Ruský prezident Vladimir Putin by se mohl v prosinci osobně zúčastnit summitu G20 na Floridě. Kreml připustil jeho možnou cestu do Miami poté, co média informovala o záměru amerického prezidenta Donalda Trumpa Putina na jednání pozvat.
Ruský prezident Vladimir Putin by se mohl zúčastnit prosincového summitu skupiny G20 v Miami na Floridě. Podle agentury Interfax to ve čtvrtek uvedl mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov v reakci na dřívější zprávy amerických médií, podle nichž chce americký prezident Donald Trump svého ruského protějška na summit pozvat.
Peskov uvedl, že Putinova účast je možná, zároveň ale nevyloučil, že Rusko nakonec na vrcholném setkání zastoupí jiný představitel. Zdůraznil však, že Rusko bude na summitu v Miami zastoupeno.
Karel Pučelík: Místo velkého vítězství je Írán Trumpovým velkým debaklem
Zdá se, že americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi dochází sebejistota. Evidentně ani on neví, jak ze z íránské pasti ven. Ničivé důsledky konflikt nemá jen na globální ekonomiku, ale i na jeho prezidentství a vyhlídky republikánů. Pohled na americkou domácí politiku může napovědět, proč sledujeme tento nekončící chaos.
Už ve středu náměstek ruského ministra zahraničí Alexandr Pankin podle ruských agentur řekl, že Moskva byla na summit pozvána „na nejvyšší úrovni“. Kreml se k informaci do dneška nevyjadřoval.
Putin na summitech G20 chyběl od roku 2019
Putin se loňského summitu G20 v Johannesburgu nezúčastnil, zastoupil ho ekonomický poradce Maxim Oreškin. Naposledy se ruský prezident osobně zúčastnil summitu G20 v roce 2019.
V dalších letech na jednáních chyběl nejprve kvůli pandemii covidu-19, později v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu. Na Putina navíc vydal v roce 2023 Mezinárodní trestní soud v Haagu zatykač kvůli únosům ukrajinských dětí z okupovaných území do Ruska.
G20 sdružuje největší ekonomiky světa
Skupinu G20 tvoří 19 států, Evropská unie a Africká unie. Členské země podle dostupných údajů představují zhruba 85 procent světové ekonomiky.
Prosincový summit v Miami by tak mohl znamenat první osobní účast Vladimira Putina na tomto fóru po šesti letech.
Související
Ukrajině hrozí „finanční tragédie“. Peníze na obranu před Rusy mohou brzy dojít
Když politik začne o lidech mluvit jako o „parazitech“, „škodné“ nebo „chátře“, nejde o nadsázku ani nešťastný bonmot z uvolněné debaty. Je to jazyk dehumanizace. A ten má v evropské politické zkušenosti až příliš konkrétní význam.
Filip Turek tvrdí, že mluvil o aktivistech, nikoli o úřednících. Petr Macinka to označuje za nepochopený humor. Jenže slovo „deratizace“ v politickém slovníku není neutrální metafora. Neznamená personální audit, reformu institucí ani konec klientelismu. Znamená hubení škůdců. A kdo takto mluví o lidech, neposouvá veřejnou debatu. Kontaminuje ji.
Podstatné přitom není jen samotné slovo, ale i způsob, jakým je hájeno. Když po podobném výroku nepřijde omluva, nýbrž řeč o „Hilsneriádě“ a spiknutí proti údajnému pronásledovanému, nejde o obranu, ale o klasický únik od odpovědnosti. Kritika se promění v hysterii, autor výroku v oběť. Učebnicový populistický obrat.
Aktivisté mají smůlu, vzkazuje Turek. Získal vliv ve fondu s desítkami miliard
Vládní zmocněnec pro Green Deal Filip Turek (Motoristé) je od čtvrtka místopředsedou Státního fondu životního prostředí (SFŽP). Uvedl to s tím, že ze svých pozic má poměrně zásadní vliv na dotace a aktivisté Hnutí Duha a jim podobní tak mají napříště s požadavky smůlu. Na sociálních sítích Turek v týdnu sdružení hrozil, že dotace, o něž žádalo, nedostane. Že se stal Turek místopředsedou Rady fondu, potvrdil na síti X exministr Petr Hladík (KDU-ČSL). Statut fondu byl 6. února změněn účelově a funkce místopředsedy nově vytvořena jako funkce, kterou obsazuje předseda, napsal Hladík.
Na celé věci je navíc pozoruhodná ironie. Politici, kteří rádi varují před údajnými totalitními sklony Bruselu, sami bez rozpaků sahají po rétorice s nápadně autoritářskou tradicí. Ne proto, že by každá hrubost vedla k diktatuře, ale protože právě takový jazyk vždy začíná stejným gestem: protivník přestává být partnerem ve sporu a stává se problémem k odstranění. To je okamžik, kdy politika přestává být soutěží argumentů a mění se v morální hygienu.
Fanoušcci tleskají
Ještě znepokojivější než samotný výrok je ovšem reakce publika. Potlesk v sále. Smích. Souhlas. Jako by „deratizace“ byla jen odvážně pojmenovaná autenticita. Jenže vulgarita není autenticita a jazyk nenávisti není odvaha.
Podobné výroky se často bagatelizují jako přepjaté metafory, které se nemají brát doslova. Jenže dějiny učí opak. Politické násilí nezačíná činem, ale jazykem, který některé lidi postupně vyřadí ze společenství těch, s nimiž se vede spor, a přesune je mezi ty, s nimiž se „zakročí“.
Nestačí proto říkat, že je to nepřijatelné. Nepřijatelné se nemá jen komentovat. Má se odmítat. Protože když dnes někdo mluví o „parazitech“ ve státní správě, zítra mohou být „škodnou“ novináři, pozítří soudci a nakonec kdokoli, kdo překáží.
Související
„Skoro tomu nemůžu uvěřit.“ Turek ostře reaguje na Pavlova slova o Trumpovi
Bezplatné neděle v muzeích, galeriích a na památkách mají zpřístupnit kulturu širší veřejnosti. V době rekordní návštěvnosti ale vyvolávají zásadní otázku: pomáhá stát dostupnosti kultury, nebo oslabuje instituce, které ji vytvářejí a spravují? Ekonomie totiž platí i v kultuře — žádný oběd není zadarmo.
Česká republika dnes v oblasti památek a kulturních institucí zažívá paradox. Na jedné straně stojí rekordní zájem návštěvníků, na straně druhé experiment státu s bezplatným vstupem, který tento zájem dále uměle zesiluje.
Data přitom mluví poměrně jednoznačně. Cestovní ruch v Česku se po pandemii nejen zotavil, ale dále roste. V roce 2025 dorazilo do hromadných ubytovacích zařízení přes 23,5 milionu hostů a uskutečnilo se více než 59 milionů přenocování. Průměrný pobyt přesáhl tři a půl dne, což naznačuje, že turisté už nejezdí jen na krátké návštěvy, ale tráví v zemi více času a logicky hledají aktivity, jimiž tento čas vyplní.
Aktualizováno
Muzeum Prahy na Florenci znovu otevřelo. Nabízí stálou digitální a interaktivní expozici
Do znovuotevřené hlavní budovy Muzea Prahy na Florenci od rána dorazily stovky návštěvníků. Muzeum po pětileté rekonstrukci zpřístupnilo veřejnosti své prostory i novou digitální a interaktivní expozici věnovanou historii města. Vstup je zdarma. Už před začátkem otvírací doby v 10:00 se před vstupem tvořila fronta. Pro čekající venku jsou k dispozici teplé nápoje. Na doprovodný program přišly hlavně rodiny s dětmi.
Zahraniční návštěvníci přijíždějí primárně za kulturním dědictvím, domácí turisté dominují v pěší turistice a návštěvách přírodních lokalit, ale i u nich roste zájem o historické objekty.
Není proto překvapivé, že objekty ve správě Národního památkového ústavu přivítaly v roce 2025 celkem 4,3 milionu lidí, tedy o šest procent více než o rok dříve, a hranice čtyř milionů byla překonána už potřetí v řadě. Pražský hrad samotný přilákal 2,7 milionu návštěvníků. Mezi nejnavštěvovanější patří tradičně Lednice, Český Krumlov, Hluboká nebo Karlštejn.
Podobný trend je patrný i u muzeí a galerií. Národní muzeum překročilo v roce 2025 hranici 1,37 milionu návštěvníků a meziročně výrazně rostlo. Národní galerie Praha zaznamenala nárůst na 555 tisíc návštěvníků. Z hlediska poptávky tedy není problém — česká kultura se těší nebývalému zájmu.
Bezplatné neděle jako drahý experiment
Právě v tomto kontextu je třeba číst zavádění bezplatných nedělí. Ministerstvo kultury postupně otevírá zdarma státní galerie, muzea i další instituce vždy v určitou neděli v měsíci s cílem zvýšit dostupnost kultury a vrátit návštěvnost na předcovidovou úroveň.
Opatření návštěvnost skutečně zvyšuje. Data ukazují, že v některých případech se během těchto dnů zhruba zdvojnásobila. Jenže zdarma není totéž co bez nákladů.
Například u Národního muzea dosáhly výnosy ze vstupného v roce 2024 přibližně 200 milionů korun. Při zhruba 1,23 milionu návštěvníků za rok tak vychází průměrný výnos kolem 162 korun na osobu. Pokud tento průměr vztáhneme na běžnou denní návštěvnost, lze hrubě odhadnout výpadek zhruba na 548 tisíc korun za den bez vstupného.
U Národní galerie se při obdobném výpočtu dostáváme přibližně na 131 tisíc korun za den, tedy asi 90 korun na osobu.
Kdo zaplatí účet
Tato čísla by sama o sobě nebyla alarmující, pokud by instituce fungovaly v prostředí rostoucího financování. Jenže realita je opačná.
Národní galerie například otevřeně přiznává, že kvůli stagnujícím příspěvkům a rostoucím nákladům — zejména na energie a bezpečnost — musí omezovat výstavní činnost. Zatímco v roce 2019 mohla investovat do výstavních projektů 110 milionů korun, tedy zhruba čtvrtinu rozpočtu, dnes je to přibližně polovina v absolutním vyjádření a jen desetina rozpočtu relativně.
Tančící dům slaví 30 let. Praha za tu dobu nic odvážnějšího nepřidala
Před třiceti lety rozdělil Prahu, dnes ji definuje. Tančící dům se stal symbolem moderní architektury, zatímco město za celou dobu nedokázalo přijít s ničím podobně výrazným. Kulaté výročí teď připomíná výstava, která odhaluje nejen jeho vznik.
Více než 80 procent nákladů přitom spolyká samotný provoz budov a péče o sbírky.
Dostáváme se tak k jádru problému. Bezplatné vstupy sice zvyšují dostupnost kultury, což je legitimní veřejný cíl, ale ekonomická realita nezná obědy zdarma. To, co návštěvník nezaplatí u pokladny, musí být uhrazeno jinde — typicky z veřejných rozpočtů, nebo na úkor budoucích investic do kvality a rozvoje.
Kultura není jen veřejná služba, ale i investice
Nelze navíc přehlédnout, že kulturní turismus generuje významné příjmy pro ekonomiku jako celek. Celkové příjmy z cestovního ruchu přesahují 200 miliard korun ročně. Památky tak nejsou jen „službou veřejnosti“, ale i investicí, která se vrací v podobě utrácení turistů v regionech.
V tomto světle působí plošné rušení vstupného spíše jako politicky atraktivní gesto než promyšlená kulturní politika.
Místo univerzálně bezplatných dnů by větší smysl mohly dávat cílené modely podpory — zvýhodněné vstupy pro rodiny, studenty či seniory, kulturní vouchery nebo adresnější dotační nástroje, které nerozkolísají rozpočty institucí.
Cena nezmizí, jen se přesune
Klíčová otázka proto nezní, zda má být kultura dostupná, ale jak tuto dostupnost nastavit tak, aby nebyla vykoupena dlouhodobým oslabováním institucí, které ji zajišťují.
Pokud cenu odstraníme, náklady nezmizí. Pouze se přesunou jinam — často méně viditelně, ale o to citelněji se nakonec projeví.
Bezplatná neděle v muzeu tak může být příjemným gestem pro návštěvníka. Neměla by se ale stát drahým symbolem politiky, která podkopává vlastní kulturní infrastrukturu. Protože ani v kultuře není nic skutečně zdarma.
Související
České firmy si udržují optimismus. Nálada německých firem spadla na úroveň covidového roku 2020.
