Mám nyní možnost částečně žít ve Francii a umění stávek je zde jedno z nezajímavějších. O Francouzích se traduje leccos, děláme si srandu, že stávkují hodně, často a nahlas. A když se na to člověk dívá déle než jedno zablokované ráno, zjistí, že stávkování je ve Francii vlastně svébytné umění.

V tom chaosu je překvapivě dost řádu a probíhá i s jistou grácií a vzájemnou tolerancí. Patří to ke koloritu života společnosti – Francouz se přizpůsobí, Čech se spíš rozčílí. Trocha tolerance a nadhledu by se v tomto směru hodila i nám. Protest je cenou za společenskou rovnováhu.

Francouzské stávky: chaos s určitými pravidly

Naposledy to dnes ráno předvedli zemědělci. Traktory zaparkované na levém břehu Paříže, od Eiffelovky až k parlamentu, doprava odkloněná, turisté bloudí, taxíky objíždějí. Scéna jako z filmu, který jste už viděli, ale přesto se na něj díváte znovu – k Francii to tak nějak patří. Protest tu není výjimkou, ale součástí života společnosti, podobně jako kavárny, bagety nebo kruhové objezdy. A přesto to celé probíhá s určitým humorem a pochopením, že zemědělci mají své zájmy, hájí si je a na chvíli to přináší určitý diskomfort.

Francouzi stávkují už jen z povinnosti

Pamatuju si několik menších stávek, kdy jsem měl pocit, že se stávkuje už trochu ze zvyku, tak nějak z povinnosti unaveně. Všichni vědí, že „něco se děje“, ale málokdo si kvůli tomu zruší program. Metro nejede? Dobře, vezmu kolo. Je to nepříjemné, ale očekávané. Francouz se s tím naučil žít. A hlavně – ví, že to není proti němu osobně.

Hodně cítit byla stávka kuchařek ve školních jídelnách. Najednou rodiče museli v poledne vyzvednout děti, nakrmit je a vrátit zpátky do školy. Logistická noční můra, kterou pocítili úplně všichni. Žádné abstraktní heslo, žádné vzdálené ministerstvo. A o stávce se dost mluvilo, bolela mnoho lidí.

Kauza Česko Davida Ondráčky: Jak se zrodili čeští političtí kmotři

Názory

Bývalý šéf Transparency International a komentátor David Ondráčka vydal u nakladatelství Práh úspěšnou knihu Kauza Česko. Portál newstream.cz z ní nabízí několik ukázek. Ve druhé se Ondráčka věnuje fenoménu politických podnikatelů, pro které se v Česku ujal termín kmotři nebo zcela zavádějící označení lobbisté.

David Ondráčka

Přečíst článek

Vyjednávání politiků

Důležitá je přitom reakce politiků, tedy sociální dialog. Nejde jen o to, kolik ustoupí, ale především o to, jak se vůbec chovají. Ve Francii existuje určitá kultura vyjednávání s odbory – tvrdá, hlučná, ale reálná. Odbory jsou partnerem, nikoli kulisou. Když hrozí stávka, bere se vážně: ne jako PR riziko, ale jako skutečný problém, který může zemi ochromit a vyžaduje hledání kompromisu. To neznamená ve všem ustoupit, ale jednat a cestu společně najít.

Francouzi hrozí stávkou, v Česku odbory píší výzvy a svolávají tiskovky

To je rozdíl, který je z Česka vidět až bolestně ostře. Naše tripartita vedle toho působí skoro roztomile. Odbory u nás existují, ale spíš formálně. Český odborář často připomíná funkcionáře s vizitkou, ale bez vizí. Místo organizace protestů tisková konference. Místo vyjednávání výzva. Místo skutečného tlaku opatrná slova, aby se někoho náhodou nedotkli. A především: nikdo se jich reálně nebojí, což je pro odbory a jejich vliv smrtelné.

Jenže je to i o nás. V Česku jsou někteří lidé schopni vybuchnout, když musejí deset minut počkat, než projde demonstrující skupina. Neexistuje žádná tolerance – prostě mě zdrželi na mé cestě, svině aktivistické. Neexistuje žádné „někdo za něco bojuje“ nebo „někdo hájí své legitimní zájmy“. Jen pocit křivdy: zdrželi mě, hotovo. Omezují mou neomezenou svobodu.

Francouz se přizpůsobí. Čech se rozčílí

Chybí nám elementární tolerance a schopnost se aspoň na vteřinu vcítit do toho, že žijeme ve společnosti, kde občas někdo zvedne ruku a řekne: takhle už ne. Schopnost pokusit se aspoň na vteřinu vcítit do jejich situace, toho že žijeme jako společnost. Svoboda protestovat je přitom přirozená a důležitá. Francouzi to berou jako cenu za rovnováhu, my jako osobní útok.

David Ondráčka: Prahu nechce nikdo řídit, politika tu ztrácí směr i odpovědnost

Názory

V roce 2026 budou komunální volby a hlavně v Praze je to docela otevřené. Praha má rozpočet přes sto miliard, je metropolí se zásadním politickým výtlakem a vlivem, a přesto to nikdo nechce řídit, nebo kandidáti na primátora a radní minimálně váhají. Ukazuje se, jak je pražská komunální (magistrátní) politika podivně zaseklá, prakticky neřiditelná. A Mariánské náměstí nemá přezdívku Mafiánské jen náhodou.

David Ondráčka

Přečíst článek

Právo na protest? Záleží, kdo vládne

Kolikrát jsem to zažil, jen v trochu jiném kontextu, ve své dřívější práci. Třeba starosta nějaké menší obce: dokud byl u moci, neustále si stěžoval, že po něm opozice a místní křiklouni chtějí informace. „Nic jim nedám, teď vládnu, ať neotravují, chtějí jen škodit,“ říkal. Po dalších volbách ale skončil v opozici a ten samý člověk přišel s úplně jiným tónem: „Oni mi nedávají informace, nechtějí se se mnou bavit. Proč lidi neprotestují? To už je to všem jedno?“

Protest jako cena za společenskou rovnováhu

Jasně, nesmí to zajít tak daleko, aby se země úplně zastavila a zablokovalo se všechno. I Francouzi s tím bojují — ostatně jedno z aktivistických hnutí si v poslední době říká Blockons tout, tedy „blokujme všechno“. Možná by nám ale trochu francouzského chaosu a hlavně nadhledu prospělo. Ne traktory na magistrále, ale vědomí, že protest je v pořádku a přirozenou součástí demokratické společnosti.