Král bez koruny. Norsko ukazuje, jak může monarchie přežít 21. století
Dovedete si představit, že přijdete na audienci ke králi v teplácích? V Norsku na tom není nic zvláštního. Tamní monarchie je civilní, střídmá a pevně zasazená do demokratického systému. Ukázal to i nástup Haakona VIII., kterému místo okázalé korunovace stačila přísaha před parlamentem.
Ještě před stoletím byla monarchie v Evropě běžnou formou vlády. Dnes už na kontinentu přežívá jen několik království. Přesto se mezi sebou výrazně liší. Ačkoli má většina evropských panovníků především formální a symbolickou úlohu, postavení královských rodin ve společnosti i jejich veřejný obraz jsou velmi rozdílné.
Nejznámější evropskou monarchií je bezpochyby ta britská. Král Karel III. i další členové jeho rodiny jsou neustále na očích. Výrazně se to ukázalo po smrti Alžběty II. v září 2022. Následoval velkolepý státní pohřeb a v květnu 2023 také okázalá korunovace jejího syna.
Britský panovník je korunován ve Westminsterském opatství během náboženského obřadu, jehož součástí je i pomazání. Ceremonie tak zdůrazňuje nejen historickou kontinuitu monarchie, ale také její posvátný rozměr.
Místo korunovace přísaha
V Norsku nic podobného neproběhlo a ani neproběhne. Haakon VIII. se stal králem automaticky po smrti svého otce Haralda V. V úterý 1. září poté předstoupil před norský parlament a přísahal, že bude vládnout v souladu s ústavou a zákony země. Právě tuto přísahu vyžaduje článek 9 norské ústavy.
Žádná korunovace se nechystá. Norsko tento obřad zrušilo už na počátku 20. století. Nový panovník může později absolvovat dobrovolnou bohoslužbu v Nidaroském dómu v Trondheimu, ta však pro převzetí trůnu nemá žádný ústavní význam.
Rozdíl oproti britské monarchii je patrný. Zatímco Londýn sází na staleté tradice, vznešenost a okázalé ceremonie, norský král vystupuje především jako součást ústavního systému. Jeho pravomoci jsou omezené a upravené ústavou, což symbolicky potvrzuje právě přísaha před volenými zástupci země.
Ani norský obřad není zcela bez náboženských prvků – samotná přísaha obsahuje dovolání k Bohu. Její těžiště však neleží v chrámu, nýbrž v parlamentu. Norská monarchie je navíc výrazně méně formální. Její civilnost dobře ilustruje skutečnost, že sportovci mohou přijít na královskou audienci ve sportovním oblečení.
Lichtenštejnský budoucí vládnoucí kníže, princ Alois, upravil pravidla rodu. Nástupnictví na trůn se nově bude řídit podle absolutního prvorozenectví, tedy přímý dědic nehledě na pohlaví. Zároveň si vládnoucí rod upevnil pozici v rozsáhlé lichtenštejnské dynastii.
Nejbohatší rod v Evropě vládne pevnou rukou. Pustí ale konečně ženy na trůn
Leaders
Když si Norové vybírali krále
Postavení norského panovníka vychází ze složité historie. Zjednodušeně lze říci, že moderní norskou dynastii si vybrali sami Norové.
Do roku 1905 bylo Norsko v personální unii se Švédskem. Po jejím rozpadu se rozhodovalo o budoucím státním uspořádání. V referendu z listopadu 1905 voliči podpořili nabídku norské koruny dánskému princi Carlovi a tím také zachování monarchie. O několik dní později jej parlament jednomyslně zvolil norským králem. Carl nabídku přijal a zvolil si starobylé panovnické jméno Haakon VII.
Nebyla to tedy Prozřetelnost, ale vůle voličů a rozhodnutí parlamentu, které stály u zrodu novodobé norské královské dynastie. Současný Haakon VIII. samozřejmě nastoupil na trůn dědičně, bez jakékoli nové volby. Kořeny jeho dynastie však připomínají, že norská koruna získala svou moderní legitimitu od občanů a jejich zástupců.
Také proto působí norská královská rodina méně okázale než britská. Její členové nejsou v zahraničí ani zdaleka tak sledovanými celebritami jako britští Windsorové. Menší pozornost může být výhodou: snižuje riziko mediálních konfliktů podobných odchodu prince Harryho a Meghan z role pracujících členů britské královské rodiny.
Britská vláda se stala terčem kritiky kvůli odmítání nové těžby ropy a plynu v Severním moři. V reakci na íránskou krizi prosazuje rychlejší transformaci energetiky, sází na celkovou elektrifikaci a obnovitelné i jaderné zdroje. Opoziční pravice v čele s Nigelem Faragem se naopak hlásí k Trumpovu sloganu „Drill, baby, drill“, neboli „Vrtej, baby, vrtej“. Pomíjí tak zkušenosti z další globální krize fosilních paliv.
„Drill, baby, drill“ hrozí také Spojenému království. Britové se přou o těžbu ropy a plynu v Severním moři
Názory
Kontroverze se nevyhýbají ani Norům
Ani norská monarchie však není bez problémů. Také ona musí obhajovat svou legitimitu a čelit kontroverzím spojeným s členy královské rodiny.
Nová královna Mette-Marit si vysloužila kritiku kvůli svým někdejším kontaktům s americkým finančníkem a odsouzeným sexuálním delikventem Jeffreym Epsteinem. Sama později připustila, že svůj kontakt s ním špatně vyhodnotila.
Zesnulý Harald V. byl naopak díky své civilnosti, vstřícnosti a schopnosti spojovat společnost jedním z nejoblíbenějších norských panovníků. Předseda parlamentu Masud Gharahkhani jej po smrti označil za obránce ústavy a demokracie i za symbol bezpečí, kontinuity a sounáležitosti.
Jedním z mála států Evropy, kde dosud vládnou sociální demokraté, je Dánsko. Mette Frederiksenová za to však musela platit posunem do středu a přísným migračním plánem. Nyní však před volbami posílená grónským konfliktem láká zpět i levicové podporovatele, chce zdanit nejbohatší Dány.
Udrží se dánská premiérka Frederiksenová? Má ji pomoci Grónsko i zdanění bohatých
Názory
Právě na osobnosti královského páru do značné míry záleží, jak bude veřejnost monarchii vnímat a v jakém stavu ji jednou převezme další generace.
Norsko a Británie představují dva odlišné světy. Bude zajímavé sledovat, zda si britská královská rodina udrží svou výsadní a okázalou pozici, nebo se bude postupně přibližovat civilnějšímu skandinávskému modelu.
Norsko každopádně ukazuje, že monarchie nemusí být jen reliktem minulosti. Pokud se vzdá přehnané okázalosti, respektuje demokratické instituce a dokáže držet krok se společností, může panovník přirozeně zapadnout i do demokracie 21. století.
VYŠEL LETNÍ NEWSTREAM CLUB
Sázky na růst Česka se vyplácejí. Potvrzují to lidé různých oborů a zájmů, s nimiž se můžete potkat při čtení aktuálního vydání magazínu Newstream CLUB. Česko má totiž obří potenciál, který se daří čím dál více využívat. Platí to pro investory, globální i lokální firmy, ale také pro tuzemský realitní trh. Jak se na vlně zájmu svézt, poradí letní vydání magazínu.
Na obálce magazínu jsou sourozenci se Sara a Teo Sandevovi, kteří patří ke generaci, která už nemusí volit mezi původem a zemí, kde vyrostla. Ona jde hereckou cestou, on spojuje fotbal, studium a rodinný byznys. Oba ale dobře vědí, že jejich největší výhodou je právě mix českého zázemí a balkánských kořenů.
Aktuální vydání se věnuje právě sázkám na Česko z mnoha pohledů: z pohledu investorů drobných i institucionálních, ale i z pohledu lidí, kteří se snaží zemi posunout dál. K nim patří například Petr Dvořák, který shání soukromé prostředky na spolufinancování stavby nové pražské filharmonie, nebo investor Marek Dospiva.
Česko se také stává čím dál větším lákadlem pro zahraniční firmy, které zde mají vývojová centra. Důvodů je celá řada, ale klíčové jsou pro globální firmy tři věci: vhodná geografická poloha, bezpečnost, a hlavně silné technické zázemí, díky kterému tu mohou pracovat na nejpokročilejších inovacích.
To potvrzuje například šéf globální technologické společnosti Everpure Charlie Giancarlo, který působil v největších firmách světa, stál u zrodu internetu a nyní se věnuje datovým úložištím. Rozhovor s ním také přináší letní vydání magazínu Newstream CLUB.
A rostoucí zájem nadnárodních firem o možnost působit v Česku potvrzuje také Tomáš Partsch z CTP, který vysvětluje, jak se z Brna stává evropské Silicon Valley.
Dvanácté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji, distribuci zajišťuje Send. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na newstream.cz.
