Od ďábla k Trumpovi: Venezuela se řítí do další ropné pasti
Americká administrativa označila dohodu o dodávkách ropy z Venezuely za „největší deal v historii“. Vyvolává však silný odpor tamní demokratické opozice i radikálního křídla vládnoucích chávistů. Byla zjevně uzavřena pod nátlakem, pravděpodobně v rozporu s ústavou a bude opakovaně zpochybňována. Investoři si rozmyslí, jestli má v takové situaci smysl sázet právě na Venezuelu. Latinskoamerická země se řítí do další ropné pasti, kterých už zažila nepočítaně.
Těžba ropy někdy přináší bohatství, sladký život a moc. V rozvojových zemích ale paradoxně velmi často platí, že v konečném důsledku způsobuje korupci, bídu, sociální nerovnosti, utrpení a války. Venezuela, která se dnes „chlubí“ největšími ropnými zásobami na světě, je typickým příkladem.
Někdejší venezuelský ministr energetiky Juan Pablo Pérez Alfonzo, který spoluzakládal organizaci exportérů OPEC, označil ropu za „ďáblův exkrement“. Reagoval tak mimo jiné na výkyvy cen strategické suroviny v 70. letech minulého století – už poté, co sám ukončil svou politickou kariéru. Venezuelané se díky ropnému šoku v roce 1973 a následnému zdražování „černého zlata“ těšili na „velkou budoucnost“. Později, když šly ceny suroviny zase dolů, ale zjistili, že se pouze chytili do jedné z mnoha pastí, které je ještě čekaly.
Spojené státy uzavřely s Venezuelou rozsáhlou ropnou dohodu, která jim podle Donalda Trumpa zajistí většinovou kontrolu nad více než 65 miliardami barelů prokázaných zásob. Americký prezident slibuje vyšší dodávky a levnější benzin, Venezuela očekává přes 100 miliard dolarů soukromých investic.
Ropný obchod století? Trump hlásí kontrolu nad pětinou venezuelských rezerv
Politika
Krátká cesta od surovin k neštěstí
Ropné bohatství povzbuzuje k nezodpovědnému hospodaření. Ani země, které se snaží rozumně diverzifikovat ekonomiku, se však nemusí vyhnout „holandské nemoci“, pojmenované podle potíží Nizozemska, když začalo ve velkém těžit zemní plyn.
Export surovin vede k posilování kurzu domácí měny, jež zase oslabuje konkurenceschopnost jiných odvětví ekonomiky. Země se stává přehnaně závislou na jednom oboru, který navíc vytváří relativně málo pracovních míst a plodí sociální nerovnosti. Výkyvy cen a nestálé vládní příjmy pak způsobují ekonomické krize a veřejné protesty. Bitvy o přístup k nerostnému bohatství vedou ke korupci. Inovativnímu podnikání se v takových podmínkách nedaří.
Některým zemím se podařilo podobným „nemocem“ čelit, když našly efektivní způsob, jak peníze získané z ropy či plynu ukládat do speciálních fondů. Typickým příkladem je Norsko. Arabské země Perského zálivu zase těží ze skutečnosti, že na tamní nerostné bohatství připadá relativně málo obyvatel.
Venezuela ale v minulých desetiletích zažívala divokou jízdu – střídavě povzbuzovala a omezovala zahraniční investory, respektovala a zase odmítala mezinárodní těžební kvóty, čelila sociálním nepokojům a pokusům o převrat, z nichž jeden měl na svědomí budoucí diktátor Hugo Chávez. Za jeho vlády od konce minulého tisíciletí a především za jeho nástupce Nicoláse Madura těžební sektor výrazně upadal, stejně jako celá venezuelská ekonomika.
I když je „teflonový“ šéf NATO Mark Rutte teflonový jako obvykle, je aliance v krizi. Je do značné míry vydána na milost americkému prezidentu Donaldu Trumpovi. Otázka tedy zní, zda se má Evropa podvolit jeho novému stylu nebo si od něj udržovat odstup? Cena za udržení přízně USA však může být dosti vysoká – klidně i od vazalství po účast na válečných zločinech.
Karel Pučelík: Opravdu máme dělat, co Trumpovi na očích uvidíme?
Politika
Drancování přírodních zdrojů
Ekonomka, matematička a podnikatelka Graciela Chichilnisky, rodačka z Argentiny a absolventka prestižních univerzit v USA, před časem v rozhovoru s autorem tohoto článku upozornila na další příčinu potíží řady rozvojových zemí. Instituce jako Světová banka a Mezinárodní měnový fond podle ní po druhé světové válce šířily specifickou verzi kapitalismu. Silně povzbuzovaly rozvojové země, aby vyvážely přírodní zdroje za nízké ceny. Chudé státy suroviny přehnaně těžily, bohaté země je přehnaně spotřebovávaly.
Chichilnisky, která se proslavila i jako představitelka Mezivládního panelu pro změnu klimatu, takovou politiku označila za tržní neokolonialismus, což v jejím pojetí není žádný odpor vůči kapitalismu. „Věřím v trhy, věřím kapitalismu a také věřím Adamu Smithovi, že když mají lidé možnost dosahovat zisku, povzbuzuje je to k tomu, aby dělali správné věci,“ uvedla ve stejném rozhovoru. Příklad jihovýchodní Asie podle ní ukazuje, že lépe si vedly rozvojové země, které se místo zaměření na suroviny vydaly cestou znalostní ekonomiky a rozvoje moderních technologií, což by byla mnohem nadějnější cesta i pro Venezuelu.
Graciela Chichilnisky, jež v jedné ze svých firem zaměstnávala jakou svou pravou ruku dnes proslulého podnikatele Jeffa Bezose, tvrdí, že nerozumné nakládání se surovinami nakonec způsobilo dvě krize – krizi globální nerovnosti a environmentální krizi.
Donald vládne celé polokouli
Trumpův Bílý dům vydal k nedávné ropné dohodě s Venezuelou takzvaný Fact Sheet, který jde hodně nad rámec výčtu jejích jednotlivých bodů. Nabízí pohled na širší souvislosti optikou amerického prezidenta. Je pozoruhodné, že výše popsanou optikou Graciely Chichilnisky zcela zapadá do její charakteristiky tržního neokolonialismu.
Amerika má plynu přebytek a platí za něj zlomek evropské ceny. V EU se mezitím velkoobchodní plyn vyšplhal k 84 eurům za megawatthodinu. Téměř desetinásobný rozdíl začíná být vážným problémem pro evropský průmysl.
Lukáš Kovanda: Amerika se topí v levném plynu, Češi platí násobky
Názory
Bílý dům tvrdí, že dohoda s Venezuelou je „největším ropným dealem ve světové historii“. Spojené státy údajně získávají „většinovou kontrolu“ nad 65 miliardami barelů prokázaných ropných rezerv ve Venezuele. Amerika tak podle Fact Sheet více než zdvojnásobuje své vlastní prokázané rezervy ve výši 46 miliard barelů. Dohoda prý stvrzuje energetickou dominanci USA pro příštích sto let za nulové náklady. Prezident Trump podle tohoto oficiálního prohlášení znovu oživuje Monroevu doktrínu a zajišťuje, že už nikdy nebude zpochybňována americká dominance na západní polokouli.
Někdejší doktrína prezidenta Jamese Monroea z první poloviny 19. století přichází v novodobé verzi, označované za Donroeovu doktrínu. (V našich zeměpisných šířkách může zaujmout skutečnost, že omezená suverenita zemí evropského „východního bloku“ dostala kdysi název Brežněvova doktrína.)
Prozatímní prezidentka Venezuely Delcy Rodríguez podle dostupných informací interpretuje některá fakta odlišně. Licence na ropná pole, které podle americko-venezuelské dohody získá soukromá společnost NABEP (North American Blue Energy Partners), budou mít podle ní platnost 25 let, nikoliv celé století. Faktem je, že podíl 35 procent v NABEP (formálně vzato tedy menšinový) získává americké ministerstvo války. I název tohoto úřadu, někdejšího ministerstva obrany, ostatně dost vypovídá o myšlenkovém nastavení Trumpovy administrativy.
Ropa znovu prudce zdražuje kvůli eskalaci války mezi Spojenými státy a Íránem. Brent vystoupal nad 105 dolarů za barel a americká WTI překročila stovku. Trhy se obávají dalších útoků na lodní dopravu a energetickou infrastrukturu, zatímco v Bílém domě se podle amerických médií už diskutuje i o scénáři, že konflikt může pokračovat až do roku 2029.
Konflikt mezi USA a Íránem může trvat až do roku 2029. A barel ropy stát i 120 dolarů
Money
Společnost NABEP zároveň poskytla americkému ministerstvu zahraničí právo nakupovat 20 procent vyprodukované ropy pouze za výši nákladů a také právo přednostního nákupu zbývajících 80 procent. NABEP bude mít „pod kontrolou“ zhruba pětinu prokázaných rezerv venezuelské ropy, Donald Trump už ale také prohlásil, že chce ovládat veškeré tamní zásoby.
Odpor opozice i radikálních chávistů
Není pochyb o tom, že nynější faktičtí vládci Venezuely přistoupili na dohodu s USA pod nátlakem. Američané unesli a uvěznili bývalého prezidenta Madura. Bývalá viceprezidentka Rodríguez může mít obavy ze stejného osudu a podle kritiků je právě proto vůči Washingtonu vstřícná. Donald Trump o ní přitom mluví s „velkou úctou“ jako o „zvolené prezidentce“, ačkoliv Spojené státy neuznaly výsledky posledních zmanipulovaných voleb, které Rodríguez společně s Madurem vynesly pozici v čele země.
Vůdkyně venezuelské demokratické opozice María Corina Machado prohlásila, že vláda Delcy Rodríguez nemá k uzavírání podobných dohod žádnou legitimitu. Aniž by Machado jakkoliv zpochybnila potřebu amerických investic ve venezuelském ropném odvětví, svým spoluobčanům vzkázala, že sdílí jejich nevoli. Chápe jejich pocity smutku a hněvu, které Venezuelané tak dobře znají ze své historie, když „někdo jiný za nás dělal rozhodnutí, aniž by se nás zeptal“.
Ropné krize sedmdesátých let minulého století přivedly svět k rozvoji nových technologií a postupně změnily globální energetiku. Konflikty na Blízkém východě povzbudily nástup obnovitelných zdrojů, ale také boom jaderných elektráren ve Francii nebo ve finále i břidlicovou těžbu ropy a plynu v USA. Americký prezident Donald Trump je dnes posedlý fosilními palivy a věří, že díky kontrole domácích i zahraničních zdrojů může ovládat svět. Číňané si uvědomují, že i nynější válka na Blízkém východě nastartuje hledání alternativ, a nabízejí světu bezpečnější řešení „zelených“ technologií, píše v analýze Jan Žižka.
Trump útočí, Čína bude kasírovat. Peking má nakročeno k vítězství v bitvách o energie
Money
Dohodu s USA kritizovala také významná představitelka chávistického režimu Iris Varela, podle níž byla uzavřena pod nátlakem a měla by být zrušena, hned jak Donald Trump opustí svůj úřad.
Nejistota odrazuje investory
Zatímco výše uvedený Fact Sheet Bílého domu zdůrazňuje americkou kontrolu nad ropnými zdroji, stávající venezuelská ústava jejich transfer pod kontrolu zahraniční mocnosti striktně zakazuje. Přední odborník na obchod s ropou Simon Watkins v článku pro web Oilprice napsal, že deal s Amerikou by mohl zpochybnit i venezuelský Nejvyšší soudní tribunál. Podle jiných zdrojů se rýsují i další možnosti, jak by šlo celou dohodu se Spojenými státy právně napadnout. Kromě nelegitimity samotné venezuelské vlády může být zpochybněno například i přidělení licence na 100 let, které také zmiňuje Bílý dům a přitom odporuje místním zákonům.
Všechny tyto pochybnosti vytvářejí velmi nejisté prostředí pro investory, kteří už ostatně mají své bohaté zkušenosti s tím, jak se situace ve Venezuele může rychle obrátit v jejich neprospěch. Rozvíjet byznys v této zemi tak budou spíše firmy, které spolupracovaly i s Chávezovým a Madurovým režimem.
Kromě amerického Chevronu nebo italské ENI mezi ně patří i zmiňovaná společnost NABEP. Podle kritiků už dříve získávala ve Venezuele předražené kontrakty, jež ani nedokázala naplnit. NABEP založil někdejší Trumpův partner z golfu, ropný magnát z Floridy a donor amerických republikánů Harry Sargeant. Později svůj podíl prodal podnikateli Alejandrovi Betancourtovi, kterého v řadě zemí vyšetřovali kvůli podezření z praní špinavých peněz.
Jadernou fúzi, která se jednou může stát prakticky neomezeným zdrojem energie, začali ekonomičtí vizionáři řadit mezi nejnadějnější technologie budoucnosti. Experimenty posledních let potvrdily, že díky fúzi dokážou lidé vyrobit více energie, než je zapotřebí k jejímu spuštění. K masovému využití nového stabilního a čistého zdroje je ještě hodně daleko, ale už se kolem jeho vývoje točí peníze soukromých investorů, budoucích velkých spotřebitelů i dodavatelů dílů pro fúzní reaktory. Zrodil se nový obor ekonomiky, píše ve své analýze Jan Žižka, editor magazínu Moderní ekonomická diplomacie. 
K energii bez limitů je ještě daleko. Ale peníze už proudí
Money
Žádní investoři si však nemůžou dělat naděje, že se jim podaří rychle navýšit stávající těžbu. Modernizace ropného sektoru si po jeho dlouhodobém úpadku za Madurovy éry vyžádá mnoho let. I kdyby už Venezuela šla „správným směrem“ podle amerických očekávání, dobré zprávy, které by vylepšily Trumpovu pověst ještě za jeho mandátu, přicházet nebudou. A už vůbec nenahradí výpadky suroviny, jež způsobuje Trumpova válka na Blízkém východě.
Další ropná past
Je zjevné, že Venezuela se s Trumpem řítí do další ropné pasti. Země má bohužel zaděláno na vleklé spory, které můžou způsobit spoustu dalších dobře známých problémů z minulých dekád. Pro USA je Venezuela dlouhodobě zajímavá právě kvůli svému nerostnému bohatství. Dokumenty amerického ministerstva zahraničí už z poloviny minulého století uvádějí, že politiku vůči Venezuele do značné míry určuje potřeba zajistit dostatek ropy pro Spojené státy. Donald Trump se svou imperiální rétorikou ani nesnaží tuto skutečnost nijak skrývat.
Část Venezuelanů snad bude ráda, že americký zásah vytlačuje z jejich země a ropného odvětví Číňany a Rusy. Zatím ale nic nenasvědčuje tomu, že by Trumpova administrativa nabízela dlouhodobě strádající zemi lepší budoucnost. A nelze vyloučit, že Trump by v rámci svého „transakčního“ přístupu klidně umožnil podobné vytváření zón vlivu ve svém geografickém okolí právě i Číňanům a Rusům.
