Návrh vlády, aby se do státního rozpočtu nezapočítávaly výdaje na silnice, dálnice, vodní díla nebo jaderné zdroje, na obranu, nyní leží ve sněmovně a až skončí obstrukce opozice, patrně bude schválen.

Vláda slibovala konsolidaci veřejných financí. Opak bude pravdou. Vláda začne jako státní rozpočet vykazovat úplně jiné číslo, než kolik peněz ve skutečnosti utratí. Státní rozpočet se stane cárem papíru bez vypovídací hodnoty.

Alena Schillerová si zřejmě jako malá dívka myslí, že když zavře oči, svět přestane existovat. Dluh, na který si stát bude muset půjčovat, bude, ať ho vláda nazývá jakkoliv. Hloupý trik s nepočítáním některých výdajů do „rozpočtu“ má jediný důvod. Dává vládě možnost utrácet víc peněz.

Klíčové investice

Vláda tvrdí, že musí investovat do klíčových oblastí, které minulá vláda podfinancovala. To zní hezky, tak budovatelsky. Je to představa Karla Havlíčka, že se k prosperitě proinvestujeme. Samozřejmě, že investice třeba do infrastruktury bude mít na ekonomiku pozitivní vliv.

Jenže vláda už neříká ono B. A sice, že na investice měla najít peníze v rámci rozpočtových pravidel. Ta, jak s oblibou říká Mojmír Hampl, se mají o to víc uplatňovat právě v těžkých časech, kdy je peněz málo. Jinak nemají smysl. Vláda jim nyní smysl bere. Žádná pravidla nyní nebudou. A až bude vláda chtít, pravidla si zase přizpůsobí svým potřebám.

Vláda si svévolnou úpravou, kdy některé dluhy nebude považovat za dluhy, jenom udělala prostor k tomu, že může dál uplácet různé voličské skupiny, zejména důchodce. A tím si zaplatí své další volební vítězství. Zaplatí je penězi dětí současných voličů. Ale to je Babišovi jedno, on už tu nebude.

Ústavní soud ponechal v platnosti pravidla, podle nichž politici působící současně v obecní a krajské samosprávě pobírají za jednu z funkcí krácenou odměnu. A je to správně. Veřejná funkce nemá být sběratelská soutěž ani způsob, jak si z několika mandátů poskládat pohodlný příjem z veřejných peněz.

Politikům se často vyčítá, že jsou odtržení od reality. Kumulace funkcí je přesně ten moment, kdy si o takovou kritiku říkají sami. Pokud někdo sedí současně v obecní i krajské samosprávě, případně zvládá ještě další veřejné funkce, musí zaznít jednoduchá otázka. Kdy přesně tu práci dělá pořádně? Starosta, radní, zastupitel nebo krajský politik nemá být sběratelem mandátů a odměn. Každá z těch funkcí znamená jednání, přípravu materiálů, schvalování rozpočtů, kontrolu úřadů, kontakt s občany a odpovědnost za konkrétní rozhodnutí. 

Argument, že to rozhodli voliči, zní hezky, ale nestačí. Voliči dávají mandát ke službě, ne bianko šek k hromadění placených pozic. Zvolení do více funkcí neznamená, že se člověku zázračně prodlouží den nebo že bude mít dvojnásobnou pozornost, energii a odpovědnost. Pokud jeden člověk vykonává více funkcí najednou, buď je nadčlověk, nebo některou z nich nutně šidí. A pokud ji šidí, proč by za ni měl brát plnou odměnu?

Trest za aktivitu?

Právě proto je snížení odměny při souběhu funkcí naprosto logické minimum. Nejde o trest za aktivitu. Jde o pojistku proti tomu, aby se z veřejné služby nestal systém placené kumulace vlivu. Politici nemohou donekonečna tvrdit, že práce pro obec i kraj je náročná, odpovědná a časově vyčerpávající. A zároveň předstírat, že ji bez problémů zvládnou několikrát najednou.

Realitní CLUB duben 2026

Magazín ukazuje rekonstrukce v celé jejich šíři: od historických objektů proměněných v moderní restaurace přes revitalizace brownfieldů až po projekty, které dávají vzniknout novým rezidenčním čtvrtím. Nechybí ani pohledy významných osobností realitního trhu. Rozhovory s Janem Sadilem, šéfem společnosti JRD, či architektem Janem Klaškou, který působí v americké pobočce ateliéru dánského studia…

Detail a nákup

Veřejnost má právo se ptát, jestli jejich zástupce skutečně pracuje pro obec, pro kraj, nebo především pro svůj vlastní politický životopis. A také má právo chtít, aby se veřejné peníze vyplácely za reálnou práci, ne za politickou všudypřítomnost.