ceny výrazně vzrostly, financování je dražší a čistý výnos z nájemného se u běžného bytu často pohybuje jen kolem tří procent. Do výsledku navíc stále více promlouvají náklady na opravy, kvalita domu, správa, nájemníci i přísnější podmínky financování.
„Doba, kdy byl investiční byt téměř automaticky dobrou investicí, končí. Dnes mnohem víc rozhoduje kvalita, lokalita a dlouhodobá udržitelnost projektu. Právě na to se nové číslo Realitního Clubu dívá z pohledu architektů, developerů i investorů,“ říká Petra Nehasilová, šéfredaktorka magazínu Realitní Club.
Magazín Realitní CLUB. Digitální verzi magazínu si můžete objednat na stránkách newstream.cz, distribuci tištěného magazínu zajišťuje Send.