Michal Nosek: Pavel, nebo Babiš. Kdo poletí do Ankary? Český boj o okýnko v letadle NATO
V české politice máme řadu tradic. Jednou z těch nejstabilnějších je přesvědčení, že zahraniční politiku by měl dělat ten, kdo je zrovna nejvíc slyšet. Ideálně sám, bez rušivých elementů a pokud možno i bez konkurence na palubě.
Prezident Petr Pavel a premiér Andrej Babiš hrají hru o summit NATO v Ankaře. A tak vyvstává stará otázka: Kdo vlastně reprezentuje Českou republiku, když jde do tuhého?
Prezident vytahuje Ústavu a zvyklosti. Premiér kontruje politickou realitou a mandátem od voličů. Oba mluví o odpovědnosti, oba o zájmu státu, a oba si tak trochu nárokují stejnou židli u jednacího stolu.
Ministr zahraničí nemůže zakázat prezidentovi, aby zastupoval zemi navenek, míní prezident Petr Pavel. „Popíral by tím jeho ústavní pravomoci,“ uvedl Pavel v debatě se studenty Mendelovy univerzity v Brně na dotaz k účasti na letním summitu NATO v Ankaře. Už dříve avizoval, že se kvůli tomu chce sejít s premiérem Andrejem Babišem (ANO). Zda počítá s účastí na summitu, Pavel studentům výslovně neřekl.
Pavel se postavil vládě: Nikdo mi nemůže zakázat jet na summit NATO
Politika
Pavel přitom nepřichází s ničím výstředním. Ústava mu dává roli reprezentovat stát navenek a v bezpečnostních otázkách má jeho účast logiku i symbolickou váhu. Jenže Babiš také nestřílí vedle. Zahraniční politiku v konkrétní podobě tvoří vláda a ta za ni nese odpovědnost. A odpovědnost bez kontroly je v politice asi tak užitečná jako diplomat bez pasu. Takže ano, oba mají pravdu. A právě proto je z toho problém.
Ve skutečnosti nejde o to, kdo se projde po červeném koberci v Ankaře. Jde o to, kdo bude po návratu vysvětlovat, co jsme tam vlastně dohodli. Kdo bude interpretovat závazky, kdo bude kasírovat politické body a kdo, pokud se něco nepovede, ponese následky.
Česká slabost
Summit NATO není společenská událost. Neřeší se na něm menu ani zasedací pořádek, ale miliardové rozpočty, obranné priority a směr, kterým se aliance vydá v příštích letech. O to víc bije do očí, když se česká debata, s trochou nadsázky, smrskne na to, kdo bude sedět blíž k pilotovi.
Česká republika znovu působí jako země, která by na vrcholnou schůzku nejraději vyslala menší zájezd. Pro jistotu. Aby se nikdo necítil odstrčený a každý si mohl doma odškrtnout, že byl u toho. Jenže navenek to nepůsobí jako vliv ani sebevědomí. Působí to jako slabost.
Prezident Petr Pavel stále předpokládá, že se zúčastní letního summitu NATO v turecké Ankaře. Chce se kvůli tomu sejít s premiérem Andrejem Babišem (ANO). Deníku N to řekl prezidentův mluvčí Vít Kolář. Babiš v polovině března řekl, že by měl na summit jet on a ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé). Macinka sdělil, že účast představitele opozice na summitu vládě určitě nedoporučí.
Pavel předpokládá, že na summit NATO pojede společně s Babišem a Macinkou. Ministr zareagoval
Politika
A tak zatímco se v Ankaře bude rozhodovat o bezpečnosti Evropy, doma zůstáváme u svého. Místo strategie řešíme seznam pasažérů. Místo vlivu logistiku. A místo politiky malichernost. Možná právě proto pak u těch skutečně důležitých rozhodnutí jen sedíme. A často ani ne u okýnka.