Benjamina Netanjahua hned tak něco nezdrtí. Jak dlouho se polarizující politik ještě udrží u moci?
Není ani vítězem, ani poraženým, přesto se bez něj žádná politická inventura uplynulého roku neobejde. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu i v minulém roce dělal to, co mu vychází po celou politickou kariéru – vyvlékal i ze situací, kdy už to s jeho budoucností vypadá bledě. A nejspíš v tom bude pokračovat i napřesrok.
Není příliš politických lídrů dneška, kteří by dokázali tak rozdělovat společnost doma i v zahraničí, jako je Benjamin Netanjahu, přezdívaný „Bibi“. Když na něho před několika týdny Mezinárodní trestní soud vydal zatykač, svět se rozestoupil na dvě skupiny. Mnozí, české vrcholné politiky nevyjímaje, jsou kvůli podpoře izraelského premiéra ochotni vsadit i respekt a vážnost mezinárodního práva.
Nejdéle sloužící izraelský předseda vlády se po šest volebních období snažil o to, aby do historie vstoupil coby ochránce Izraele a synonymum bezpečnosti své země. Místo toho bude jeho éra spojena s krvavým masakrem ze 7. října 2023, který měli na svědomí teroristé z palestinského hnutí Hamás. Podle kritiků Netanjahuovy vlády se prý útoku dalo předejít, ale on sám vinu odmítá a zaměřil se především na tvrdou odpověď.
Pro mezinárodní scénu bude patrně spojován právě s touto odvetou. Nikdo neočekával, že kroky Izraelců nebudou tvrdé, ovšem rozsah konfliktu v Gaze zejména za hranicemi překvapuje. Operace trvá už více než rok a vyžádala si více než 44 tisíc obětí. Jsou to metody vedení boje, proč si na Netanjahua (a také jeho dnes už bývalého ministra obrany Jo'ava Galanta) posvítil soud. Útoky na civilní obyvatelstvo, hladovění, otřesné humanitární podmínky, to vše patří k obrázku dnešní zničené Gazy.
V příštích týdnech se uzavře kancléřská epizoda sociálního demokrata Olafa Scholze. V únoru si němečtí voliči vyberou nového šéfa vlády, Scholz to ale téměř jistě nebude. Proč se z respektovaného politika stal za tři roky kancléř, kterého vlastní strana v kampani raději schovává?
Olaf Scholz svou šanci promarnil. Kdo bude jeho nástupce a najde Německu nový směr?
Politika
Nezdá se přitom, že by něco z toho premiérovo srdce mohlo obměkčit. Naopak, opozice ho vinní z toho, že sabotuje jednání o příměří. „Nesouhlasím s ukončením války dříve, než odstraníme Hamás. Nenecháme je u moci v Gaze. To se nestane,“ řekl před Vánoci. Podle expremiéra a nynějšího vůdce opozice Jaira Lapida příměří nekoresponduje s osobními politickými cíli Netanjahua. „Dělá stejný trik jako předtím; jednání postupují a stávají se možnými, a pak prohlásí, že válku nezastaví, a naznačí Hamásu, že není důvod se s ním dohodnout,“ uvedl podle deníku The Telegraph.
S úspěchem v Gaze, pod čímž si nejspíš představuje něco jiného než zbytek světa, nejspíše stojí a padá i Netanjahuova budoucnost. Nelze přitom říci, že by kariéra pětasedmdesátiletého politika před útokem Hamásu vzkvétala. Paradoxně visela na vlásku možná ještě větší vahou než dnes. Kvůli kontroverzní soudní reformě pravidelně vycházely do ulic desetitisíce lidí a až konflikt přesměroval pozornost jinam.
Mistr návratů
Netanjahu je však mistrem politického přežití. Syn známého historika a aktivisty, který část mládí strávil v Americe, se stal vojákem a prošel mnoha konflikty a operacemi. Poté zamířil do diplomacie, jeho vztah s USA ještě v osmdesátých letech upevnilo působení na izraelském velvyslanectví ve Washingtonu a poté přesun na pozici izraelského zástupce u OSN v New Yorku. Odtud to bylo do politiky jen kousek.
Na sklonku osmdesátých let se Netanjahu dostal do Knessetu, izraelského parlamentu, za konzervativní stranu Likud, stal se náměstkem ministra zahraničí a posléze šéfem diplomacie. Jeho raketový start v roce 1996 korunovalo převzetí strany a funkce premiéra, čímž se stal nejmladším držitelem této vrcholné pozice a prvním předsedou vlády narozeným až po vzniku samostatného státu Izrael.
Dlouho to však vypadalo, že jeho první premiérské angažmá bude zároveň i posledním. V roce 1999 prohrál volby a poté přišel i o místo v čele strany ve prospěch Ariela Šarona. S ním se ale vrátil do vlády, opět jako ministr zahraničí a později šéf státní kasy. Do politického vyhnanství ale záhy dobrovolně zamířil poté, co Šaronův kabinet schválil přenechání pásma Gazy Palestincům. Šaron později z Likudu odešel, založil novou stranu, ale brzy nato upadl do kómatu, ze kterého se už nikdy neprobral. Pro Netanjahua se otevřela další možnost návratu. Opět ovládl Likud, v roce 2009 se stal podruhé premiérem, kterým je s kratší přestávkou dosud, i když v roce 2020 jaké šéf nejsilnější strany nedokázal sestavit vládu. Nyní zemi vede už pošesté, nejdéle ze všech držitelů úřadu.
Na výsluní se Bibi drží se i přesto, že už před osmi lety čelil vyšetřování a obvinění z korupce a podvodu. Obžaloba tvrdí, že přijímal dary od byznysmenů či mediálním společnostem sliboval výhody za to, že o něm budou pěkně referovat. Netanjahu to odmítá a tvrdí, že jde o politický proces. Ať už to bylo jakkoli, připsal si i další historické prvenství, jako první premiér šel k soudu jako obžalovaný. Vzhledem k okolnostem k rozsudku zatím nedošlo. K soudu Netanjahu zamířil i letos v prosinci, izraelská média však očekávají, že se proces bude táhnout několik dalších let.
Americký prezident se rozhodl trápit Evropu, jak jen to půjde. Zatím není zřejmé, jak vysoká cla na evropské výrobky zavede, ale už nyní je stále jasnější, že jde vlastně jen o trápení a vyjednávací páku. A proto hned mluví o další výstraze, která Evropě ještě více zavaří – cílová částka, kterou mají členské státy NATO vydávat na obranu už nemají být dvě, ani tři procenta. Mělo by to být rovnou pět procent. Pro většinu států to je však nerealistické.
Stanislav Šulc: Trump a jeho pět procent na obranu. Pokud nezrušíme důchody, asi na to nebudou peníze
Názory
Bibi a Donald
Když v roce 2016 nastoupili do Bílého domu republikáni a Donald Trump, znamenalo to pro americko-izraelské vztahy jisté sblížení. Největším „highlightem“ Trumpova prvního mandátu bylo oficiální uznání Jeruzaléma coby hlavního města a přesunutí americké ambasády, což bylo do roku 2017 tabu, a pochopitelně krok vyvolal v regionu odpor. Netanjahu si s Trumpem rozuměl i v řadě strategických otázek - třeba ve tvrdém přístupu k Íránu, jistě ho potěšilo i americké odstoupení od jaderné dohody. V neposlední řadě dvojici spojoval způsob „vlády silné ruky“.
Ani demokraté Joe Biden a prezidentská kandidátka Kamala Harrisová nepatřili mezi nepřátele Izraele. USA zůstaly v demokratickém intermezzu spojenci Netanjahuovy země, i když se Biden občas vyjadřoval k humanitární situaci v Gaze. Právě přístup ke konfliktu však Harrisové nejspíše ubral hlasy ve vlastním levicovém táboře.
Netanjahu v Trumpovi najde sobě nakloněného partnera, navzdory tomu, že v roce 2020 uznal Trumpovu porážku, což tehdy politik na hraně diskreditace těžko nesl. Zdá se ale, že vše je zapomenuto, alespoň soudě podle jmenování Mikea Huckabeeho americkým velvyslancem v Izraeli. Někdejší guvernér státu Arkansas je totiž nejen příznivcem Trumpa, ale také konzervativním podporovatelem Izraele, který například legitimizuje izraelské osady na Západním břehu Jordánu.
Jinak se Netanjahu stává na mezinárodní scéně stále více izolovaným. Vedle kritiky postupu v Gaze na jeho situaci dopadá i zmíněný mezinárodní zatykač, který izraelskému lídrovi prakticky zakazuje cestovat do zemí, které uznávají autoritu instituce. Podle posledních informací se kvůli tomu nezúčastní ani připomínky osmdesátého výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi.
Benjamin Netanjahu jistě bude důležitou postavou světové politiky i v příštím roce. Bude to však k dobru Izraele a destabilizovaného Blízkého východu? Politik rozděluje doma i v zahraničí. Bylo by naivní předpokládat, že politik obtěžkaný tolika kauzami bude nejlepší volbou pro nastolení mírového a spravedlivého řešení.
