Karel Pučelík: Mysleme na klima a uskromněme se, vyzývá prezident. Ze soukromého tryskáče
Oslavy významných dnů a projevy k velkým událostem v Česku umíme docela dobře. Obrana, Ukrajina, zásadový postoj proti agresorovi, to je v pořádku. Ale jak dojde na ekonomiku, už jsme v říši pohádek. Vypravěčem se tentokrát stal prezident Petr Pavel.
Na chudý lid platí přísnost, zní starý bonmot. Evidentně ho ctí i prezident Petr Pavel, který do svého velkého projevu v den, který by měl Česko stmelovat, zakomponoval několik nevybíravých šrapnelů.
Předem musím uvést, že prezidenta nechci odsuzovat. Petru Pavlovi se nedá upřít jistá inspirativnost i diplomatický um. Na mezinárodní scéně i ve vztahu k Ukrajině reprezentuje Česko důstojně, což je po jeho dvou předchůdcích úlevné. Jak ale zabrousí do ekonomické sféry, bývá to slabší. O hodně slabší. Možná by to chtělo přečíst si o moderní ekonomii něco víc, případně vyměnit poradce nebo speechwritera.
Obvykle se prezident pohybuje v rovině nic neříkajících klišé. Ve středečním projevu tak mluvil o rozpočtu. Prý si žijeme nad poměry, zvykli jsme si spotřebovávat příliš. Užíváme si lepší zdravotnictví, sociální služby a celkově pohodovější život, než jaký si můžeme dovolit. Chybělo snad jen srovnání hospodaření státu s domácností, což je ekonomický nonsens.
Bývalý prezident Václav Klaus využil výročí vzniku Československa k ostré kritice současné české i evropské politiky. Mluvil o „chřadnoucí státnosti“, úpadku demokracie v Evropě a faktické neexistenci skutečných politických stran. Politický vývoj v Česku se podle něj po loňských sněmovních volbách zlepšil, současně ale tvrdí, že poražené strany výsledek voleb nepřijaly a dál vyvolávají střety.
Klaus: To, že jsme samostatnou suverénní zemí, si stále více namlouváme
Politika
Kázat vodu, pít (tiché) víno
Část středečního projevu už ale byla přes čáru, zejména tato pasáž: „Nehledáme způsob, jak naši dnešní spotřebu platit z dnešních příjmů. Místo toho náklady za vlastní vyšší komfort přenášíme na naše děti, které teď sedí v lavicích základních a středních škol. To není spravedlivé. Přitom doma jako rodiče jsme ochotní se uskromnit, abychom svým potomkům dopřáli to nejlepší. Jakmile se ale z rodičů proměníme v občany, přestáváme na ně myslet,“ hřímal prezident. Nevím jak vy, ale 28. října zrovna nepotřebuji poslouchat to, že se nezajímám o své dítě.
Pokud se ptáte, proč část voličů Pavla (nebo opoziční politiky) tak moc nesnáší, tohle je jeden z důvodů. Stručně řečeno, kážou vodu a pijí víno. Zrovna Petr Pavel si před několika dny vyrazil na dovolenou – a pak na otočku na volby – soukromým tryskáčem. Pokud by se měla společnost někde uskromňovat, soukromé tryskáče by měla být první volba, ne zdravotnictví. Prezident navíc život nad poměry vztáhl i na klima, jeho nedávný výlet přitom byl malou ekologickou katastrofou.
Asi jak říká staré čínské přísloví. Když vyzýváte ke skromnosti lidi, kteří horko těžko našetří na dovolenou v Chorvatsku, kam se vypraví starou dieselovou Octavií, nelétejte sami soukromým tryskáčem. Jinak to bude znít maličko neupřímně.
Jak to je s tím dluhem
K příležitosti státního svátku by také bylo dobré se zamyslet, zda není čas začít přistupovat k voličům jako ke svéprávným osobám. Ano, málokdo si správně představí, co je státní dluh a jaké má efekty na společnost. Můžeme jim to ale vyčítat, když to nezvládá ani pan prezident a většina Poslanecké sněmovny i Senátu?
Vládní rozpočtová politika je asociální. Česko projídá svou budoucnost a míří k nárazu. Zadlužování nejvíc ohrozí seniory a děti, uvedl exministr financí Miroslav Kalousek v rozhovoru s ekonomem a šéfem Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomášem Prouzou. Nové podcasty Prouza bude pravidelně přinášet server newstream.cz. 
Kalousek u Prouzy: Zadlužování bude trápit i tetu z Orlických hor
Boost your business
Státní dluh neznamená, že ho budou muset platit naše děti. Ostatně veřejné finance máme v deficitu prakticky od doby, kam moderní historie sahá. Samotná existence dluhu neznamená, že daná společnost žije nezodpovědně. Veřejné dluhy patří k moderní ekonomice. Patrně se nikdy úplně nesplatí. A ani to není nutné. Budou se průběžně umořovat a refinancovat. Z tohoto koloběhu lidstvo možná vysvobodí až Slunce, které jako červený obr pohltí planetu Zemi.
Mnohem důležitější je se ptát, jestli je dluh udržitelný. Jestli ho zvládneme splácet, aniž by to ekonomiku položilo nebo výrazně brzdilo. A ano, dnes je udržitelný. Oproti Francii, Británii máme finance v tak dobrém stavu, že jim nějaký ten deficit nic moc neudělá. K tomu by bylo potřeba tuto trajektorii držet déle.
A když už se musíme 28. října bavit o tom, jak si žijeme nad poměry, proč to podtrhuje přesvědčení, že za naše deficitní hospodaření může běžná společnost? Proč takové projevy nikdy nezmiňují to, že bychom měli vybírat peníze tam, kde jsou? Česko uvízlo v „kalouskovském“ scénáři, kdy sebrat chudému dávky je v pořádku a rozumné, ale danit bohaté je nebezpečný komunismus. Přitom ve světě je běžná daňová progrese a danění kapitálu.
Česko je jednou z mála zemí, kde při troše trpělivosti nemusíte třeba zisk z akcií vůbec danit. Pamatujete, jak ještě minulá sněmovna zrušila limit 40 milionů korun pro osvobození příjmů z prodeje akcií a podílů ve firmách? Zdanění práce nebo drobného spoření je evidentně OK, zdanění kapitálu a majetku... zase komunismus.
A co naše děti? Mají kde montovat?
Než se neustále zaobírat výší aktuálního deficitu a pronášet morální soudy, je lepší se ptát, kam peníze jdou. Jestli smysluplně investujeme, aby naše společnost a ekonomika byla konkurenceschopná v blízké i vzdálenější budoucnosti. Máme dlouhodobý výhled, strategii, vize? A tady už to tak v klidu není.
Když se vrátíme k prezidentovi a jeho tezi, že nemáme rádi vlastní děti, má vlastně pravdu. Stačí letmý pohled do školství, kam směřuje menší část rozpočtu než ve Francii, kde si studenti stěžují, že jim školy padají na hlavu a nemá je kdo učit. Ve srovnání s Evropou máme málo vysokoškoláků, aktuální vláda s tím ale nic dělat nechce.
Za hořícími barikádami ve Francii se skrývá vážnější hrozba, a to dluhová krize druhé největší ekonomiky eurozóny. Výnosy desetiletých dluhopisů vyskočily na 5,1 procenta, státní dluh se blíží 120 procentům HDP a do roku 2030 musí Paříž přefinancovat přes bilion dolarů. Před výbušnou krizí, která by mohla otřást celou Evropou, varuje i nobelista Paul Krugman.
Francie je příliš velká na krach. A možná už i na záchranu
Názory
V době AI a moderních technologií, kdy by se mělo horem dolem investovat do vědy, výzkumu a lidského kapitálu, jede naše školství stále model montovna. Pořádný prompt sice nenapíšeme, ale zato umíme parádně šroubovat. Zemský ráj to napohled.
