Tak nám 10. prosince proběhl mezinárodní den lidských práv (slaví se podepsání Všeobecné deklarace OSN) a hned týden poté následovalo výročí úmrtí Václava Havla, symbolu svobody a lidských práv. Je to dobrá příležitost se zamyslet se nad naším přístupem k lidským právům v politice, byznysu, společnosti.
Viktor Orbán rozehrál na Evropské radě hru, kdy se chystá blokovat zahájení rozhovorů o vstupu Ukrajiny do EU. Orbánův bytostný zájem je, aby EU Maďarsku rozmrazila velký objem EU fondů, které zemi nebyly proplaceny kvůli porušování právního státu a kleptokracii spojenou s dotacemi. Orbán udělal na oko několik změn a předstírá drobné úpravy. Teď se zdá, že EU Orbánovi ustupuje, nechává se vydírat vetováním společných rozhodnutí a navíc fondy mu chce rozmrazit. A Orbán, jako každý kleptokrat, EU fondy úplně miluje. A naivní Evropa dělá takový nerozumný krok, ustrašeně ustupuje a říká tomu kompromis.
Polsko ukončilo 8 let trvající vládu Kaczynskeho a jeho strany Právo a spravedlnost (PiS), a od včerejška má nového premiéra Donalda Tuska. Byly to dramatické volby, a nesnadná povolební hra, ale včera se v Sejmu výměna garnitur dokončila.
Zákon o podpoře bydlení se dostává do finální fáze. Ve změti různých legislativních návrhů je to jeden z těch, který si zaslouží pozornost a společenskou debatu. V minulé sněmovně neprošel, nyní v pozměněné formě i s jiným názvem má šanci vyšší. A může to být dobrý základ bytové politiky.
Výsluhy pro bývalé příslušníky ozbrojených složek dnes neplní svůj původní a legitimní smysl. Jsou často provázeny podvůdky a vypočítavostí, a často jdou spíše kancelářským krysám než lidem skutečně riskujícím ve výkonu služby. A rozpočtově se staly pro stát neudržitelné. Jen loni vyplatil stát na výsluhách 12,5 miliardy korun.
Náš stát potřebuje zásadně opravit, na tom je široká shoda politická, byznysová i společenská. Tento opravdu komplexní a složitý úkol však zatím nedokážeme pojmout manažersky, vyčlenit na to dost kapacit a peněz, a důsledně táhnout dopředu. A permanentně vyjednávat celému procesu dostatečnou politickou podporu v momentu každého problému nebo odporu (který nevyhnutelně přijde), aby se to nezaseklo na detailech. Současná Fialova vláda v tom dělá kroky, ale zatím spíš salámovou metodou drobných krůčků, zásadní reforma to úplně není. Je otázka, co ve zbývající čase ještě stihne.
Už za 11 měsíců nás čekají krajské volby. Jak kraje vlastně fungují, co o nich víme a zajímá to někoho? Veřejnost obvykle zaujme maximálně zpráva o zatýkání na krajském úřadě kvůli zakázkám, jako teď v Olomouci. Nebo když třeba Babiš bizarně vybere na příštího hejtmana v Ostravě provařeného policajta Tuhého. Anebo když hejtman Vondrák vyhozený po letech z ANO, se obratem dohodne a povede krajskou kandidátku STAN. To je umělé panoptikum naší krajské politiky.
Při sledování kauzy Dominika Feriho jsem si uvědomil, jak mě dlouhodobě otravují ty marketingové žebříčky 30 pod 30. Jak tento zvrhlý marketing zneužívá mladé lidi a tvoří z nich kvazicelebrity, aby přes ně nalákal reklamu na své produkty, a neohlíží se na důsledky, nemají žádnou společenskou odpovědnost. Zastavme to, nebo aspoň bojkotujme tyto absurdní ankety, jako jsou 30 pod 30.
Poslední průzkumy ukazují, že nám v Česku obrovsky narostl problém s duševním zdravím dětí a dospívajících. V řadě krajů má vážné psychické problémy více než pětina dětí a nedostávají dostatečnou pomoc a péči.
Květnové peklo přijímaček na střední škole v Praze a dalších velkých městech se může opakovat. Včera sice zprávami proběhly informace, že už to politici vyřešili. Jenže to není pravda. A bohužel úplně reálně hrozí, že rodiče i děti narazí do přijímačkové zdi zase. A bude je čekat podobné martýrium s rizikem, že se dostanou jen na takové školy, na které nechtějí.
Říká se, že volby jsou esencí demokracie, její oslavou. Ale platí to ještě dnes? Neutěšujeme se tímto klišé o svátku demokracie? Jak to naše demokratické volební divadlo provozujeme? Kde je nějaké skutečné skládání účtů a odpovědností za chyby a minulé kroky? Nepíšu filipiku proti volbám, právě naopak. Jen chci ukázat pár aspektů hry, kterou sledujeme ve všech demokratických zemích, v každých významnějších volbách.
Česko bylo dlouho specifické svou relativní sociální soudržností a poměrně malými rozdíly mezi regiony. To jsme ale za posledních 35 let bohužel nedokázali udržet a je to jedna z velkých chyb polistopadové transformace. Rozdíly dramaticky narostly a dále se prohlubují. Podle mě je zásadní politické, ekonomické a sociální téma, jak nakopnout zaostávající regiony, jak tam chytře investovat a strategicky rozdílné tempo vyrovnávat. Jak prostě udělat naše příhraniční regiony a Sudety Great Again.
V neděli Polsko rozhodne, jestli chce po osmi letech dál stejnou konzervativní vládu, anebo chce změnu s širší liberálnější koalicí stran. Polsko balancuje mezi rolí rychle se rozvíjející sebevědomé regionální velmoci s celoevropskou ambicí a bigotní, kulturně a sociálně hluboce rozdělenou zemí, které všichni celou historii ubližují a ona si léčí své mindráky. Pro Česko jsou to významné volby u sousedů, pokud zase uspěje divnáček Kaczyński, tak už ve střední Evropě bude chybět do party Orbánovi a Ficovi jen návrat Babiše.
Metro D je největší zakázka Prahy za poslední desetiletí. Kolem obří investice za 30 miliard se hraje tvrdá byznysová a lobbistická zákulisní hra, a teď se celý problém přesouvá i na mezinárodní úroveň. Evropská investiční banka, která poskytuje na projekt většinu peněz (až 23 miliard) řeší průběh výběrového řízení a zvažuje na základě pochybností přerušení financování. Bez jejího úvěru však nemá Praha zajištěné financování tohoto strategického projektu.
Ministr Jurečka oznámil, že ministerstvo práce už nebude rukojmím firmy OKsystem. Že ukončí mnohaletou závislost IT systémů MPSV na této firmě, která trvá posledních 20 let a úřad zaplatil firmě neuvěřitelných devatenáct miliard. Během té doby se mimochodem ve funkcích vystřídalo asi 15 ministrů práce a osm vlád. Odvážné rozhodnutí, míní protikorupční expert a bývalý šéf české pobočky Transparency International David Ondráčka.
