Partneři projektu

Hlavně nežrat éčka? Na skutečné zabijáky zapomínáme, říká David Erban alias ten_nutricni

David Erban, nutriční terapeut
Archiv Davida Erbana, užito se svolením
Petra Martínková

Na začátku byl - jak sám říká - oplácaný kluk, který v patnácti letech propadl fitness. Jedl podle hesla: „Kdo má svaly, ten je chytrý, a co doporučí, to budu jíst.“ Postupem času se ale začal zajímat o zdravou stravu, vystudoval na lékařské fakultě obor nutriční terapie a dnes jeho profil ten_nutricni sleduje na Instagramu přes šedesát tisíc lidí.

David Erban není žádný rigidní odborník, který vám zakáže nuggety z McDonald's, Coca-Colu nebo tlačenku ze zabijačky. Taky ale lidem zdaleka neříká jen to, co chtějí slyšet. Místo nekonečného teoretizování nad éčky a mikroplasty nám připomíná něco o dost méně populárního: že za své zdraví neseme odpovědnost sami a svými rozhodnutími do značné míry ovlivňujeme, jak dlouhý a kvalitní život prožijeme. Nestačí totiž studovat etikety a polykat doplňky stravy, když se nehýbeme, málo spíme nebo se nám nechce řešit, kolik bílkovin vlastně sníme. 

Ostatně zdravá strava podle něj není o tom, že žijeme v pekle jenom proto, abychom v něm mohli žít déle.


Davide, já jsem si k našemu rozhovoru dala colu. Jak moc je to špatně?

Pokud máte zdravou hmotnost, sportujete a váš jídelníček je jinak pestrý a vyvážený, tak ta půllitrovka nemusí v celkovém kontextu znamenat vůbec nic. Pokud nebudete mít přebytek kalorií a nebudete takhle pít colu každý den, nic se neděje.

Kdybych ale viděl, jak dopíjíte dvoulitrovou lahev a otevíráte si další, to už by byl trochu jiný kontext. Říkal bych si: „Aha, tak tohle je asi součást jejího běžného režimu. Má doma dvoulitrovky coly.“ Přitom právě tekuté kalorie jsou jedny z těch, kvůli kterým lidé nejsnáze přibírají na váze.

Vy jste se o zdravou výživu začal zajímat zejména kvůli tomu, že jste hodně sportoval. Jak jste jedl do té doby?

Řekl bych, že jsem do nějakých patnácti let jedl jakž takž normálně. I když mezi třináctým a patnáctým rokem jsem měl asi trochu sklony k poruchám příjmu potravy. Byl jsem takový oplácaný kluk, na hranici obezity, a před nástupem na střední jsem chtěl hodně a rychle zhubnout. Vynechával jsem jídla, vyhazoval svačiny, abych snížil svůj kalorický příjem. To nikomu nedoporučuju, byla to hloupost.

Na střední jsem pak objevil fitko a začal vzhlížet ke kulturistům, k Arnoldu Schwarzeneggerovi, k těm velkým chlapům s velkými svaly. A šel jsem zase do druhého extrému - chtěl jsem být co největší. Přitom jsem dělal spoustu chyb. Třeba nějaký kulturista na YouTube říkal: „Hele, musíš jíst strašně moc rýže, abys přibral.“ Ale už neřekl, že musíte jíst taky bílkoviny, které jsou hlavním stavebním kamenem svalů. Takže jsem si vařil suchou rýži a jedl ji v domnění, že mi z ní porostou svaly. A když už se to nedalo, začal jsem si do ní dávat párky, abych to vůbec nějak ujedl. Moje cesta k tomu, jak se stravuju dneska, byla docela trnitá.

Hovězí tatarák s krémem z pečeného česneku, žloutkovým gelem a lanýžem

Tatarák z Bradavic a kachna s vanilkou. Food Lab vrací do staré Prahy magii

I v turistickém centru Prahy pořád ještě existují místa, která vás překvapí a odkud se vám nechce odejít. Jedním z nich je Food Lab v Haštalské ulici. V osobitém interiéru s trochu magickou atmosférou tu šéfkuchař Martin Procházka se zkušenostmi od legendárního Joëla Robuchona servíruje nápaditý průřez kuchyněmi celého světa. Za pozornost přitom stojí nejen jeho cit pro neobvyklé kombinace chutí, ale i celý koncept restaurace, která v sobě spojuje hravost gastronomické laboratoře a jistou domáckost jižanského stolování.

Přečíst článek

Takže jste šel metodou pokus omyl sám na sobě.

Jo. Tehdy mi stačilo, že měl někdo na YouTube velké svaly, a připadal mi chytrý. A protože měl velké svaly, poslouchal jsem ho.

Zdraví je komodita, za kterou by lidé vraždili

Posléze jste ale vystudoval nutriční terapii na lékařské fakultě. Viděl jste na praxích, co všechno může špatné stravování způsobit?

No jistě. Spousta onemocnění, která jsem tam viděl, jsou takzvaná multifaktoriální onemocnění. Ať už je to cukrovka, nebo kardiovaskulární onemocnění. Strava byla jedním z faktorů, k tomu se přidal nedostatek pohybu, obezita, kouření, alkohol, málo spánku, stres. Všechno se to dalo dohromady, až u toho člověka propuklo nějaké onemocnění. Strava v tom ale často hrála velkou roli.

Já jsem strašně rád, že jsem ty praxe zažil. Najednou totiž vidíte lidi, kteří by si hrozně přáli vrátit se o deset, klidně o dvacet let zpátky a udělat některá rozhodnutí jinak. Říkají si: „Ty jo, já už jsem dostal infarkt a teď s tím musím žít. Možná budu žít dalších deset, patnáct let, ale kvalita mého života se extrémně sníží. Měl jsem v plánu dožít se stovky, ale dostal jsem infarkt v pětašedesáti a budu rád, když se dožiju osmdesáti.“

Třeba u kardiovaskulárních onemocnění je zrádné právě to, že dlouho nebolí. Člověk jim proto nepřikládá moc důležitost. Říká si: „No tak mám vysoký cholesterol, no tak kouřím. Vždyť se nic neděje.“ Ale pak sedíte v nemocnici s rakovinou plic a říkáte si: „Hele, ty vole, ty cigarety jsem si fakt mohl odpustit. Co mi to dalo? Stálo mě to peníze a vlastně nic. A teď je mi pětatřicet, mám rakovinu plic a doufám, že přežiju.“

Když jste mezi těmi nemocnými lidmi, zasáhne vás to. Uvědomíte si, jak se říká, že zdravý člověk má tisíc přání, ale nemocný jenom jedno. Najednou si říkáte: T „Ty kráso, já jsem zdravý!“ A zdraví je tak strašně drahá komodita, že by za ni ostatní klidně vraždili. Dali by veškeré svoje bohatství za to, aby měli moje zdraví. Tak si ho pojď, Davide, vážit. Dělej ty věci, abys tady byl dlouho, měl kvalitní život a byl tady pro svoje blízké.

Tohle mi ty praxe daly po psychologické stránce.

Předražený cukr, „jedovatý“ chleba i šunka plná chemie. Pravda bez obalu ukazuje, co Češi jedí

Na sociálních sítích jeho profil sleduje asi sto tisíc lidí. Jeho příspěvky o složení potravin budí nevídané vášně. Na jedné straně stojí ti, kteří si nechtějí „nechat vzít“ Coca-Colu, energetické nápoje nebo točenou zmrzlinu, na straně druhé ti, kteří si po zhlédnutí jeho videí dost možná nic z toho už nikdy nekoupí. Martin, který stojí za projektem Pravda bez obalu, odkrývá skutečné složení obyčejných potravin, překládá etikety tak, aby jim rozuměl úplně každý, ukazuje realitu skrytou za líbivými obaly a učí Čechy, jak a proč konečně přestat jíst blbě.

Přečíst článek

Nevíme, s jakými kartami hrajeme

V případě cigaret je to poměrně jednoznačné. Lidé kouří s vědomím, že je to může zabít. Kdežto u coly, uzenin nebo tučného masa si to asi takhle nespojují. Řeknou si přesně to, co já: „Ježíšmarjá, tak půllitrovka coly mě asi nezabije.“ Co je tedy ve stravě opravdu rizikové?

Já na svých přednáškách dávám za příklad jednu Francouzku, Jeanne Calment. Je to nejdéle žijící doložená žena na světě. Dožila se více než sto dvaceti let, do velmi vysokého věku kouřila, pila portské víno a jedla hodně čokolády.

Takže tohle je recept na dlouhověkost?

No, mohli bychom si říct: „Ty jo, tak tohle je to tajemství! Tohle dělej a budeš navždycky zdravý.“ Ale velkou roli hraje i genetika. A já vždycky říkám, že my nevíme, s jakými kartami hrajeme.

Já nekouřím, nikdy jsem nekouřil. Ale nevím, jestli bych si mohl dovolit osmdesát let kouřit a nikdy nedostat rakovinu plic, nebo jestli ji dostanu, přestože žiju zdravě a chodím běhat po Praze. Reálně jsem takový případ v nemocnici zažil.

Je to Gaussova křivka - většina z nás je někde uprostřed, ale pak jsou nějací nešťastlivci, kteří mají k určitým zdravotním problémům mnohem větší sklony než ostatní. A na druhé straně jsou lidi jako Ozzy Osbourne, který žil, jak žil, a přesto se dožil poměrně vysokého věku. Měli bychom tedy brát v potaz vlastní smrtelnost, svoji genetiku a podle toho přistupovat i ke stravě. Když vím, že osteoporózu měla maminka i babička, měl bych si například hlídat dostatečný příjem vápníku, vitaminu D a silově cvičit. 

Na co bychom si ale měli dávat pozor obecně, jsou tekuté kalorie. Třeba 330 mililitrů džusu má přibližně stejně kalorií jako dva velké pomeranče. Kdybych vám řekl: „Heleďte, tady máte tři skleničky džusu, vypijte je,“ tak je do sebe hodíte a vůbec nic se nestane. Když vám ale dám šest pomerančů, možná už u pátého budete říkat: „Hele, Davide, já už fakt nemůžu.“ A přesně o tom to je. Půllitrem coly nebo džusu můžu výrazně navýšit svůj kalorický příjem, aniž bych si toho vůbec všiml. A ještě mě to nezasytí.

Problémem jsou i takzvané nasycené mastné kyseliny, neboli v uvozovkách nezdravé tuky. Ty máme v tučném mase, sádle, másle, ghíčku nebo uzeninách. Pokud z nich přijímáme více než deset procent celkového energetického příjmu, může se nám zvýšit hladina toho špatného cholesterolu v krvi a postupně může docházet k zanášení cév. A to zase nebude bolet. Vy nic neucítíte, ale riziko kardiovaskulárních onemocnění poroste.

Špatný může být i nadbytek soli, který zase souvisí s vysokým krevním tlakem. My v České republice přijímáme zhruba trojnásobné množství soli, než bychom měli. Měli bychom přijímat do pěti gramů denně a u nás je klasika nějakých patnáct.

Takže máme věci, které nám budou dělat zle, pokud jich budeme přijímat moc. Ale pak máme zase věci, které nám budou dělat zle tím, že jich nebudeme mít dostatek.

Marek Raditsch z Kampa Parku

Marek Raditsch: Vařil jsem pro krále i hollywoodské hvězdy. K pokoře jsem se musel provařit

Vařil pro norského krále, Brada Pitta i Kim Kardashian. Když ale dnes dostane otázku, kam zajít v Praze na dobré české jídlo, odpověď je překvapivá: Nikam. Šéfkuchař legendárního Kampa Parku Marek Raditsch si totiž o současné gastronomii nedělá iluze. Vadí mu předražené restaurace, kuchaři bez základů i posedlost michelinskými hvězdami. Za menu za pět set eur dostanete pár soust a ještě máte být nadšení, říká bez obalu.

Přečíst článek

Než to jídlo do sebe nacpu, podívám se na zadní stranu obalu…

No jo, jenže já jako běžný strávník přece nevím, kolik je v čem soli. A většina lidí podle mě nebude mít čas ani chuť si to zjišťovat. Jak mám třeba vědět, kolik másla můžu sníst, když na něm vařím, dávám ho do omáček a mažu si ho na chleba?

Buď si můžete zaplatit odborníka, kterému předložíte svůj jídelníček, nebo můžete využít umělou inteligenci, fotit si všechno, co sníte, a nechat si udělat orientační vyhodnocení. Každopádně to nějakou snahu vyžaduje.

Pokud jsem zdravý, sportuju, nemám vysoký krevní tlak ani vysoký cholesterol, nemusím to nijak úzkostlivě řešit. Anebo mám vysoký krevní tlak, lékař mi doporučuje léky a já bych chtěl svůj zdravotní stav ovlivnit i změnou životního stylu. Tak si dám tu práci.

Předtím, než to jídlo do sebe nacpu, se podívám na zadní stranu obalu. Dobře, tady jsou dva gramy soli na sto gramů výrobku. Zapíšu si, kolik jsem toho snědl, na konci dne si to sečtu a třeba zjistím, že jsem na patnácti nebo dvaceti gramech soli. A to je špatně.

Tak se zamyslím, kde můžu ubrat. Můžu si kupovat méně slané pečivo, vybírat si šunku nebo sýr s nižším obsahem soli. A když jsem si dal instantní polévku, která mi vlastně nic moc nedala, ale bylo v ní pět gramů soli, nemohl jsem si dát něco jiného?

A stejně je to s tuky. Pokud mám vysoký cholesterol, podívám se na svůj jídelníček a řeknu si: Já mám sice ráda vajíčka na másle, ale můžu je dělat třeba na řepkovém nebo olivovém oleji. Ono by to máslo v takovém množství samo o sobě nevadilo, jenže já ho nemám jenom ráno. Namažu si máslem rohlíček, k obědu si dám tučné maso, večer zase něco s máslíčkem. A když vidím, že těchto potravin jím opravdu hodně, zkusím hledat alternativy.

Slizák mazlavý je lahůdka, pravák nikoho neohromí. Influencerka Šumavská houbička radí, co sbírat

Jak chutná slizák mazlavý? Jaké nejlepší houby se právě teď dají najít v českých lesích? Které „prašivky“ ve skutečnosti chutnají jako humr nebo šťavnaté kuře? A co připravit z chorošů nebo kotrče?

Přečíst článek

To, co říkáte, zní hrozně hezky, ale když se podívám na svůj vlastní život nebo na lidi kolem sebe, přijde mi to poměrně náročné na čas a energii. Žijeme v uspěchané době, všichni někam běžíme s bagetou v ruce. A teď se máte zastavit, nechat si udělat krevní testy, začít měnit svoje návyky…

No jo, žijeme v ultrauspěchané době. A já mluvím z pozice člověka, který má pejska, má přítelkyni, ale nemá děti. Navíc pracuju z domova. Takže mně se to hezky mluví.

Ale pak můžeme mít matku samoživitelku, která chodí do práce, má dvě děti a teď si říká: „Dobře, tak já si mám udělat vyváženou snídani, dětem taky, pak svačinky, obědy, večeře, do toho mám jít cvičit…“

Běhat…

Venčit psa, do sauny…

A ještě uklidit a pak může jít rovnou spát.

Přesně. Všechno si musíme zasadit do svého vlastního kontextu, aby to pro nás bylo dlouhodobě udržitelné. Když se třeba dívám na data o tom, kolik lidí dokáže dlouhodobě udržitelně zhubnout, je to nějakých pět až deset procent.

US Prime tatarák s kantabrijskou ančovičkou, strouhaným žloutkem, nakládaným fenyklem, hořčičným dresinkem a máslovou brioche.

Jehněčí za 30 tisíc a klidně přijďte v džínách. Takhle vypadá luxus bez škrobenosti

Kreveta za osm stovek, jehněčí za třicet tisíc nebo britský modrý humr. V Grafu 26 se pracuje s luxusními surovinami, přesto tu nenajdete nic z upjatosti klasického fine diningu. Na Smíchově vzniklo místo, kde se špičková gastronomie potkává s absolutní svobodou.

Přečíst článek

To je dost málo, ne?

Je. Přitom by si člověk řekl: „Hele, měl jsem sto kilo, zhubnul jsem na devadesát a dva roky jsem nepřibral zpátky. To přece není tak těžké, ne?“ Jedním z hlavních důvodů, proč to většina lidí nevydrží, je právě to, že si to nenastavili udržitelně.

Když si řeknu:„Hele, tak třikrát týdně silový trénink, čtyřikrát týdně aerobní cvičení, do toho jednou vysoce intenzivní intervalový trénink, čtyřikrát týdně sauna, potom červené světlo, osm hodin spánku…“ Tak brzo zjistím, že to nedám. Budu ve stresu z toho, že to všechno musím zvládnout, až nakonec vyhořím a nebudu dělat vůbec nic.

A u stravy je to stejné. Někdo si teď bude číst tenhle rozhovor a říkat si: „Ty kráso, já si fakt nemůžu číst, kolik je ve všem soli!“

Nesportujete? To se může hodně vymstít

No a co s tím tedy?

Pokud mám nějaké zdravotní obtíže, tak bych si to pohlídal. Ale pokud jsem zdravý, nesnažil bych se řešit všechno najednou. Spíš než nad tím, co ze stravy ubírat, bych se zamyslel nad tím, jestli mám třeba dostatek bílkovin. Schválně si to o víkendu zkuste naházet do kalorických tabulek.

Pokud zjistím, že jich mám málo, řeknu si: „Dobře, budu se snažit dostat bílkoviny do každého jídla.“ A dělám to měsíc, dva, tři. Je to moje jediná starost. Prostě si vyřešit ty bílkoviny.

A po nějaké době už vím, že to mám zvládnuté. Třeba se cítím líp, zvládám víc sportovat, nejsem tak rozbitej. A tak si řeknu: „Taky bych měl jíst dost zeleniny a ovoce. Já si večer občas vzpomenu, tak si dám okurku, ale asi bych to měl zlepšit.“ Zase si na to dám dva tři měsíce.

A řeknu si: „Super, mám bílkoviny, mám zeleninu a ovoce.“ A takhle jdu dál. Nemusíme složitě řešit, co má větší prioritu. Stačí si vybrat jednu věc a začít.

Proteinové pudinky, proteinové bio chipsy, proteinové šunky a jogurty

Sacharidy jako nepřítel, high protein jako spasitel a nebezpečný meloun. Doktorka potravin boří mýty, kterým možná věříte i vy

Zdravé jídlo je dnes velký byznys. Regály plní proteinové výrobky, funkční nápoje a superpotraviny, sociální sítě zase rady o kortizolu, glukóze nebo sacharidech. Jenže kde končí skutečná výživa a začíná marketing? V rozhovoru s nutriční specialistkou Vendulou Popelkovou, známou na sítích jako @doktorkapotravin, boříme nejčastější mýty o jídle a vysvětlujeme, proč zdravá strava nemusí být drahá ani složitá.

Přečíst článek

Dobře, ale čím začít? Bílkovinami, ovocem, sportem?

Já bych šel takhle: bílkoviny, potom zelenina a ovoce, pak bych se zaměřil na pestrost stravy, přidal různá semínka, oříšky a další rostlinné produkty. A do čtveřice třeba vláknina. Díky tomu, že už jsem tam v předchozích krocích propašoval nějakou zeleninu a ovoce, to možná bude lepší. Pokud ne, vyměním třeba bílé pečivo za celozrnné nebo žitné, koupím si psyllium, což je rozpustná vláknina.

Ale třeba zjistím, že pro mě bude jednodušší začít sportem než stravou.

Já jsem nutriční terapeut, miluju stravu a vím, že je strašně důležitá. Ale když se díváme na data, řekl bych, že člověk, který se vůbec nehýbe, si může škodit na zdraví ještě výrazně víc než člověk, který nemá úplně dokonalou stravu, ale pravidelně sportuje.

Budování svalové hmoty, síly, kardiorespirační kondice… Vidíme, jak obrovské rozdíly tohle všechno potom dělá ve stáří. A to, že jsme teď v nějakém aktivním věku a rozhodneme se ho prokoučovat a nesportovat, se nám může dost nevyplatit.

Pokud se tedy někdo špatně stravuje a zároveň se vůbec nehýbe, doporučil bych mu, ať se nejdřív začne hýbat. Třeba jednou týdně. Zaplaťte si trenéra v posilovně, běžte si zaběhat, cokoliv. Začněte klidně s málem a postupně přidávejte.

Koprovka, gyoza a pařížské bohémství. V pražské ZEMi si to překvapivě sedlo

Povidlové buchty plněné kachnou, koprovka s raviolami nebo divočák připravovaný na japonském grilu. V pražské restauraci ZEM se české recepty rozhodně neberou jako nedotknutelné dědictví. Šéfkuchař Libor Kristofčák si s nimi pohrává s překvapivou lehkostí a vedle nich nabízí autentickou japonskou kuchyni. Výsledek? Jedno z nejpříjemnějších gastronomických překvapení v centru Prahy.

Přečíst článek

To radši umřu dřív, než abych žral klíčky a semínka

Představme si člověka, který se špatně stravuje, nesportuje, žije ve stresu a ve čtyřiceti se rozhodne, že to všechno změní. Není už pozdě?

Ne, není pozdě. Samozřejmě máme studie, které ukazují, že když si už ve dvaceti uvědomíte, že byste měli jíst dostatek vlákniny, kvalitních tuků, pravidelně sportovat a tak dále, máte dobré předpoklady pro dlouhý a kvalitní život. Těch čtyřicet let, kdy jsem nežil úplně ideálně, se na mém zdraví nějakým způsobem podepsalo. To bezesporu. Ale i tak mi rozhodnutí něco se svým životním stylem udělat může prodloužit život klidně o dekádu.

A přitom to neznamená, že musíte svůj život převrátit naruby. Já jsem kolikrát slyšel někoho říkat: „To já radši umřu dřív, než abych tady žral nějaký klíčky a semínka a kdovíco.“ Ale zdravá strava není o tom, že žiju v pekle, abych v tom pekle mohl žít delší dobu.

To si ale podle mě spousta lidí myslí. Že zdravé stravování znamená omezování, že si budou muset odpustit svoje oblíbené buřty, klobásy, tlačenky. A ono to tak trochu je, ne?

Právě že jde o to množství. Já miluju klobásy, miluju buřty, miluju dorty, miluju langoše. Fakt snad není nic, co by mi nechutnalo. Ale vezměme si to v celkovém kontextu. Jím čtyři jídla denně, za týden je to osmadvacet jídel, za rok skoro patnáct set. A teď si představme, že devadesát, možná pětadevadesát procent těch jídel splňuje to, co by mělo. Moje strava je pestrá a vyvážená, do toho sportuju, snažím se dostatečně spát. Pak je úplně v pohodě, když si jednou za čas dám buřty, tlačenku nebo třeba brambůrky.

Když se budu snažit dostat do jídelníčku všechno, co moje tělo potřebuje, je velká šance, že na ty ostatní věci už ani nebudu mít chuť nebo prostor. A když na ně chuť mít budu nebo si to situace bude v uvozovkách žádat, tak si je klidně dám.

Já vždycky říkám: „Obědy do žaludku, dezertík do srdíčka.“

A když do toho ještě sportuju, chodím každé dva roky na preventivní prohlídky a zjišťuju, že jsem fakt zdravý, je to pro mě zpětná vazba, že je moje tělo s tímhle přístupem spokojené. Pokud zjistím, že už něco není v pořádku, můžu některé návyky přehodnotit.

Řeknu si: „Hele, je pravda, že si o víkendu oba večery dáváme to vínečko, protože se potřebujeme zrelaxovat. Tak to zkusíme omezit na jeden večer. Nebo si dám vinný střik a snížím množství alkoholu.“

Můžu dělat takovéhle ústupky, aniž by to pro mě znamenalo nějaké zásadní omezení. Myslím si, že ve chvíli, kdy k tomu člověk začne přistupovat rigidně, stylem buď všechno, nebo nic, nakonec neudělá vůbec nic. Protože je to pro něj hrozně skličující.

Zákusky od Votre plaisir patří k tomu nejzajímavějšímu, co v Praze ochutnáte

České zákusky s francouzským šarmem. Votre plaisir je malý pražský poklad

Větrník s černým pivem a sladem, indiánek s vanilkovým krémem a punčák, který opravdu chutná po punči. Malá cukrárna Votre plaisir v pražské Klimentské ukazuje, že české zákusky nemusejí být těžké, přeslazené ani nudné. Stačí jim poctivé suroviny, francouzské řemeslo a lidé, kteří mají svou práci jednoduše rádi.

Přečíst článek

Nestíháte? Zkuste vajíčkovou pomazánku, mraženou zeleninu a granolu

No dobře, ale představte si, že chodíte na osm hodin denně do práce, máte děti, které mají nějaké kroužky, ráno odcházíte v půl osmé, vracíte se v pět a ještě musíte udělat večeři. Jak by vypadal váš jídelníček? Co byste v obchodě vzal z regálu a co byste si doma uvařil?

Vycházel bych z toho, že mám málo času, a skvělou variantou je v takovém případě navařit si na víc dní dopředu. Pestrost stravy je sice důležitá, ale spíš z hlediska celého týdne.

Takže když udělám klasickou vajíčkovou pomazánku a mám ji na další dva dny, super. Nebo si uvařím kotel těstovin, klidně koupím nějakou rajčatovou omáčku od Panzani, nastrouhám si sýr nebo už ho koupím nastrouhaný. I ovesné kaše si můžu uvařit víc.

Můžu si dát granolu s řeckým jogurtem. Jenom to smíchám a házím to do sebe. Můžu si udělat toasty z celozrnného chleba. Nebo máme někde dobrou pekárnu, tak si tam koupím žitný chleba a večer si k němu udělám vajíčka. Prostě rychlou večeři.

Skvělá je i mražená zelenina. Když se podíváme na studie, zjistíme, že z hlediska obsahu některých vitaminů vychází lépe ta mražená, u jiných zase čerstvá. Nejlepší je tedy obojí kombinovat.

Pokud ale vím, že nestíhám zeleninu připravovat a krájet, dám si vařit rýži do rýžovaru, vedle si osmahnu pár kousků kuřecího masa a v mikrovlnce už se mi ohřívá sto nebo dvě stě gramů mražené zeleniny. Pak to jenom dám dohromady a sním.

Nebo taková horkovzdušná fritéza, to je skvělá věc. Prostě to tam strčíte, zmáčknete tlačítko a můžete se jít osprchovat nebo dělat cokoliv jiného. Ono se vám to mezitím udělá a vy můžete jít dlabat.

A pokud má někdo pocit, že to fakt nestíhá, a má na to finanční prostředky, můžou být za mě fajn i krabičkové diety. Někdo za mě propočítá, kolik mám mít bílkovin, kolik kalorií, já si to jenom vyzvednu a celý den dlabu.

Šéfkuchař Bruxx Oldřich Matoušek

„Emoce musí ven, ale pánvemi už neházím.“ Šéfkuchař Bruxxu Matoušek o talentu i chutích Čechů

Už dvanáct let stojí v čele jedné z největších a nejnavštěvovanějších pražských restaurací, bruselské brasserie Bruxx. Inspiraci hledá v dávno zapomenutých francouzských kuchařkách a své recepty si zapisuje do Moleskineů. Čechy učí jíst dary moře, v listopadu vaří humry a na Vánoce znovu oživil tradici šneků. Jeho slávky jsou vyhlášené po celé Praze.

Přečíst článek

Hlavně nežereme éčka!

Říkal jste, že si klidně koupíte hotovou rajčatovou omáčku, nastrouhaný sýr nebo si uděláte toasty, předpokládám se šunkou a sýrem. Ale co všechna ta éčka v hotových omáčkách, balených šunkách a dalších podobných potravinách?

Jasně, obecně by šunky neměly být na denním pořádku. Já si třeba dělám toasty jenom se sýrem. Ale pokud někomu chutná i šunka, myslím si, že nějaká vysokoprocentní šunka, u které si pohlídám nižší obsah soli, je v pohodě. Pořád jsou to ale uzeniny, které můžou být z dlouhodobého hlediska problematické, pokud to s nimi budeme přehánět.

Ale co se týče éček, ta jsou na mém seznamu věcí, které bych ve stravě řešil, třeba až na desátém místě!

Až tak nízko?

To, že má nějaká látka označení E, je pro nás znamení, že v Evropské unii prošla schvalovacím procesem a je povolená. U těchto přídatných látek se tam, kde je to potřeba, stanovuje takzvaná hodnota ADI, tedy přijatelný denní příjem. Máme například ze studií na zvířatech nějaké množství látky, u kterého nebyly pozorovány nežádoucí účinky. A my tohle množství ještě typicky vydělíme stem. Ta hodnota je tedy stanovená s obrovskou bezpečnostní rezervou. Pokud budete takové množství přijímat každý den po zbytek života, nemělo by vám to ublížit.

Takže to, že jím nějaká éčka, je z hlediska mého zdraví poměrně minoritní záležitost, pokud neřeším ty ostatní obrovské věci – mám málo vlákniny, málo bílkovin, necvičím, špatně spím.

Pokud už jsem ale někde dál a tohle všechno řeším, můžu se začít víc dívat i na složení potravin. Pokud nějaká potravina obsahuje hodně éček a existuje varianta s jednodušším složením, můžu si vybrat tu.

Kdybych chtěl, aby byl tenhle článek víc clickbaitový a přečetlo si ho strašně moc lidí, můžu ho celý postavit na tom, že éčka jsou špatná. „Bojte se éček, čtěte etikety, protože na tom stojí vaše zdraví!“ Ono je to sice zajímavé téma, ale ve srovnání s těmi ostatními zdravotními pilíři je to minorita. My máme krásný obrázek složený z padesáti dílků puzzle a tohle jsou třeba dva z nich.

Radek Kašpárek: Byl jsem neřízená střela s obřím egem a na hraně vyhoření. Dnes jsem jiný člověk

Radek Kašpárek: Byl jsem neřízená střela s obřím egem a na hraně vyhoření. Dnes jsem jiný člověk

Nemá rád dýni ani kukuřici a obyčejné kuřecí prso by dobrovolně nevařil. Zato nastrouhané sobí srdce nebo podivuhodnou hlízu čistec bahenní považuje za gastronomický poklad. Radek Kašpárek je v kuchařině přes dvacet let a po právu patří k nejvýraznějším osobnostem české gastro scény. Má michelinskou hvězdu a vede legendární restauraci Field i úspěšný podnik 420 na Staroměstském náměstí. S podobnou pozorností, jakou budí jeho kuchyně, se pravidelně setkává i jeho soukromí. Jen pár dní po našem setkání tomu nebylo jinak. My jsme se ale rozhodli vydat jiným směrem. 

Přečíst článek

Takže se éček bojíme víc, než bychom měli?

Existují různé weby, kde si vyhledáte nějaké éčko a dočtete se o něm hrozně špatné věci. Člověk si to přečte a říká si: „Ty kráso, co když jsme to někdy snědli? Naštěstí ještě žijeme!“

Samozřejmě máme třeba některá barviva, u kterých se řeší možný vliv na hyperaktivitu u dětí. Ale obecně tu máme dva tábory. Na jedné straně jsou lidé, kteří éčka absolutně démonizují a mají z nich strach. Éčka jsou podle nich zlo. „Sice nesportuju, špatně spím, nemám moc bílkovin, ale hlavně nežeru ty éčka!“

A pak máme druhý tábor, který zase říká: „Hele, éčka jsou úplně jedno, vůbec to neřeš, je to bezpečné.“ Já jsem někde uprostřed.

Lidi mají hrozně rádi tyhle jednohubky, specialitky. „Pojďme si přečíst, jak je to s mikroplasty!“ Hrozně to řeším, všechno si přečtu, mám z toho nafouklou hlavu a odteď si budu kupovat jenom bavlněná trička, nebudu pít z plastových lahví, jenom ze skleněných. Ale přitom pořád nejím ty bílkoviny, ovoce a zeleninu.

Extrémně jemné, tučné a drahé. Gurmánská Praha propadla wagyu

Kousnete si. Setinu sekundy předtím, než vaše chuťové buňky zachytí skutečnou chuť, vám mozek naservíruje představu typického hovězího steaku. Šťavnatého, trochu železitého, s hrubozrnnou solí a čerstvým pepřem. Jenže ne. Zuby vám vzápětí hladce zajedou do máslově měkkého masa, které chutná trochu oříškově až nasládle, ale pořád si zachovává výrazně hovězí chuť. Jen na rozdíl od klasického steaku se vám rozplývá na jazyku. Doslova. Je to těžko popsatelné, hodně masové a hodně máslové zároveň. A skvělé.

Přečíst článek

Máme krásnou střechu. Ale kde je barák?

Setkáváte se s tímhle přístupem?

Já to vidím dnes a denně! Přijde mi klient, pošle mi excelovou tabulku všech suplementů, které bere, a já si říkám: „Ty jo, to bude hustý, to je nějaký nabitý člověk!“ A pak se podívám na ten jídelníček a říkám si: „Jak se to stalo?“

Jak se stalo, že má ten člověk načtené všechny ty studie, vypíše mi, že tenhle suplement bere v tuhle hodinu a tamten v tamtu, protože si to někde přečetl, a přitom ta jeho strava stojí za nic? Absolutně za nic.

Takže staví dům od prvního patra, ale nemá základy.

Přesně. Máme krásnou střechu a já říkám: Hele, ale kde je ten barák? Barák není, ale máme krásnou střechu.

A nejsou tohle všechno návyky, které si neseme už z dětství? Pokud nám rodiče nepředají dobré základy, budou nám potom v dospělosti chybět, ne?

Určitě. Vidíme, že dítě, které je obézní v dětství, bude s velkou pravděpodobností obézní i v dospělosti. A podobné je to s pohybem. Když si už jako dítě oblíbím nějaký sport, tak potom v dospělosti nepřijdu do posilovny a neříkám si: F„Fuj, vždyť to bolí, vždyť jsem z toho zpocený…“ Naopak to třeba miluju, protože jsem na to odmala zvyklý.

Já vždycky říkám rodičům, že je strašně hezké, když chtějí, aby na tom jejich dítě bylo líp, aby jedlo dostatek bílkovin, zeleniny, ovoce a tak dále. Ale pokud si večer sednou s mandlemi v čokoládě a brambůrkami, budou se tím cpát a dítěti řeknou: „Hele, ty nemůžeš, ty budeš lepší než my,“ tak to dítě bude akorát frustrované. A pravděpodobně si to pak někde koupí za penízky, které dostalo, protože doma to má zakázané.

Určitě přijdou období, kdy nám to dítě trochu sejde z cesty. Ale pokud máme doma dobře nastavené návyky a vedeme ho k pohybu, je větší šance, byť nám to nikdo nezaručí, že na tom potom bude líp.

Zase ale nesmíme sklouznout do druhého extrému. Pokud budu až moc úzkostlivý rodič, který dítěti všechno zakazuje, může si to dítě vypěstovat nějakou poruchu příjmu potravy a já se pak budu modlit za to, aby vůbec něco jedlo.

William Thomas Bakery jsou Brňáci. A teď mají velké plány s Prahou

Brněnské croissanty Praze zachutnaly natolik, že jedna pekárna přestává stačit. „Na Klamovce absolutně nestíháme,“ říká Tomáš Kadlec, který s kamarádem z golfu Vilémem Ráčkem vybudoval William Thomas Bakery. Ještě letos proto plánují otevřít další pobočku na Vinohradech.

Přečíst článek

Takže můžu bez výčitek vzít děti občas do McDonald's nebo jim koupit chipsy?

Pokud to není na denní bázi, tak proč ne. Jestli mamka nevaří a pokaždé přiveze Mekáč, už to může být problematické. Já si pamatuju, že když jsem byl dítě, chodili jsme do Mekáče jednou za čas, když jsme jeli do Prahy. A já si říkal: „Ty jo, super!“ Jinak se ale doma vařilo a strava byla pestrá a vyvážená.

Pokud budeme dítěti říkat: „Hele, ty nemůžeš fast food, nemůžeš čokoládu, všechno je to špatné a ještě ti to ublíží,“ můžeme v něm vypěstovat buď strach z jídla, nebo naopak obrovskou touhu to všechno vyzkoušet. A ve chvíli, kdy se dostane ze spárů rodičů, to bude jíst. Protože najednou může.

Důležité je mít dobře nastavený základ, ale zároveň si umět říct: „Hele, máš narozeniny, dáme si dort a užijeme si to.“  Nebo jdeme na pouť, tak si dáš cukrovou vatu. Je to sice jenom rafinovaný cukr na špejli, ale udělá ti to radost. Tak proč ne?

Candát v páře s omáčkou z černého česneku, lilkovým fondantem a rajčatovým fondue.

RECENZE: Francouzská michelinská kuchyně v srdci Šumavy. Nebespán je největším překvapením Kašperských Hor

Kašperské Hory mají zhruba patnáct set obyvatel, přesto v nich najdete fine dining světové úrovně. Tamější restauraci Nebespán nově vede francouzský michelinský šéfkuchař Tony Malherbe. Za jeho kuchařským uměním se vyplatí jet třeba přes půl republiky. Nebespán ale zdaleka není jenom o perfektní gastronomii. Je to divoký podnikatelský příběh o (příliš) romantických snech, dluzích, lidských dramatech a odvaze ukázat, že i v drsných podmínkách Šumavy se dá vybudovat restaurace světové úrovně.

Přečíst článek

Čůráme do rozjetého vlaku v naději, že pojede dál

Velkým tématem posledních dní je školní stravování. Nový spotřební koš, který měl dětem zajistit nutričně vyváženější obědy, více luštěnin a ryb a méně cukru, měl být pro školní jídelny povinný od září 2027. Vláda ale plánuje nahradit závazné výživové normy jen metodickým doporučením. Vy jste se proti tomuto kroku na Instagramu poměrně ostře ohradil. V čem vidíte největší riziko?

Dosavadní spotřební koš nebyl dokonalý, ale dával školám nějaký standard. Pokud závazná pravidla nahradíme doporučením, některé školy mohou dál vařit skvěle, jiné si ale řeknou: „Hele, nejjednodušší je všechno fritovat. Děti to mají rády, nezůstávají nám zbytky, ušetříme peníze.“ Nemusí tak začít vařit všechny školy, stačí pár a už to znamená stovky nebo tisíce dětí, které na tom budou tratit.

Navíc tím můžeme ohrozit celý systém školního stravování, který je ve světě poměrně unikátní. Zatímco jiné země považují za téměř nedosažitelné zapojit do něj třicet nebo čtyřicet procent dětí, u nás chodí do školních jídelen osmdesát procent. A my to bereme jako samozřejmost.

Ale ve chvíli, kdy mi dítě řekne, že dneska mělo hranolky s burgerem a zítra bude smažák, si jako rodič můžu říct: „Co já to vlastně platím?“ Začnu dítě z obědů odhlašovat, další rodiče udělají totéž a jídelny se postupně začnou zavírat, protože se ekonomicky nevyplatí. Za pět let můžeme zjistit, že jsme se z osmdesáti procent dostali na dvacet, a budeme složitě obnovovat něco, co nám dnes ostatní země závidí.

My už máme hezky rozjetý vlak a teď do něj místo uhlí začneme čůrat a doufáme, že pojede dál.

Biohacking: Kolem olejů na vaření panuje řada představ, analýzy je dnes korigují

Biohacking: O oleji na vaření koluje řada představ, nové poznatky je korigují

Volba oleje na vaření patří k tématům, o kterých koluje řada přesvědčení. Olivový olej se nesmí zahřívat, protože se při teple znehodnocuje, nebo že oleje ze semen obsahují vysoký podíl omega-6 mastných kyselin, a tím zvyšují zánět v těle. Aktuální výzkum ukazuje, že realita je složitější a některé rozšířené představy koriguje.

Přečíst článek

Na druhé straně ale stojí skupina dětí, které přijdou domů a řeknou: Nejedl jsem, bylo to hnusné. Co s tím? Je to zodpovědnost škol?

Právě že nová vyhláška řešila i to, jak některé potraviny do jídel „schovat“. Nemusím udělat buchtičky se šodó ze sta procent z celozrnné mouky, ale můžu jí použít dvacet nebo třicet procent a najednou to dítě do sebe dostane víc vlákniny.

Dělal jsem rozhovor s Martinem Krobotem, který se na tvorbě vyhlášky podílel. Říkal mi, že na ní spousta chytrých hlav z různých oborů pracovala šest let. Celou tu dobu samozřejmě řešili i to, aby dětem chutnalo. A teď se ti lidé z médií dozvědí, že se to celé bude rušit. To je za mě úplný fuck-up.

Otázka taky je, jakou roli v tom všem mohou hrát ekonomické zájmy. Ale to už je na nějakou hloubkovou novinářskou práci.

potraviny

Biohacking: Miliardy bakterií na obalu nic nezaručují. Co skutečně rozhoduje o účinku probiotik

Probiotika, prebiotika a postbiotika slibují zdravější střeva, jenže každé funguje jinak. Co je odlišuje, kde je najdete v běžné stravě a proč počet miliard bakterií na obalu nic nezaručuje?

Přečíst článek

Co tím myslíte?

Představte si, že dodáváte do škol po celé republice nějaký banánový prášek na výrobu banánového mlíčka nebo třeba statisíce koblih. Máte zajištěný odbyt, hezky vám to funguje, už máte pětadvacátý byt a všechno je super. A najednou přijdou nějací odborníci s vyhláškou, podle které by se mělo ve školách podávat méně ultrazpracovaných potravin, a chtějí vám v tom udělat bordel.

Autoři vyhlášky mi říkali, že jim začaly chodit předžalobní výzvy a výhrůžky. Takže je namístě se ptát, jestli za snahou tu vyhlášku oddálit nebo úplně zrušit nemohou stát i zájmy lidí, kteří v tom mají stovky milionů.

Sledujte Foodstream! Nabízí další inspirativní rozhovory o výživě a gastronomii. 

VYŠEL PODZIMNÍ NEWSTREAM CLUB 

Lepší život jako téma čísla

Změna k lepšímu je jedním z témat aktuálního vydání magazínu Newstream CLUB. Šířeji pak je tématem longevity, nebo obecněji lepší život. A to nejen každého konkrétního člověka, ale také společnosti nebo firem.

Na obálce magazínu je Radek Kašpárek. Hvězdný šéfkuchař je nový člověk, alespoň to říká v titulním rozhovoru. „Byl jsem prudší, výbušnější, taková neřízená střela. Celkově jsem se časem zklidnil, dostal se do větší pohody a tím se ve mně uklidnilo i ego,“ říká.

V novém magazínu tak čtenáři najdou například rozhovor s Pavlem Loudou. Jeho jméno patří k synonymům tuzemského vozoparku, protože je jedním z nejúspěšnějších prodejců aut u nás. Ale zároveň koupil také sklárny, v nichž pracovali jeho rodiče, investoval do nich stamiliony a dnes již může zhodnotit, jak se tato investice vyplatila.

Na rady rodičů vzpomíná také Barbara Paldus, dcera českých emigrantů, která se narodila v Kanadě, uspěla v Silicon Valley a dnes vyrábí kosmetiku, jež vychází z přírodních tradic, ale je podpořená high-endovou vědou. „Na magii sice nevěřím, ale umím věřit věcem, které zatím neumíme vysvětlit,“ říká vědkyně.

A o to, jak razantně změnit život po šedesátce, se podělí Hana Janata, lékařka, která v 55 začala profesionálně tančit a po šedesátce se stala modelkou. A spolupracuje s nejprestižnějšími značkami světa.

Třinácté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji, distribuci zajišťuje Send. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na newstream.cz.

Související

Předražený cukr, „jedovatý“ chleba i šunka plná chemie. Pravda bez obalu ukazuje, co Češi jedí

Přečíst článek
Proteinové pudinky, proteinové bio chipsy, proteinové šunky a jogurty

Sacharidy jako nepřítel, high protein jako spasitel a nebezpečný meloun. Doktorka potravin boří mýty, kterým možná věříte i vy

Přečíst článek
Jan Knedla, šéfkuchař, Restaurant Papilio

Česká gastronomie roste s Michelinem. Průvodce profesionalizuje obor, shodují se odborníci

Přečíst článek