Karel Pučelík: Co se stalo s přívětivým Švédskem? Aneb jak krajní pravice zapouští hluboké kořeny
Krajní pravice sílí, i když ne každé volby přinesou její úspěch. Například ve Švédsku skončili tamější Švédští demokraté za očekáváními. I přes výhru levicového bloku je však patrné, jak populismus mění politiku a společnost i v tak progresivní zemi, jakou je Švédsko. Nebo jakou bývalo?
Švédské parlamentní volby o uplynulém víkendu těsně vyhrál opoziční blok vedený Sociálními demokraty. Průzkumy před kláním naznačovaly, že se bude dařit krajně pravicovým Švédským demokratům. Ti dosud drželi menšinový pravicový kabinet Ulfa Kristerssona, ale nyní si poprvé v historii brousili zuby přímo na vedení ministerstev. To se k úlevě odpůrců populismu nejspíš nestane.
Švédští demokraté nakonec skončili až třetí, trochu nečekaně i za stranou Moderate končícího premiéra, takže na jejich lídra Jimmieho Åkessona nespadne ani mediálně dost viditelná funkce vůdce opozice. Pokud patříte mezi odpůrce krajní pravice, vypadá to jako jednoznačný úspěch. Inu, kultivované Švédsko...
Jenomže ani zemi, která je známá svou otevřeností a štědrým sociálním systémem, se nástup pravicového populismu i antiimigrační vlna nevyhnuly. Ostatně Švédští demokraté získali přes 17 procent hlasů. Jistě, v mnoha zemích Evropy i světa získávají antisystémové síly více procent, ale rozhodně jejich vliv nelze opomenout.
V jakém stavu se nachází Evropská unie? Věří v ní vůbec obyvatelé našeho kontinentu? Obraz úpadku a zmaru, který často předkládají média a sociální sítě nakonec nemusí být úplně přesný. Podle nové studie evropská integrace může dostat nový náboj, ale je třeba, aby lídři začali fungovat trochu jinak.
Evropská unie nepotřebuje vzletná slova, ale praktickou politiku
Politika
Mnohem horší je to, co vzestup krajně pravicových nálad udělal s politickou scénou a společností. Mohlo by se zdát, že Švédsko tuto politiku odmítlo, ale přesnější možná je tvrzení, že kvůli pravicové politice nemuseli volit zrovna tu nejextrémnější stranu. Například tvrdý postoj vůči migraci převzaly takřka všechny hlavní strany – náladě se přizpůsobili Sociální demokraté.
Tamější novinář Martin Gelin, který strávil dvacet let v Americe, musel konstatovat, že Švédsko už není tak přívětivou zemí, jakou bývalo. Má pravdu. Kdo by ještě nedávno čekal, že zrovna tento stát bude dějištěm poměrně drastických příběhů o deportacích – včetně seniorů nebo malých dětí? Nenechme se zmást, krajní pravice a populismus tam zapustily docela hluboké kořeny.
Švédsko není výjimkou. I například v Dánsku si sociální demokracie drží slušnou pozici, ale i v Kodani právě levice stojí za přísným imigračním systémem.
Pomalá cesta do zatracení
Otázkou je, proč to umírněné strany dělají. Proč naskakují na krajně pravicovou rétoriku. Odpověď je nasnadě – volební výsledky. Voliči alespoň nějakou tu nevlídnou tvář požadují. Daň za to ale není malá, zrovna ve Švédsku tím mění dlouhodobou tvář své země. Přitom to byla právě otevřenost, která pomohla k raketovému vzestupu kdysi jednoho z nejchudších regionů v Evropě.
Druhou otázkou je, jak dlouho umírněným a progresivním stranám tato taktika bude fungovat. Oproti populistům jsou v nevýhodě, protože populisté prodávají emoce, kdežto po tradičních stranách bude většina jejich voličů stále požadovat konkrétní výsledky. A ty tvrdý přístup k migraci nepřinese.
Dovedete si představit, že přijdete na audienci ke králi v teplácích? V Norsku na tom není nic zvláštního. Tamní monarchie je civilní, střídmá a pevně zasazená do demokratického systému. Ukázal to i nástup Haakona VIII., kterému místo okázalé korunovace stačila přísaha před parlamentem.
Král bez koruny. Norsko ukazuje, jak může monarchie přežít 21. století
Leaders
Když se podíváme na problémy skandinávských, ale i jiných evropských států, vidíme relativně vysoké zadlužení, slabší výkonnost ekonomiky a tlak na robustní sociální systémy. Vyřeší něco z toho migrace? Když se podíváme na azylový systém Švédska, zabírá v rozpočtu necelé jedno procento, třeba ve Velké Británii a patrně i dalších podobných zemích to bude podobné. Migrace není palčivý ekonomický problém, těch závažnějších máme mnohem víc.
Mnozí voliči to už zjistili. Udržování starých pořádků s malou úlitbou v podobě tvrdší migrační politiky je dvousečná zbraň. Zároveň se vzestupem krajní pravice sledujeme i růst radikálnějších (a ne nutně extremistických) uskupení na levici. Viděli jsme to ve volbách v Dánsku, v Británii v podobě zelené vlny a uvidíme to například i v komunálních volbách v Berlíně.
Tradiční strany mění své politiky i systémy svých zemí, aby se přiblížily pravicovým voličům, kterým se stejně úplně zavděčit nemohou, ale z druhé strany ztrácejí své progresivní podporovatele. Jestli toto není signál, aby se vrátily k rýsovacím prknům a nevymyslely něco nového, pak nevím, co by takový signál měl být.
