Veřejné finance mají být vyrovnané, rozpočtové deficity jsou nepřípustné, zní uznávané paradigma. Ekonom České spořitelny a předseda Výboru pro rozpočtové prognózy Michal Skořepa to ovšem vidí jinak. Deficit je podle něj užitečný a mezigeneračně férový.

Tvrdíte, že deficit veřejných financí může být užitečný či dokonce žádoucí. To jdete hodně proti proudu...  

Dává mi smysl to, čemu se v ekonomii říká zlaté pravidlo veřejných financí. Tedy že férový deficit je roven tomu, o kolik byl v daném roce zvýšen celkový objem veřejného kapitálu. Tedy o kolik v daném roce zvýšíme celkovou hodnotu mostů, dálnic, nemocnic, škol a podobně. Díky těmto takzvaným čistým investicím budou pozdější generace jezdit rychleji, bezpečněji, budou zdravější, vzdělanější. Takže budou mít větší příjmy, díky čemuž budou schopny ten dluh splatit, a ještě jim trochu zbude.

Takže deficit rovnající se objemu investičních výdajů lze podle vás označit za férový? 

Netýkalo by se to všech investičních výdajů. Stav mostů, dálnic, nemocnic a podobně se samozřejmě v každém roce používáním i pouhým působením času horší. To známe z odpisových tabulek. Jedna část investic provedených v každém roce jde tedy jen na pouhou obnovu hodnoty kapitálu znehodnocené v tom roce, tedy například na opravy. Těmito obnovovacími investicemi v podstatě jen držíme hodnotu veřejného kapitálu na stejné úrovni. Na dluh bychom ale měli financovat jen tu zbylou část investic provedených daném roce. Tu, která tvoří pro naše následovníky něco navíc – proto se mluví o čistých investicích.

Jak to tedy vypadá dnes?

Podle trendů v předchozích letech lze odhadnout, že letos z těch 260 miliard korun, co mají z rozpočtu jít na investice, padne na obnovu kapitálu velmi zhruba asi 160 miliard. Tolik bude letos stát pouhé udržení hodnoty veřejného kapitálu na předchozí úrovni. Na navýšení jeho hodnoty, které přinese dalším generacím nově vytvořený benefit, půjde jen zbylá část investic, tedy asi sto miliard. Takže podle zlatého pravidla veřejných financí by férová výše letošního deficitu státního rozpočtu byla kolem 100 miliard. Vláda ovšem plánuje deficit o 210 miliard vyšší.  Těchto 210 miliard představuje náš blahobyt na úkor budoucích generací. To je suma, kterou bychom měli platit z našich dnešních běžných příjmů. Nikoliv na dluh a házet to na naše potomky, kteří to budou muset platit za nás.

Zákon o státním rozpočtu zítra podepíše prezident republiky. Jak hodnotíte objem investic?

Objem investic sám o sobě mi přijde docela v pořádku, protože v poměru k celkovému výkonu ekonomiky je podobný objemu z loňského a předloňského roku. Myslím, že podíl veřejných investic na HDP by měl být v čase plus minus konstantní. Dnes představuje tento poměr asi tři procenta, což je – zdá se – pro ekonomiku únosné číslo. Při tomto podílu veřejný sektor nijak fatálně nepoškozuje privátní investice. Když se staví třeba státní nemocnice, čerpají se tam kapacity stavebních firem, které potom mohou chybět soukromým firmám. V ekonomii mluvíme o tom, že veřejné investice jsou spojeny s určitým rizikem vytěsňování soukromých investic. A kdyby se do budoucna povedlo držet objem těch investic kolem tří procent HDP bez ohledu na ekonomický cyklus, tak by to mělo příznivý stabilizační efekt. V opačném případě, když veřejná sféra jeden rok investuje hodně a druhý rok málo, způsobuje stavebnímu sektoru a dalším částem ekonomiky zbytečné šoky.

Druhou – a zcela zásadní – věcí samozřejmě je, co je to za investice. Zda jsou správně připravené a kvalitně provedené. Aby to nebyly cyklostezky, které nevedou odnikud nikam, a aby během realizace nebyla hodnota investic poškozována nenápadnými odchylkami od projektu třeba v důsledku korupce.

Takže, když se vrátím k začátku, prosazujete nový pohled na deficit, novou definici jeho správné výše.  

Ano. Naprostá většina komentářů používá nějaké jediné jednoduché číslo. Někteří, dnes včetně třeba paní ministryně financí, se odvolávají na evropskou dohodu, že by deficit neměl překračovat tři procenta HDP. Další říkají, že deficit by neměl přesahovat zhruba dvě procenta HDP, protože v takovém případě se zadlužení nebude dál zvyšovat.

Opírat se o jediné číslo je ale velmi primitivní, účetnický přístup. Je to jako zredukovat úvahu o mém zdravém stravování na cíl, že nebudu jíst denně víc než dvě kila potravin, i když ve skutečnosti velice záleží na tom, z čeho ta dvě kila poskládám. Já doufám, že se časem povede českou debatu o fiskální politice posunout na trošku chytřejší úroveň. Nebavme se o jednom čísle, ale o tom, jestli z deficitu platíme skutečně jen čisté investice, a nikoliv obnovovací investice nebo spotřebu. A dávejme větší pozor na to, jak se ty investice prioritizují a zda se správně dělá analýza jejich nákladů a výnosů.  

V diskusích také zaznívá, že ideálně by deficit rozpočtu měl být nula.

To si vůbec nemyslím. To by nebylo fér pro dnešní generaci. Proč bychom my měli ze svých dnešních příjmů hradit čisté investice, ze kterých budou profitovat až následné generace? Takovou – i když ne úplně nulovou – kazajku v podobě takzvané dluhové brzdy si na sebe před zhruba deseti lety ušili Němci. A dnes toho hořce litují a pracně vymýšlejí krkolomné výjimky, jak ten limit obejít, protože investice prostě potřebují. Do obrany, do infrastruktury a podobně.

Analytici: Deficit 310 miliard je na období růstu poměrně vysoký

Money

Schválení státního rozpočtu ukončí letošní rozpočtové provizorium a umožní vládě naplno rozjet plánované výdaje. Analytici ale upozorňují, že deficit 310 miliard korun je na období ekonomického růstu poměrně vysoký. Část schodku podle nich navíc kryje běžné výdaje státu. Rozpočet nyní čeká už jen podpis prezidenta Petra Pavla.

ČTK

Přečíst článek

S názorem, že férový je deficit ve výši čistých investic, jsem zatím v českém veřejném prostoru poměrně sám. A nelze vyloučit, že pro politickou debatu je rozlišení obnovovacích a čistých investic už příliš složité. Jde tak trochu o test zdejší politické a hospodářskopolitické kultury.

Říkat, že veřejné rozpočty mají hospodařit s deficitem, je dost provokativní...

Mezigeneračně to smysl dává. Platit by měl ten, kdo profituje. Pokud budeme stavět dálnici, přičemž stavba potrvá deset let a po tu dobu z ní nikdo z nás nic mít nebude, tak ať za její výstavbu zaplatí až ten, kdo po ní potom bude jezdit. A ne dnes my. Je-li nová, ať se staví na dluh.

A co když se ekonomice nebude dařit dobře, bude v recesi, jak to vidíte s deficitem v tomto případě?

Ano, to je druhý, keynesiánský důvod pro deficit, který s úvahou o čistých investicích nijak nesouvisí. Ve špatných časech dává smysl, aby šel státní rozpočet do deficitu. Ovšem v dobrých ekonomických časech musí symetricky vytvářet přebytky. Takže v dlouhodobém průměru by tato keynesiánská složka rozpočtových deficitů měla být nulová, bez dopadů na zadlužení.

My ale máme ekonomiku, kde mandatorní a kvazimandatorní výdaje činí 95 procent. Takže se nám bude s deficity obtížně bojovat. A horko těžko budeme dosahovat stavu, kdy rozpočty včetně těch obnovovacích investic, jak jste o tom hovořil, budou nulové.  

Souhlasím, že realizovat myšlenku férového deficitu ve výši čistých investic bude politicky těžké. Letos ekonomika neprochází špatnými ani naopak dobrými časy, takže rozpočet bez čistých investic by podle zmíněného zlatého pravidla měl být v rovnováze. Ve skutečnosti, jak už jsem zmínil, vláda tuto část rozpočtu naplánovala s mankem ve výši 210 miliard. Stlačit v dalších letech tuhle částku na nulu bude bolet. Ale bylo by to správně. Naše dnešní účty si máme platit ze svého, a neházet je na budoucí generace. Některé dnes ještě nemají volební právo, nebo dokonce ještě ani nežijí, takže se to na ně bohužel hází snadno.