Andrej Babiš si musí každý večer rvát kvůli Macinkovi vlasy na hlavě. Chtěl by klidně vládnout, místo toho musí pořád řešit něco kolem šéfa Motoristů. Měsíc odpovídá pořád dokola na otázky kolem Turka. Už to jméno nechci slyšet, říká i veřejně. Na vládnutí není čas, hlavní agendou vlády se stal případ Macinka.

Andrej Babiš potřebuje k vládnutí korektní vztah s prezidentem. Hlava státu mimo jiné podepisuje zákony. Bojovat s Hradem je to poslední, co premiér chce. Petr Macinka spoléhá na potřebnost jeho třinácti poslanců pro Babišovo vládnutí. Cítí se být silný v kramflecích, má pocit, že si veškeré své kontroverze a následné ironické úšklebky může dovolit. Hraje tím ovšem Babišovi silně na nervy. Situace nemusí být tak stabilní, jak se dosud tři koaliční strany tváří.

Čím větší přítěží se Macinka bude pro Babiše stávat, tím slabší bude mít roli. Otevírá se prostor pro hledání alternativních řešení. Některé varianty, dříve nemyslitelné, mohou najednou dávat větší smysl.

ODS jako hlavní opoziční strana je pro Babiše mimo uvažování. A naopak. Ódéeska bude leštit svou značku založenou na ideologických, pravicových principech. A k tomu se potřebuje vůči někomu vymezit, když už nemá soupeře v podobě socialistů nebo komunistů. Jejich roli přebral Babiš.

Karel Pučelík: Motoristé ukazují, co jsou opravdu zač. Slaboši s tragickým politickým úsudkem

Názory

Lídr Motoristů Petr Macinka možná opravdu vejde do učebnic politologie, ne však jako ranař, ale jako příklad nevídané politické naivity. Jen někdo nezkušený nebo s naprosto tragickým politickým úsudkem si mohl myslet, že jeho vyděračský výpad vůči prezidentovi Petru Pavlovi něco změní.

Karel Pučelík

Přečíst článek

Taktéž Piráti jsou mimo hru, kam se ostatně sami postavili. TOP 9 také stojí na ideologických principech, navíc ztrácí výtlak, už skoro žádný nemá. Potom jsou tu ovšem dvě partaje, které by z Macinkova pojetí vládnutí mohly těžit.

Starostové mají silný poslanecká klub o dvaadvaceti členech. Vít Rakušan se sice pasuje do role hlavního Babišova vyzyvatele, ale Starostové obecně nejsou nijak ideologicky vyhraněnou stranou. Na nižších úrovních tvoří koalice prakticky s kýmkoliv. V Karlovarském kraji koalice ANO a STAN dobře šlape, stejně tak v Plzeňském. Kromě vyhraněného centra jsou Starostové schopni dohody.

Tato „nestrana“ často vytahuje na různé pozice nestraníky, jako Jozefa Síkelu na ministerstvo průmyslu nebo Danuši Nerudovou do evropského parlamentu. Překračovat stranické hranice jim nedělá potíže. Ostatně, jejich hlavní motta zní Víc lidskosti a spolupráce, nebo Staráme se o lidi. Vidí tam někdo rozdíl oproti tezím ANO?

Podobně jsou na tom lidovci. Jejich obří koaliční potenciál je historicky dobře známý. Ve sněmovně mají o tři poslance víc než Macinka. ODS rozpustila Spolu, lidovci jsou sice součástí opozice, nicméně tak troch teď vlají ve větru. Marek Výborný nyní dává všanc post předsedy strany, na dubnovém sjezdu už nebude do čela kandidovat. Podle něj je potřeba oslovit širší platformy středových voličů. Macinka by si měl rychle uvědomit, že za něj nebude Babiš průšvihy žehlit věčně. Do fronty se můžou postavit jiní nápadníci. A nemusí se přitom ani stát členy koalice.

Výpady Petra Macinky vůči kanceláři prezidenta nebyly jen tak nějakou noční nerozvážností. Vypadá to na přesně cílenou mocenskou strategii, jak z učebnice.

Jestli si šéf Motoristů po večerech pročítá strategie moci, a vypadá to tak, dá se jeho úder na hradní kancelář přečíst jako přesně cílený. Argumenty, že prezident neměl zveřejňovat soukromou korespondenci, neplatí. Vyostřená rétorika byla cílená přesně na to, aby se zveřejnila. A mocenský tah se vyplatil. Proto Petr Macinka působí pobaveně a sebejistě, nikoli zkroušeně, jako někdo chycený u nepřístojnosti. 

Kritici poukazují na to, že si šéf Motoristů vyjádření hraničící s výhružkami k prezidentovi "neměl dovolit." Z hlediska dosud platné mezilidské etiky to je samozřejmě pravda: Petr Macinka je mladší než prezident a hlavně v hierarchii protokolu stojí mnohem níže. Přesto se v korespondenci s hradním mluvčím staví do role, jako by byl hlavě státu na roveň. A to je přesně cílené, jde o starý mocenský trik, ve stylu: Když nemůžeš soupeře porazit z jeho pozice, stáhni ho na svou úroveň – a přinuť ho hrát tvou hru.

V pozadí neomalené hry není cílem Filip Turek a jeho ministerské ambice. To je zástupná věc. Je to cílené oslabování prezidentské autority, proto Macinka a jeho zastánci opakují, že prezident se chová neústavně. Chtějí oslabit prezidenta a jeho symbol přirozené autority. Rozšířit své mocenské hřiště, přepsat pravidla dosud možného. A to se jim daří. Z dosavadní situace, kdy prezident odmítá jmenovat ministra z řady etických důvodů, se stal konflikt dvou politiků ve veřejné aréně. V němž je hlava státu předhozena zastáncům Motoristů a dalších kritiků k nevybíravému očerňování. Což byl cíl celé situace.

Lipavský míří blíž k ODS a ostře se střetává s ministrem Macinkou

Politika

Bývalý ministr zahraničí Jan Lipavský zvažuje vstup do Občanské demokratické strany. Podle předsedy ODS Martina Kupky by se mohl stát jednou z viditelných tváří poslaneckého klubu. Kupka to uvedl v pořadu České televize Týden v politice.

ČTK

Přečíst článek

V právní rovině se prezident neústavně nechová, ústava praví, že hlava státu má pravomoc jmenovat ministry. Nikoli povinnost, natož časovou lhůtu. Prezident se fakticky tedy nechová neústavně; chová se v mezích ústavy, ale proti zájmům části exekutivy, která se snaží jeho roli redukovat na formální podpis – a proto vzniká narativ o „neústavnosti.“ Zatažení do konfliktu znamená, že prezident se má stát jednou ze stran sporu, přestat být nadstranickou autoritou, arbitrem pořádku. 

Podobné strategie se v politice objevovaly i v minulosti, například v pozdní antice, či ve Výmarské republice, kdy byl prezident Paul von Hindenburg často a cíleně zatahován do půtek extremistických stran, až se jeho role zpochybnila a vyprázdnila natolik, že otevřela dveře nacistické totalitě. 

Současná doba tomuto stylu tvrdé hry přeje nadmíru. Znevažování nezávislé autority se dostalo do běžné politické operativy v orbánovském Maďarsku i kolem prezidentského dvora Donalda Trumpa. Loni viceprezident JD Vance před očima kamer v podobném stylu ponížil protokolárně vyššího Volodymyra Zelenského. Cíl byl stejný jako v českém případě - prolomit hranice tolerovaného. To cíleně zvětšuje mocenské pole aktéra. 

Takže ano, Petr Macinka se choval nepřípustně a neomaleně. Nebyla to ale jen tak nějaká půlnoční vymknutá situace, ale strategická hra. 

Trump dovedl svět na pokraj třetí světové války. Aby si vesele zatancoval

Názory

Připadá vám, že se americký prezident chová jako mafiánský boss nebo římský imperátor? A že mu to vlastně docela jde? Vypadá to, že jestli někdy něco v životě četl, jsou to příručky o tom, jaké jsou zákony moci.

Tereza Zavadilová

Přečíst článek