Deutsche Bank chybovala u ruských sankcí. Pokutu jí snížilo vlastní oznámení

Sedmnáct let čekání, pět zbořených domů a jedna z nejodvážnějších staveb, jaké se v Česku chystají. Olomoucké SEFO má stavební povolení a historické centrum se může připravovat na futuristické muzeum z 3D tištěného betonu. Za architektonickou vizí se ale skrývá i typicky český příběh dlouhého povolování, odkladů a hledání shody nad tím, co smí vyrůst v historickém centru města.

V historickém centru Olomouce se schyluje k architektonické události. Projekt Středoevropského fóra Olomouc, známý pod zkratkou SEFO, získal po dlouhých sedmnácti letech stavební povolení. Budova od ateliéru Šépka architekti má vyrůst v proluce v Denisově ulici, hned vedle Muzea umění Olomouc. 

Na první pohled půjde o novou kulturní instituci. Ve skutečnosti ale SEFO slibuje mnohem víc, a to pokus, jak do historického města vložit současnou architekturu, aniž by jen napodobovala minulost. A také stavbu, která má vzniknout způsobem, který je v českém prostředí pořád výjimečný, robotickým 3D tiskem z betonu.

5 fotografií v galerii

Místo po pěti zbořených domech konečně ožije

Proluka v Denisově ulici není jen prázdné místo v centru města. Do roku 1969 zde stálo pět historických domů, které byly později strženy. Právě jejich stopu se architekti rozhodli propsat do nové stavby. SEFO proto nebude jedna velká kompaktní hmota. Návrh pracuje s pěti samostatnými objemy, které odkazují na původní parcelaci. Nová budova tedy nebude předstírat, že je stará. Ale zároveň si bude pamatovat, co na jejím místě stálo dřív.

Bydlení z tiskárny. Lucembursko-český experiment ukazuje, jak využít pozemky, které města odepsala

Reality

Úzké parcely, které města považují za nezastavitelné, se mohou stát odpovědí na bytovou krizi. V Lucembursku vznikl první 3D tištěný dům široký pouhé tři metry

Petra Nehasilová

Přečíst článek

Největším tahákem projektu je technologie. Stavba má vzniknout pomocí robotického 3D tisku z vysokopevnostního betonu. To architektům umožní vytvářet komplikovanější tvary bez klasického bednění a dát budově výraz, který by tradiční stavební postupy prodražily nebo výrazně zkomplikovaly.

Pohledový beton má být navíc prosvětlený tak, aby barevně ladil se sousední budovou Muzea umění Olomouc. Výsledkem má být stavba, která působí futuristicky, ale v historickém centru nemá křičet. Ale spíš má vést dialog se svým okolím.

Nebude to jen galerie. SEFO má být kulturní strojovna

Nová budova nemá sloužit pouze jako výstavní prostor. SEFO má nabídnout sály pro středoevropské výtvarné umění, knihovnu, archiv, badatelny, studovny i podzemní depozitáře. Právě zázemí je pro Muzeum umění Olomouc zásadní. Velké kulturní instituce totiž netvoří jen výstavy, které vidí návštěvníci. Stejně důležité jsou prostory pro sbírky, restaurátory, badatele a archivní práci.

Příprava SEFO se táhne od druhé poloviny nultých let. Za tu dobu se měnily investiční záměry, řešily se pozemky, archeologie, peníze i samotná podoba projektu. Velké veřejné stavby v Česku často nestojí nejdéle kvůli samotné výstavbě. Nejvíc času pohltí příprava, povolování, odvolání, změny projektu a hledání politické shody. SEFO je v tomto ohledu učebnicový případ.

Kdysi ruina, dnes znovu hrdý zámek. Rod Kinských dal Borgo mu dává nový život

Reality

Když se Karlova Koruna vrátila rodině Kinských dal Borgo, byla ve špatném technickém stavu a bez jasné budoucnosti. Dnes se areál postupně proměňuje. Nejde přitom jen o rekonstrukci, ale především o hledání nového smyslu, který místu vrací život.

Petra Nehasilová

Přečíst článek

Původně se náklady odhadovaly výrazně níže, postupem let ale projekt zdražil. Dnes se mluví o částce přesahující jednu miliardu korun. To ze SEFO dělá jednu z největších kulturních investic v Česku. Pokud vše půjde podle aktuálních plánů, stavět by se mohlo ve druhé polovině této dekády a veřejnosti by se nové muzeum mohlo otevřít kolem roku 2030. Definitivní termíny ale bude možné brát vážně až poté, co povolení nabyde právní moci a projekt se posune do realizační fáze.

Nejde ale jediný projekt, který v Česku uvízl v dlouhém povolovacím maratonu. Podobné příběhy zažily například obnova pražského Průmyslového paláce, rekonstrukce spodní části Václavského náměstí nebo i lávka přes Labe u Aldisu v Hradci Králové. 

Společný jmenovatel bývá ve většině případů podobný: citlivé místo, památkáři, složité majetkové vztahy, odpor části veřejnosti, přepracovávání projektu i proměnlivé politické priority. Navenek to často vypadá, že se roky nic nehýbe. Ve skutečnosti se ale projekt pomalu prodírá úředním, právním a politickým labyrintem, na jehož konci teprve čeká stavební povolení.

Tvrdý zásah do památkové ochrany? Akademici i Kutná Hora varují před rizikem vyškrtnutí z UNESCO

Reality

Může Česko přijít o své památky na seznamu UNESCO? Akademici v čele s Richardem Biegelem mluví o bezprecedentním oslabení ochrany kulturního dědictví. Teď se přidává i Kutná Hora a varuje před scénářem, který by mohl skončit mezinárodní ostudou i zásahem do nejcennějších historických lokalit země.

pej

Přečíst článek

Reportáž: Belvedér mizí za lešením. Čeká ho stomilionová oprava

Reality

Královský letohrádek královny Anny, známý jako Belvedér, se na téměř dva roky uzavírá veřejnosti. Správa Pražského hradu zahájila jeho rozsáhlou obnovu za zhruba 100 milionů korun. Oprava renesanční památky přichází v době, kdy se proměnou chystá projít i širší okolí Hradu včetně Chotkových sadů.

Petra Nehasilová

Přečíst článek

Vzestup AfD nevznikl ve vzduchoprázdnu. Účet za politiku kancléře a znovusjednotitele Německa Helmuta Kohla, která víc sledovala dějinný pomník než ekonomickou realitu, Německo platí dodnes, píše ve svém komentáři hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda.

Jak Francouzi vmanévrovali kancléře Kohla do eura, když využili jeho pocitu viny i spasitelství. A proč i kvůli tomu má dnes Alternativa pro Německo 30 procent?

Alternativa pro Německo (AfD) má rekordních takřka 30 procent voličských preferencí. V bývalém Východním Německu je dvakrát silnější než v bývalém Západním Německu. Její vzestup kromě jiného odráží neprozíravé, ideologicky motivované a ekonomicky nedomyšlené vytvoření měnové unie, v podání „kancléře znovusjednotitele“ Helmuta Kohla.

Ten samý Kohl se nepoučil ani o pár let později a nechal se Francouzi vmanévrovat – podobně neprozíravě – do měnové unie jménem eurozóna.

Ale popořadě.

Britská vláda přiznává, že brexit byl katastrofa. Konečně

Názory

Pod britským premiérem Keirem Starmerem se povážlivě houpe židle. Ve snaze zachránit svůj mandát se obrací k nepravděpodobnému spojenci. Podporu své strany i voličů si chce získat návratem do Evropy. Bude ale jeho opatrný přístup k uklidnění kritiků stačit?

Karel Pučelík

Přečíst článek

Politika proti ekonomii

Kohl, opojen možnostmi, které mu dějiny nadělily, byl v 90. letech už tak přesvědčen o své historické úloze sjednotitele, nejprve Německa a pak Evropy, že málokomu skutečně naslouchal.

Před znovusjednocením Německa odpovídala jedna západoněmecká marka zhruba sedmi východoněmeckým. Kohl ale bez předchozí konzultace a ke zděšení ekonomů a centrálních bankéřů vpravdě autokraticky rozhodl, že v rámci znovusjednocení se východoněmecká marka nebude konvertovat do západoněmecké v poměru 7:1, dokonce ani 3:1, nýbrž 1:1.

Východní Němci se tak navzdory asi čtvrtinové produktivitě v porovnání se západními Němci jedním tahem Kohlova pera dočkali „západoněmeckých“ mezd.

Varování, které kancléř nechtěl slyšet

Když se to dozvěděli americký ekonom George Akerlof, pozdější nobelista, a jeho choť, Janet Yellenová, pozdější šéfka americké centrální banky, napsali Kohlovi dopis. Varovali jej, že konverzí 1:1 zničí východoněmecký průmysl, neboť ten při mzdách vysoce převyšujících produktivitu nebude konkurenceschopný.

Kohl oba manžele, slovutné ekonomy, pozval do Bonnu.

V kancléřství tam před nimi spustil devadesátiminutový monolog, jak všechno dělá dobře. Argumenty Akerlofa a Yellenové jej vlastně vůbec nezajímaly. Vždyť to on se ocitl v dějinné úloze, oni ne.

V někdejším Východním Německu, jež se dle Kohla mělo stát rozkvetlou krajinou, přetrvává i takřka deset let po jeho smrti citelně vyšší nezaměstnanost než v někdejším Západním Německu.

Když si politik staví pomníček, to poslední, co jej zajímá, je třeba to, že by mzdy měly odpovídat produktivitě...

Stále více argumentů pro zachování zlotého. Polsko se do měnové unie nehrne

Politika

Polsko nespěchá se vstupem do eurozóny. Usiluje nyní spíše o získání křesla ve skupině největších ekonomik světa G20. V rozhovoru s listem Financial Times to uvedl polský ministr financí Andrzej Domański. "Naše ekonomika si zjevně vede lépe než většina těch, které mají euro," uvedl Domański. "Máme k dispozici čím dál více údajů, výzkumů a argumentů k zachování polského zlotého," dodal.

ČTK

Přečíst článek

Druhá měnová unie, stejná chyba

Co hůře, Kohl stejnou chybu zopakoval i coby stěžejní strůjce další měnové unie. Nikoli jen unie mezi Západním a Východním Německem, nýbrž celé eurozóny.

Eurozóna je dnes vydávána za málem celoevropský projekt. Ve skutečnosti jde o výsledek francouzského vmanévrování Kohla, přesvědčeného o svém dějinném vyvolení, do projektu společné francouzsko-německé měny.

Francouzi totiž v poválečných desetiletích žárlili na pevnost a úspěšnost západoněmecké marky. Zatímco oni museli svůj frank opakovaně devalvovat, západoněmecká marka představovala kotvu stability.

Chtěli mít něco z marky pro sebe. Zvláště přece, když jsou válečnými vítězi, zatímco Němci poražení.

Kohlovi předchůdci v kancléřství ovšem byli dostatečně při zemi, aby francouzské nápady na společnou měnu diplomaticky zavrhli. Ostatně, komu by se chtělo přebírat odpovědnost za francouzské dluhy...

Lukáš Kovanda: Inflace znovu straší trhy. Češi mohou víc sázet na protiinflační dluhopisy

Názory

Svět zachvátila obava z velké inflace. Výnosy státních dluhopisů po světě rostou a stranou nezůstává ani Česko. Investoři se vedle vyšší inflace bojí také drahé ropy a rostoucích vládních dluhů. Podle hlavního ekonoma Trinity Bank Lukáše Kovandy to může změnit zájem o nové Dluhopisy Republiky: fixní varianta může ztratit část lesku, zatímco protiinflační může být pro střadatele lákavější.

Lukáš Kovanda

Přečíst článek

Mitterrand našel slabé místo

Až právě v Kohlovi Paříž nalezla ideální kombinaci politika, v němž se optimálně snoubil pocit viny za válečná zvěrstva s mesiášským komplexem znovusjednotitele.

Protřelý lišák François Mitterrand, toho času francouzský prezident, vytušil, jak využít Kohlových slabostí. „Sjednotil jste Německo, teď na vás čeká celá Evropa. Ukažte, že věříte i v její jednotu.“

A měl jej.

Marně tak šéf Bundesbanky Karl Otto Pöhl Kohla varoval, že euro způsobí mnohonásobně závažnější problémy, než s jakými se po znovusjednocení potýkalo někdejší Východní Německo, čelící mdlé konkurenceschopnosti a poměrně vysoké nezaměstnanosti.

Kohl opět neviděl, neslyšel. Vždyť někdejší Východní Německo už přece bylo kvetoucí krajinou, jak sliboval.

Euro jako pomník

Francouzi dostali „německou měnu“, už nemuseli žárlit, zatímco Kohl dostal nejen pomníček, ale hotový pomník. Eurozónu.

Co na tom, že se v jedné měnové unii ocitly země s výrazně odlišnou produktivitou, takže třeba italská produktivita od té doby prakticky stagnuje až dodnes?

Vedle stagnující Itálie je dalším Kohlovým skutečným odkazem vzestup Alternativy pro Německo. Další jeho omyly zřejmě ještě teprve „vyplavou“.

Inu, Němci nedělají malé chyby, jak praví klasik. A už vůbec ne ti, v nichž Francouz protřele rozezní strunu pocitu viny a spasitelství...

Další komentáře ekonoma Lukáše Kovandy