Dobrovolné poplatky za ČT a ČRo? Pokud lidé nezaplatí, peníze stejně musí zajistit stát
Premiér Andrej Babiš představil další možnou podobu financování České televize a Českého rozhlasu. Koncesionářské poplatky by podle něj mohly být dobrovolné, stát by však oběma institucím garantoval určitou částku. Peníze by přitom neměly pocházet přímo ze státního rozpočtu. Premiér současně hovoří o inspiraci skandinávským modelem. Z ekonomického hlediska však jeho návrh vyvolává zásadní otázku: pokud občané nebudou muset platit, a přesto má být financování garantované, odkud se chybějící miliardy vezmou?
Současný systém je relativně jednoduchý. Domácnosti, na které se vztahuje poplatková povinnost, odvádějí České televizi 150 korun a Českému rozhlasu 55 korun měsíčně. Dohromady tedy 2460 korun ročně. Peníze putují přímo veřejnoprávním médiím, nikoli přes státní rozpočet. Stát prostřednictvím zákona určuje výši poplatků a okruh plátců, samotné financování však není závislé na každoročním přidělování prostředků vládou.
Povinné poplatky chce vláda zrušit, financování České televize a Českého rozhlasu ale ještě dostává novou podobu. Premiér Andrej Babiš nyní slibuje dobrovolné placení a garantovanou částku, která by nešla přímo ze státního rozpočtu. Odkud mají peníze přicházet, zatím neupřesnil. Návrh má v pondělí projednat koaliční rada.
Poplatky jen pro ty, kdo chtějí. Babiš hledá peníze pro ČT a rozhlas mimo rozpočet
Politika
Babišův návrh by tuto logiku zásadně změnil. Pokud by se platby staly dobrovolnými, domácnosti by mohly legálně přestat platit, aniž by ztratily přístup k vysílání. Z ekonomického hlediska by tak vznikl klasický problém černého pasažéra. Pro jednotlivce by bylo výhodné neplatit za službu, kterou může nadále využívat a kterou financují ostatní.
Z toho důvodu je problematické předpokládat, že dobrovolné příspěvky dlouhodobě zajistí dostatek prostředků na provoz obou médií. Výnos dobrovolných plateb zkrátka bude nejistý a může být výrazně nižší než dnešní příjem z povinných poplatků.
Pokud stát současně zaručí určitý objem financování, musí případný výpadek dorovnat. Pro ilustraci: jestliže by Česká televize a Český rozhlas měly garantovaný roční příjem osm miliard korun a dobrovolné příspěvky by vynesly pouze dvě miliardy, zbývajících šest miliard by muselo přijít odjinud. Pokud je garantuje stát, musí pro ně zajistit odpovídající zdroje.
Po prohraných senátních volbách Andrej Babiš prohlašoval, že Senát, o který měl předtím eminentní zájem, nepotřebuje, protože má ve Sněmovně převahu sto osmi hlasů, demokraticky zvolených, a prosadí si tedy, co chce. Pár dní nato v nočních hodinách zahájil zestátňování České televize. Nepočítal s jedním aspektem, s ulicí.
Dalibor Martínek: Babiš brzdí, začíná chápat sílu ulice
Názory
Premiérovo tvrzení, že peníze nemají plynout přímo ze státního rozpočtu, přitom tento problém samo o sobě neřeší. Stát může vytvořit zvláštní fond, účelový účet či jiný mechanismus, přes který budou prostředky do obou institucí proudit. Pokud však bude tento fond financován z daní nebo státních transferů, ekonomická podstata se nezmění. Financování mimo státní rozpočet totiž automaticky neznamená financování mimo veřejné finance.
Ani případné vytvoření účelové daně by neznamenalo dobrovolnost. Šlo by pouze o nahrazení jedné povinné platby jinou. Což odhaluje rozpor mezi dobrovolnými poplatky a skandinávským modelem, kterým se Babiš hodlá inspirovat.
Ve Švédsku byly tradiční televizní poplatky nahrazeny zvláštní povinnou platbou vybíranou prostřednictvím daňového systému. Její výše závisí na příjmu a má zákonem stanovený strop. Vybrané prostředky směřují na oddělený účet určený veřejnoprávním médiím. Podobný princip účelového zdanění využívá Finsko. V Norsku se naopak veřejnoprávní vysílání od roku 2020 financuje prostřednictvím státního rozpočtu. Žádná z těchto variant však není založena na dobrovolných platbách obyvatelstva.
Skandinávská inspirace tedy může znamenat konec tradičních koncesionářských poplatků, nikoli konec povinného podílení se občanů na financování veřejnoprávních médií.
Spor o zrušení koncesionářských poplatků dál sílí. Mediální odbornice Marína Urbániková kritizuje rychlost, s jakou koalice ANO, SPD a Motoristů návrh prosazuje, a varuje, že financování České televize a Českého rozhlasu přímo ze státního rozpočtu může oslabit jejich politickou nezávislost. Za problematické považuje i to, že vláda podle ní změnu dostatečně věcně nezdůvodnila.
Překotné rušení koncesionářských poplatků je krajně neobvyklé a nemá věcný důvod, tvrdí expertka
Politika
Z pohledu domácností by Babišův návrh mohl přinést okamžitou a viditelnou úsporu. Pokud by nemusely odvádět dnešních 205 korun měsíčně, ročně by jim zůstalo 2460 korun. To však ještě neznamená stejnou úsporu pro společnost jako celek. Pokud by stát chybějící peníze zajistil prostřednictvím obecných daní, náklady by se pouze přerozdělily mezi daňové poplatníky. Část by je nesla prostřednictvím daní z příjmů, část prostřednictvím spotřebních daní a DPH. Při dluhovém financování by se navíc část nákladů přesunula do budoucnosti.
Změna by tedy mohla ovlivnit nejen způsob výběru prostředků, ale i to, kdo na provoz médií přispívá více a kdo méně. Zatímco dnešní domácí poplatek představuje pevnou částku, stejnou pro nízkopříjmové a vysokopříjmové domácnosti, daňové financování může více zohledňovat příjmy a spotřebu jednotlivých domácností – tedy relativně více zatížit vysokopříjmové domácnosti, a to v souladu s daňovou progresí, která je v českém daňovém systému zabudována.
Ekonomický závěr je jednoznačný. Dobrovolné poplatky samy o sobě nezaručí úsporu veřejných prostředků. Pokud mají Česká televize a Český rozhlas zachovat garantovaný objem financování, musí někdo jejich provoz zaplatit. Stát může změnit způsob, jakým peníze vybírá a rozděluje, nemůže však účetním přesunem odstranit samotné náklady.
Podstatou Babišova návrhu tak nemusí být konec financování veřejnoprávních médií občany, nýbrž konec jeho přímé a viditelné podoby. Místo povinného poplatku by občané mohli platit nepřímo prostřednictvím daní.
