Reklama

Stanislav Šulc: Británie prožívá nejhlubší krizi identity ve svých dějinách

šéfka britské diplomacie Elizabeth Trussová
ČTK
Stanislav Šulc

Britská premiérka Liz Trussová rezignovala po pouhých 45 dnech v úřadu. Není se čemu divit, s průšvihem, který si bývalé impérium na sebe upletlo, nedokázala nic dělat. Stejně jako to nedokázal Boris Johnson, před ním Theresa Mayová. A nedokáže to ani příští britský premiér. Tady je hned několik důvodů, proč se Británie bude dusit ve vlastní šťávě ještě několik let. A možná dekád. 

Reklama

Důvody, proč Liz Trussová rezignovala na post britské premiérky, jsou údajně vnitropolitické. Nedokázala prosadit daňové změny, její měsíc a půl trvající vláda tak v učebnicích bude zaznamenána někde hodně „vlevo dole“. Přesto by bylo nefér jí cokoli vyčítat, být v současnosti britským premiérem je lákavé asi tak jako být uklízečem na jatkách. Jde o nekonečnou dřinu pro silné žaludky. A výsledek stejně nikdy nebude vidět. 

Rezignace další britské premiérky je pouhým symptomem hlubokého problému, který si Velká Británie musí uvědomit a přiznat. A čím dříve k tomu dojde, tím lépe. 

Lizz Trussová rezignovala na post britské premiérky

Politický pád po šesti týdnech. Trussová rezignovala na funkci britské premiérky

Liz Trussová rezignovala na funkci britské premiérky. Novinářům to oznámila po dnešním jednání s nejvyššími představiteli Konzervativní strany. V úřadu byla něco málo přes šest týdnů. V čele vlády zůstane, dokud konzervativci nezvolí svého nového vůdce či vůdkyni. Rezignace je vyvrcholením vládní krize, kterou v posledních dnech prohloubily ekonomické reformní plány, od nichž byla Trussová nucena postupně ustoupit. Britská měna po demisi Trussové prudce zpevnila, její rezignace podle některých analytiků uklidnila trhy.

Přečíst článek

Řetězovou reakci způsobilo hlasování o vystoupení z Evropské unie. Ne, teď nepůjde o žádný chvalozpěv na Brusel. Britové v unii vždy hráli tak trochu levou a byli v ní hlavně proto, aby si pohlídali Francouze a Němce. Když se jim konečně z toho nenáviděného jha povedlo vymotat, měl nastat slíbený ráj na zemi. Místo toho přišla jedna katastrofa za druhou, které se navíc začaly dotýkat i regálů místních obchodů. 

Deziluze bývalého impéria 

I to je však čistě materiální pohled na věc. Pro pochopení toho, proč to Britům (a jejich premiérům a premiérkám) nyní tak nejde, musíme jít dál. Do psychologie národa. Ten se totiž ocitl v nejhlubší krizi identity za tisíciletou historii.  Přehnané? Ani trochu. 

Reklama

Tisíc let totiž platilo, že je Britské impérium pupkem světa. Nejprve určovalo trendy v politice, kultuře, právě odtud přišly myšlenky na reformaci církve, zámořské objevy, Shakespeare, později parlamentní správa země, průmyslová revoluce. Díky tomu nad Britským impériem slunce nezapadalo. 

Britové se bojí zimy. Místo nových iPhonů v panice skupují svetry a deky

Britové se připravují na tuhou zimu. Ve velkém kupují přikrývky a teplé oblečení. A před zábavní elektronikou dávají přednost energeticky úsporným domácím spotřebičům.

Přečíst článek

Ve dvacátém století tento status Británie postupně ztratila. Ale psychologicky se zemi dařilo věřit ve vlastní velikost dál. Například i tak, že jsou největším a nejskvělejším národem, kterému podrážejí nohy „neschopní francouzští zemědělci“, což je starší dehonestující výraz pro „soudruhy z Bruselu“. 

Král je nahý 

I proto bylo referendum o Brexitu úspěšné. Nigel Farage a část konzervativců notně zadrnkali na tu správnou strunu, a veliký národ měl opět povstat. Měly se uzavřít ty snové bilaterální smlouvy, kterým bránil Brusel. Peníze, které se nesmyslně posílají do Bruselu (tedy do východní Evropy), měly dostat místní učitelky a zdravotní sestry. Nenastalo nic z toho. 

Naopak nastala deziluze ze sebe sama. Zatím nepojmenovaná, nevyřčená. Británie nyní stojí sama za sebe, nikdo již nesráží její velikost. A víte co? Stojí to za houby. V Londýně nejsou lidi ve službách, ani v centru regály obchodů nepřetékají zbožím, a to, co je, je neskutečně drahé – inflace je totiž na ostrovech nejvyšší za čtyřicet let.

ilustrační foto

Další rána pro hrdý Albion. Miliony Britů hledají druhou práci, aby pokryli náklady

Nejméně 5,2 milionu lidí v Británii se rozhodlo najít si druhou práci nebo i několik dalších zaměstnání, aby zvládli pokrýt zvýšené životní náklady. Dalších deset milionů lidí podobný krok plánuje a někteří zaměstnanci mají kvůli krizi extrémně dlouhou pracovní dobu. Uvedl to server BBC News, který se odvolává na výzkumnou zprávu pojišťovací společnosti Royal London.

Přečíst článek

Jistě že se na tom podepisuje pandemie, Rusko a energie. Ale jsou to také solidní výmluvy, díky nimž Británie stále může věřit v externí příčiny svého marasmu. A komentátoři mohou vysvětlovat, že Liz Trussová rezignovala kvůli zpackané daňové reformě. 

Projekt na desetiletí 

Ani prosazená daňová reforma však Británii nevrátí původní lesk, neochrání ji před ní samotnou. Problém je prostě jinde, je hlubší a řešení musí být komplexnější. Británie si musí přiznat, že si ublížila, že se střelila do obou nohou. A válí se v prachu. Bude muset říct, že za to může ten, ten a ten a že těmto gentlemanům můžou všichni posílat „děkovné“ dopisy. 

A pak bude muset celý národ přijít s novou filosofií, kam vlastně chtějí Britové směřovat. Kde chtějí být za dvacet, padesát, sto let. A až na základě tohoto myšlenkového projektu přijít s hlubokou sociální, ekonomickou a třeba i politickou reformou. Dokud se tak nestane, budou se britští premiéři a premiérky střídat jako svatí na orloji a budou přicházet s parciálními daňovými reformami, tu povedenějšími, tu horšími. 

Nový britský král Karel III.

Monarchie ve světě chřadnou, těch pravých je jen čtrnáct. A Británie mezi nimi není

Smrt britské královny Alžběty II. a nástup na trůn jejího syna, nového krále Karla III. (dříve označovaného jako princ Charles), je připomínkou toho, že i když svět císařů, králů či velkovévodů mohl dávno pominout, v řadě zemí stále více či méně formálně vládnou dědiční panovníci. Svět monarchií ale v posledních desítkách let stále upadá a podle těch nejpřísnějších pravidel je těch pravých monarchií na světě pouze čtrnáct – a Británie mezi nimi již není od roku 1884, napsal deník The Wall Street Journal.

Přečíst článek

Reklama

Související

Reklama
Reklama
Reklama
Doporučujeme