Amerika se stala těžařskou supervelmocí. Světový ropný trh ale ovládla Čína
Mnoho států kvůli hormuzské krizi vyloženě strádá. Amerika a Čína se ale zasloužily o to, že ropný šok je celosvětově mírnější, než mnozí očekávali. USA posilují pozici těžařské supervelmoci, pro prezidenta Trumpa to však může být i kvůli vysokým cenám pohonných hmot Pyrrhovo vítězství. Skutečným vítězem je Čína, která dokáže svou poptávku po „černém zlatě“ pružně přizpůsobovat.
Válka na Blízkém východě mění tradiční představy o globálním obchodu s ropou. Producenti surovin, kteří přizpůsobují jejich export svým zájmům, nemusí být skutečnými vládci trhu. Celému světu to ukázala Čína, která si vybudovala obří ropné zásoby a připravila další „zbraně“ pro případ krize. Peking jako přední spotřebitel do značné míry určuje, kolik ropy je na trhu potřeba a jaká bude její cena.
Faktorů, které ovlivňují trh, je přirozeně mnohem více, ale role Číny je klíčová, podobně jako dříve role Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC). Týdeník The Economist citoval výstižný výrok jednoho obchodníka s ropou, podle něhož je teď Čína novým OPEC, ačkoliv sama ropy produkuje mnohem méně než dováží. Jak uvedli američtí energetičtí experti Jason Bordoff a Meghan O’Sullivanová v článku pro magazín Foreign Affairs, v červnu Číňané snížili import ropy o zhruba pět milionů barelů denně, čímž výrazně ztlumili tlak na globálním trhu.
Ropné krize sedmdesátých let minulého století přivedly svět k rozvoji nových technologií a postupně změnily globální energetiku. Konflikty na Blízkém východě povzbudily nástup obnovitelných zdrojů, ale také boom jaderných elektráren ve Francii nebo ve finále i břidlicovou těžbu ropy a plynu v USA. Americký prezident Donald Trump je dnes posedlý fosilními palivy a věří, že díky kontrole domácích i zahraničních zdrojů může ovládat svět. Číňané si uvědomují, že i nynější válka na Blízkém východě nastartuje hledání alternativ, a nabízejí světu bezpečnější řešení „zelených“ technologií, píše v analýze Jan Žižka.
Trump útočí, Čína bude kasírovat. Peking má nakročeno k vítězství v bitvách o energie
Money
Čínské „státní inženýrství“
Čínské „státní inženýrství“ zahrnuje řadu různých opatření. Když je cena ropy nízká, Čína surovinu ve velkém nakupuje. Bobtnají strategické státní rezervy i komerční zásoby, celkově už dosahují obří úrovně 1,4 miliardy barelů. V době růstu cen Číňané nákupy přeruší, případně ropu z rezerv uvolní, což ale zatím ani nebylo v nějakém velkém měřítku nutné.
Podobně jako v případě jiných surovin, včetně proslulých čínských vzácných zemin, se asijská země kromě těžby ještě více zaměřuje na zpracování a vývoz finálních produktů. V „dobrých časech“ jedou čínské rafinérie na plný plyn, v době krize výrobu omezí. A jak se ukázalo v minulých měsících, Peking klidně export ropných produktů zablokuje, ať už si o tom jejich obchodní partneři myslí cokoliv.
Čína je kvůli energetické bezpečnosti připravena snížit marže rafinérií i omezit komfort motoristů. Zatímco západní země státními zásahy populisticky regulují ceny pohonných hmot, Čína povzbuzuje přechod k elektromobilům a veřejné dopravě. Ve městech lidé více využívají metro, kola nebo taxíky na elektrický pohon. Méně se cestuje letadly, více vlaky.
Na webu Newstream jsme již dříve upozorňovali, že Trumpova nepromyšlená válka v Íránu povzbudí export moderních čínských artiklů včetně obnovitelných zdrojů, elektromobilů nebo baterií. Stále více se však ukazuje, že Čína jako velký a pružný spotřebitel do značné míry ovládne i trh fosilních paliv. Fanatičtí stoupenci hnutí MAGA, kteří viděli v íránské válce Trumpův geniální tah namířený proti Číně, zjevně neměli pravdu. Washington se naopak snaží z války zoufale vycouvat a nyní žádá Čínu, aby mu pomohla v nové formě bitvy s Íránem, kterou má být hospodářská izolace islámské republiky.
Evropa dnes Číně vyčítá neférovou obchodní politiku. Jenže sama Pekingu dlouhá léta pomáhala vyrůst – penězi, otevřeným trhem i vlastním know-how. Evropa byla vůči Číně dlouho otevřená až naivní. Teď se probouzí do reality, v níž Peking ovládá solární panely, baterie i elektromobilitu. Otázka zní, jak se bránit? Odpovědí nemá být slepý protekcionismus, nýbrž tvrdé vyjednávání a chytřejší strategie, píše ve své analýze Jan Žižka.
Evropa byla v obchodu s Čínou naivní. Nutit Peking k „reciproční naivitě“ nedává smysl
Názory
Americké přednosti a slabiny
Spojené státy zůstávají klíčovým hráčem mezi producenty a exportéry fosilních paliv. Jejich opětovný nástup do čela světového „těžařského pelotonu“ v posledních patnácti letech byl impozantní – díky rozvoji břidlicové těžby, spojeným zvláště s obdobím prezidenta Baracka Obamy. Jeden čas se dokonce zdálo, že právě američtí břidlicoví těžaři přebírají klíčovou roli OPEC na světovém trhu, když dokázali pružně přizpůsobovat svoji produkci. Později tuto jejich schopnost omezily finanční potíže, ke kterým vedly dřívější příliš riskantní investice.
USA jsou dnes na ropné šoky připraveny mnohem lépe než v často zmiňovaných 70. letech, kdy tamní těžba oproti polovině minulého století silně ochabla. Spojené státy jsou největším producentem jak ropy, tak zemního plynu. Spotřeba „černého zlata“ na jednotku hrubého domácího produktu se přitom od íránské islámské revoluce v roce 1979 v Americe snížila čtyřikrát. Na druhou stranu USA jako nejsilnější ekonomika zůstávají také největším spotřebitelem ropy. Letos na jaře však dosáhla dalšího prvenství, které ji staví do role těžařské supervelmoci – stala se největším exportérem podle souhrnného kritéria, které zahrnuje jak surovou ropu, tak ropné produkty.
Za energetických krizí před půlstoletím Spojené státy velmi trpěly, dnes ve stínu americko-čínského ropného soupeření zaznamenávají nejhorší dopady rozvojové země Asie a Afriky. Válka, kterou rozpoutala Amerika, a omezování exportu, k němuž se uchýlila Čína, jsou v očích obyvatel globálního Jihu ukázkou bezohlednosti obou velmocí. A vyšší ceny energií nepříznivě dopadají i na evropskou ekonomiku.
Americký prezident Donald Trump si nemohl vybrat méně vhodný moment. Ohlášená dohoda se Saúdskou Arábií o rozvoji jaderné energetiky vyvolává v době pokračující války na Blízkém východě oprávněné obavy. Korunní princ Muhammad bin Salmán v minulosti nevyloučil snahu získat jadernou zbraň. Hrozí další sváry v regionu, který pořád silně ovlivňuje světový trh s ropou a plynem.
Elektrárny nebo bomby? Trumpova dohoda se Saúdy přináší nové hrozby nejen pro Blízký východ
Názory
Donald Trump nedokáže z relativní síly Ameriky těžit. Ceny pohonných hmot v USA se mnoha Evropanům můžou zdát pořád docela mírné, ve Spojených státech ale zdražování vyvolává silnou nevoli. Tím spíše, že je důsledkem nepopulární války bez jasné strategie. Trump má před „midterms“, tedy volbami do Kongresu uprostřed prezidentského období, velký důvod k obavám. Z dlouhodobějšího hlediska je navíc velmi pravděpodobné, že hormuzská krize posílí geopolitickou pozici Číny.
Poučná čínská historie
Čína nabízí okolnímu světu lekce, jak se vyplácí sázka na energetickou bezpečnost. Vyžaduje enormní investice do skladovacích kapacit, energetické infrastruktury, ale také do rozvoje nových technologií, které se však v krizích mnohonásobně zhodnotí.
Ropná historie Číny přitom nabízí přehled mnoha velkých zvratů. V minulém století se dlouho zdálo, že tato rozlehlá asijská země má prostě smůlu a kvůli nedostatku zdrojů nikdy sama žádným velkým producentem suroviny nebude. S rozvojem těžby pomáhali po druhé světové válce „velcí bratři Rusové“, po roztržce mezi dvěma komunistickými zeměmi se ale Sověti stáhli a v Moskvě navíc zarazili export sovětské ropy. Kořeny čínských úvah o energetické bezpečnosti je možné hledat už v té době.
Později ale Číňané objevili významná ropná naleziště a otec hospodářských reforem Teng Siao-pching dokonce v 80. letech živil naděje, že díky prodeji strategické suroviny nastupující velmoc získá prostředky na nákup potřebných technologií a ekonomický rozvoj. Čína dodnes patří mezi pět nebo šest největších producentů ropy na světě, ale vzhledem k dynamickému hospodářskému boomu se ukázalo, že zdaleka nestačí uspokojovat ani svoji poptávku.
Po ropných šocích 70. let, kdy země Blízkého východu cíleně omezovaly nabídku suroviny, se už na začátku tisíciletí ukázalo, jak silnou roli můžou hrát na trhu spotřebitelé. Trochu ve stínu pozornosti je dnes šok roku 2004, který způsobil rychlý nárůst poptávky zvláště v Číně. V šoku byli už dříve také vládci Číny, kteří se obávali, že potíže s dodávkami suroviny zbrzdí její hospodářský nástup. Na přelomu tisíciletí se však zrodila cílevědomá politika, kdy se čínské ropné firmy začaly přizpůsobovat západním standardům, zahájily mezinárodní expanzi a země posilovala vlastní energetickou bezpečnost. Její součástí byla i sázka na nové technologie, které omezují závislost na fosilních palivech. Výsledek vidíme nyní.
Švýcarsko výrazně prohlubuje obchodní vztahy s Čínou právě ve chvíli, kdy Brusel s Pekingem staví nové bariéry. Bezcelní přístup na čínský trh může švýcarským firmám dát výhodu před evropskou konkurencí a nepřímo zasáhnout i české exportéry a subdodavatele, píše ve svém komentáři hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda.
Lukáš Kovanda: Švýcaři rozehráli hru s Čínou. Evropu i české firmy může bolet
Názory
A ponaučení z hormuzské krize…
Řada zemí světa se nyní bude Čínou inspirovat. Zároveň si připomene, že jakékoliv spoléhání na Peking je také nebezpečné, jak ukázalo čínské omezení exportu ropných produktů. Odborníci na energetickou bezpečnost budou řešit dilema – má být prioritou nezávislost na fosilních palivech, nebo spíše na čínských „zelených“ technologiích? Mnozí si zřejmě uvědomí, že už dodané solární panely nebo větrné turbíny jsou přece jen podstatně menším nebezpečím než spoléhání na pokračující dodávky ropy a plynu. Realisticky vzato však bude ještě dlouho nutná určitá kombinace – vytváření zásob a hledání alternativních zdrojů i cest pro fosilní paliva, stejně jako postupný přechod k modernější nízkoemisní energetice.
Zmiňovaní Jason Bordoff a Meghan O’Sullivanová zdůrazňují, že ropný šok v roce 1973 povzbudil investice do jaderné energetiky, obnovitelných zdrojů a energetické efektivity více než Pařížská klimatická dohoda v roce 2015. Historické paralely tak naznačují, jakým směrem by se mohl ubírat vývoj po íránské krizi roku 2026.
