Vrátí se do Íránu následník trůnu Rezá Pahlaví? Jeho jméno zaznívá na protestech. Odkaz jeho rodiny je ale rozporuplný
Pokud by se íránský režim pod tíhou protestů zhroutil, mohl by se alespoň přechodně do čela země postavit člen někdejší královské rodiny. Syn někdejšího šáha Rezá Pahlaví se profiluje jako hlasitý opoziční lídr. Na co však navazuje? Vláda jeho otce byla spojená s modernizací a vazbami na Západ, ale i jeho režim spoléhal na represe a násilí.
Zatím není jasné, zda a v jaké podobě íránský režim přežije. Stejně tak ani není zřejmé, co by mohlo přijít po něm. Mezi protestujícími však koluje zejména jedno jméno, a to Rezy Pahlavího, pětašedesátiletého syna někdejšího íránského panovníka.
Někdejší korunní princ nestojí stranou, ačkoli už desítky let žije ve Spojených státech. O situaci v zemi má patrně dobré informace. Už loni v únoru o ní hovořil pro magazín Politico. „Lidé už jsou na ulicích a nemají žádnou pomoc. Ekonomická situace je taková, že naše měna devalvuje, platy se nemohou vyplácet, lidé si nemohou dovolit ani kilo brambor, natož maso,“ uvedl tehdy.
Protestující podporoval a i nyní podporuje, jejich úsilí považuje za klíčové. Podle jeho názoru musí změna přijít zevnitř, nikoliv být přivezena se zahraničí intervencí. Demokratické státy by však měly odpor íránských občanů podpořit.
Sám se opakovaně o důležitou politickou funkci přihlásil – po případném pádu režimu by rád vedl přechodnou vládu. Může však zemi přivést ke svobodě potomek bývalého šáha? Ačkoli doba před islámskou revolucí může působit idylicky, měla i velmi zásadní stinné stránky.
Americký prezident Donald Trump si dělá zálusk na Grónsko i kvůli nerostnému bohatství. Pravdou však je, že dosud nikdo nenašel smysluplný způsob, jak se k cenným surovinám dostat. V cestě stojí brutální přírodní podmínky. I tak to ale Trump zkusit může. Ani k tomu nepotřebuje ostrov koupit nebo dokonce napadnout.
Grónsko není zlatý důl. Snadněji jde možná těžit i na Měsíci
Názory
Autokratické dědictví
Až do roku 1979 vládl v Teheránu Muhammad Rezá Pahlaví. Za jeho éry Írán vypadal úplně jinak, než ho známe dnes. Byla to nepoměrně liberálnější země se silnou střední sílou. Šáh chtěl Írán přetvořit ve velmoc, a tak kladl důraz na modernizaci a rozvoj průmyslu. Spojence hledal na Západě, kde se inspirovala i společnost, s čímž nesouhlasili konzervativní duchovní v čele s pozdějším vůdcem Rúholláhem Chomejním.
Modernizace se povedla jen částečně. Problémem byla nedostatečná infrastruktura, korupční prostředí a taktéž zvyšující se ekonomická nerovnost. I nespokojenost s ekonomikou byla nakonec jedním z faktorů, které vedly k Šáhovu pádu.
Šáh ovšem byl především takřka absolutní vládce, a jeho politika měla stále více diktátorský charakter. I jeho režim využíval tajnou polici SAVAK, která měla na svědomí zatýkání odpůrců, mučení i popravy. I šáhův režim byl represivní a jeho odkaz je problematický, byť byla země alespoň otevřená svobodnému světu, což se o dnešním Íránu říci nedá.
Nakonec se od Pahlavího odvrátil i Západ, dokonce po svém útěku, tehdy už těžce nemocný rakovinou, měl šáh problém najít útočiště a nakonec zemřel v roce 1980 v egyptské Káhiře.
Blíží se hodina H dne D pro poslední velkou stranu, která vznikla v polistopadové euforii, utvářela místní politiku a nepřímo dala vzniknout i populistickým hnutím. ODS je na křižovatce a vydat se dobrým směrem, ať už to znamená cokoli, bude složité.
Stanislav Šulc: Vizionář, převozník, nebo hrobař. Koho si zvolí ODS do svého čela?
Názory
Návrat absolutismu? Ne nutně
Šáhův syn Rezá Pahlaví tak jen těžko může být považován za jasnou hlavu státu po případné změně režimu. I když je pro mnohé Íránce symbolem monarchie, nechal se ostatně i symbolicky korunovat, on sám si patrně od situace neslibuje návrat režimu svého otce.
Někdejší korunní princ, který v USA nejdříve podstoupil výcvik stíhacího pilota, a poté co musel zůstat v exilu, vystudoval politologii, působí více jako západní politik než absolutní vládce. Jak uvádí BBC, je velmi přístupný a pravidelně s manželkou navštěvuje kavárny ve svém bydlišti na předměstí Washingtonu. Mluví o potřebě svobody a také například o rovnosti mezi muži a ženami, kterou by si přál i pro své dcery.
Svou roli nyní vidí jako dočasnou, jako přechodovou fázi od diktatury k demokracii. O budoucím politickém zřízení Íránu by podle jeho názoru měli později měli rozhodnou sami Íránci. „O tom nebudu rozhodovat já. Mou úlohou však je zajistit, aby žádný hlas nezůstal nepovšimnutý. Aby všechny názory měly šanci se prosadit – nezáleží na tom, zda jde o republikány nebo monarchisty, nezáleží na tom, zda jsou nalevo od středu nebo napravo,“ řekl Politicu.
