David Ondráčka: Politický road trip ministra Rakušana je pozitivní. Hec jeho markeťáků jen trapný

Výjezdy ministra vnitra Rakušana na debaty byly pro STAN výborným marketingovým tahem a dobře udělanou předvolební show. Vzbudily zájem a reakce, a o to v kampaních jde. Umožňuje to určité zamyšlení nad politickou komunikací v Česku, jak moc spolu mluví centrum a periferie, jakým způsobem, jestli si jsou tyto dva světy schopny rozumět ze svých hodně odlišných perspektiv.

Proč není komunikace mezi komunální, krajskou úrovní a celostátní politikou propojená? A proč se omezuje na jednotlivé předvolební výjezdy, které přináší spíš neporozumění? A neměla být tato komunikace onou strategickou komunikací státu, která soudržnost společnosti posiluje? Téma pro protikorupčního experta a bývalého šéfa české pobočky Transparecy International Davida Ondráčku.

---

Spanilé jízdy do regionů

Otázka je, jestli tyto spanilé jízdy politiků do regionů mají kromě kampaně ještě nějaký jiný účel. Jestli přispívají k vzájemné komunikaci a porozumění nebo ji spíš boří. Většina lidí si žije své životy, vlastní příběhy a problémy, když už řeší politiku, tak tu komunální, která se jich dotýká příměji.

Celostátní politika občany zajímá okrajově, nesledují ji moc podrobně, pár minut denně přes televizi. A z ní mají logický pocit, že je odtržená, nemohou pochopit, proč vůbec je třeba nějaká mimořádná schůze sněmovny na 3 dny, kde se poslanci jen hádají a nic se nestane. Lidé si pamatují velké momenty, ale každý má tendenci rychle zapomínat běžné události, kauzy, postoje. A pro mladé jsou události před 10 lety minulost, devadesátky jsou pravěk, to je dobré si uvědomovat.

A pak dojde k potkání se těchto světů při spanilé jízdě nějakého ministra nebo předsedy strany do regionů. Občas někdo nakoukne do světa toho druhého a pak se děsí, že si spolu nerozumí. Že sice mluví česky, ale jakoby jiným jazykem.

Problém je oboustranný, region mnohdy nechápe složitá zákoutí politiky. A centrum už vůbec nechápe periferii a neví o ní skoro nic. Kdo v Praze i mezi lidmi, co sledují politiku, zná hejtmany, natož radní a zná jejich práci? A primátory, starosty a radní středně velkých měst už asi nikdo, a přitom ti tvoří tu politickou realitu většiny lidí, to je jejich dotyk a přímá zkušenost s politikou.

Rakušan v Dušanbe, na hranicích Tádžikistánu

Výjezdy Rakušana jsou vlastně pozitivní a je dobře, že to dělá. A má k tomu i určitý talent, zahraje to tak, že to vypadá poměrně přirozeně. Jasně, není jediný a debatovat jezdí řada politiků. Ale reakce minimálně na ty první debaty byly zvláštní.

Ještě, než přijel do hospody v Karviné, tak vybudili jeho markeťáci vyhrocenou atmosféru. Hecovali lidi, přijďte mi do očí říct a bez cenzury, co si o mě a naší vládě myslíte. Musím říct, že jako kluk z Karvinska, který vyrostl v tamních hospodách, vím moc dobře, že hádat se s chlapama v hospodě o politice je dost složité, region je razovity jak cyp. A taky můžete dostat kryglem do hlavy a vyletět z hospody, ani nevíte jak.

Výstupy z té první debaty pak marketéři STAN cíleně udělali tak, aby ukázali Rakušana jako hrdinu, který se umí v mikině bavit s lidem. Sestříhali ty ukázky na sítě tak, že to vypadalo, jak hrdinný ministr vyjel někam na hranici Tádžikistánu a nebojácně se postavil nepříteli a těžké přesile blížící se z Dušanbe. Samozřejmě byl při tom obklopen svou ochrankou, takže mu nic nehrozilo, což ale na videích nebylo tak vidět. A samozřejmě se ta komunikace místním lidem trochu vysmívala. Jeho markeťáci vytáhli na sítě ty nejblbější dotazy, aby ukázali rozdílnou úroveň. Takže to vypadalo, že v Karviné žijí jen zmatení negramoti, což je absurdní a vlastně trapné. Možná to tak nebylo zamýšleno, ale hodně lidí to tak vnímalo.

Příběh možné gigafaktory v Dolní Lutyni

V tomto týdnu se také ukázal příběh související s komunikací, nebo spíš s parodií na ni. Jak nemluvit s místními lidmi a přesvědčovat je o nějakém projektu a záměru. Objevila se zpráva o zájmu investora (spíš se tají kterého, asi Samsung) o možnou stavbu továrny na baterky, a že se mu nabízí a asi i líbí prostor v Dolní Lutyni na Karvinsku.

I přijela tam delegace z Prahy, zástupce z MPO a Czechinvestu, vzali sebou náměstkyni z kraje a uspořádali debatu s místními lidmi. Dost to připomíná dřívější dobu, když jezdili  soudruzi na venkov. Delegace místním řekla, že to je strategický podnikatelský park, miliardové investice, státní zájem, že se jim zvýší příjem z daní a že to bude skvělé pro všechny.

No, a pak se divili, že debata je ostrá, odmítavá, nerozumí si, lidi jsou na ně alergičtí, už dopředu nastartovaní. A že tam na úrodné půdě ve své obci továrnu nechtějí a říkají, ať si to postaví někde jinde. Na nějakém brownfieldu, kterých je celém kraji spousta a napojení na dálnici a železnici je prakticky stejné.

A tak místní dělají petice, chtějí místní referendum, jsou proti a bude složité jejich názor měnit. Na druhé straně se samozřejmě okamžitě objevily pohoršené články a reakce, jak je hrozná ta NIMBY, jak u nás nejde nic postavit, protože místní (hloupí) lidé nechápou ty výhody, co jim to přinese. A všichni přece víme, že by v Orlové nebo Karviné měli být rádi, že tam vůbec nějaká fabrika bude, vždyť mají tu nejhorší kvalitu života, jak ukazují nějaké žebříčky.

A tím se vracíme zase ke komunikaci, její promyšlené přípravě, znalosti místních specifik, dobře nastavené argumentaci. A tím k dlouhodobé politické komunikaci, která by umožnila nacházet společné pozice a kompromisy a nenechávala za sebou jen zlou krev.