Když chci být premiérem, měl bych předložit voličům nějaký plán, co bych v této pozici dělal. Andrej Babiš to tak nějak udělal. Sice nabídl hlavně sebe, silného psa, a potom několik populistických slibů. Dva miliony voličů mu dalo důvěru. OK.

Jako budoucí premiér a vládce země bych však také měl představit národu svůj tým, se kterým budu vize naplňovat. Vlastně bych se těmi osobnostmi, nejlepšími z nejlepších, měl chlubit. Být na ně hrdý. Aby i národ mohl být hrdý a klidný, když ví, jaké má v čele experty.

Je záhadou, že se Andrej Babiš svým budoucím týmem nechlubí. Ba naopak, tají, kdo bude vládnout, tancuje kolem toho. Jako by se za své ministry styděl.

Na Hrad nese utajená jména. Když prý prezident bude chtít, zveřejní je. Co je to za tajnůstkaření? Jsou snad jména budoucích ministrů státním tajemstvím? Nesmíme znát kandidáty, kteří budou zastupovat tento stát? Proč?

Stydí se snad Babiš za Turka? Nebo za někoho jiného? Pokud ano, neměl jeho jméno nést prezidentovi. Nebo je k utajování jmen aspirantů na ministra nějaký jiný důvod? Odpověď je, že není. Je přece oprávněným požadavkem a očekáváním každého Čecha znát, kdo by mohl řídit ten či onen resort. Babiš všechny napíná, nutí novináře k hledání zákulisních informací, spekulacím. Zcela zbytečně.

Jediným možným výkladem je, že se skutečně stydí za Turka. Ale jmenovat ho musí, Motoristy k vládnutí potřebuje. 

Je smutné, že utajování informací, které by měly být veřejné, není specialitou Andreje Babiše. Dosluhující vláda například vůbec nedovolila veřejnou debatu kolem rozpočtu. Nejdůležitějšího zákona země. Logický důvod to také nemělo, ministr financí Stanjura chtěl mít s posvěcením premiéra Fialy jen „klid na práci“. A rozpočet dodal Sněmovně v poslední zákonný termín bez toho, aby ho předtím veřejnost viděla. To už bude skutečně probíhat jednání o klíčových otázkách země bez zraku veřejnosti? Patrně nový trend.

Další komentáře (ne)korektního Dalibora Martínka

Poslanecká sněmovna dnes podle všeho na doporučení rozpočtového výboru vrátí návrh státního rozpočtu na rok 2026 Fialově vládě k přepracování. Dosluhující kabinet bude mít na revizi čas zřejmě zhruba do poloviny prosince. Lze předpokládat, že do té době nová vláda nevznikne.

Co by se tudíž mělo dít, aby řešení šlamastyky kolem návrhu rozpočtu bylo co možná nejčistší? Je to vlastně docela jednoduché…

Dosluhující vláda by měla potvrdit to, co už stejně v říjnu připustila, tedy že návrh nepokrývá připravené dopravní stavby za takřka 40 miliard korun. A vyvodit z toho důsledky. Ten stěžejní spočívá v nutnosti novelizace zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Novelizace sice znamená prolomení stanoveného výdajového limitu, ale díky ní se v rozpočtu „najdou“ peníze na dotaci Státnímu fondu dopravní infrastruktury, takže připravené dopravní stavby se budou moci uskutečnit dle plánu.

Lukáš Kovanda: Není kam utéct. Fialova vláda musí opravit rozpočet, i když je v demisi

Názory

Předložení návrhu rozpočtu na další rok je klíčovou povinností každé české vlády. Daňoví poplatníci si ji za to platí. Za to, aby rozpočtovala užití jejich vybraných daní a odvodů. Momentálně, jako vždy, má Česko jen jednu vládu. Tu Fialovu. Žádné dvojvládí neexistovalo, neexistuje a existovat nebude. I když je Fialova vláda v demisi, stále vládne. A stále tak má povinnost předložit návrh rozpočtu na rok 2026.

Lukáš Kovanda

Přečíst článek

Lze samozřejmě předpokládat, že vznikající vláda v souvislosti s novelizací okamžitě nařkne tu končící z rozpočtové neodpovědnosti. Právě kvůli prolomení zákonného limitu. Na to však dosluhující kabinet může odpovědět, že dopravní stavby jsou investicemi, nikoli projídáním budoucnosti. A že i když je cenou o něco vyšší deficit, tedy o něco vyšší zadlužení budoucích generací, budou to právě tyto generace, které budou mít z daných investic také užitek. „Bereme si trochu více od dětí a vnuků, ale také stavíme hlavně pro děti a vnuky.“

Výhodou takového postupu pro dosluhující vládu je to, že odejde s čistým stolem a vlastně i čistým štítem. O několik desítek miliard sice poruší zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, ale cokoli půjde v nadcházejících letech nad toto související výdajové navýšení a nad lehce novelizovanou podobu zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, už bude přičteno k tíži vládě vznikající. Vzhledem k tomu, že prolomení limitu bude v rozsahu spíše nižších desítek miliard korun, zatímco celkové výdaje rozpočtu se počítají na (nižší) tisíce miliard, žádný velký prostor k možnému bezuzdnému utrácení vlády vznikající, před nímž dosluhující kabinet tolik varuje, tím stejně nevznikne.

Pokud vznikající kabinet bude chtít jakkoli dramatičtěji své výdaje navýšit, bude mít daleko omezenější možnosti, než má nyní, svalovat vinu za své potenciálně mnohem vyšší schodky na vládu dosluhující. Končící kabinet tak státotvorným „přiznáním barvy“, tedy že chybí několik desítek miliard na až příliš připravených investic, může zásadně omezit riziko, před nímž tolik varuje, tedy že budou do návrhu rozpočtu propašovávány rozmáchlé sliby vlády vznikající.         

Další komentáře ekonoma Lukáše Kovandy