Česko funguje jako erár osmdesátých let. Thatcherovou na nás
Žijeme pořád v osmdesátkách. Bezplatná lékařská péče, valorizace penzí. Na úřadech klid a pohoda, úředník je pán, daňový poplatník kmán. Od ledna příštího roku se penze zvýší na téměř 22 tisíc korun. Pravice nebo levice, pořád žijeme v socialismu.
Budou volby. V první řadě stojí největší voličská základna, důchodci. Je jich dva a půl milionu. Hlavně aby se důchodci měli co nejlépe. Jsme zemí zaslíbenou důchodcům. Děti ať se učí, učitelů angličtiny pomálu, ale systém funguje tak, že děti jsou až na druhém místě.
Děti to nějak zvládnou, rodiče jim zaplatí kroužky. A učitelé dostanou od ledna přidáno. Babiš jim dokonce ve svém novém předvolebním letáku slibuje 75 tisíc korun na konci svého očekávaného volebního období, za čtyři roky.
Takže nejen důchodci, i učitelé jsou posvátné krávy. 180 tisíc učitelů, volte Babiše. Ale jde o jinou věc. O uplácení vybraných skupin obyvatel. Policisté i hasiči si už vydobyli své. Ale ještě důležitější je, že Česko se za pětatřicet let jen pomalu posouvá ke svobodě.
Podle nejnovějších dat OECD za rok 2022 se míra příjmové chudoby důchodců v České republice držela na úrovni pouhých 7,6 procenta. Což je ve srovnání s jinými zeměmi málo. Důchodci se v Česku mají dobře. Se sdělením přišli finanční experti ze společnosti Portu.
Dalibor Martínek: Čeští důchodci si žijí dobře. Ale nedokáží nebrblat
Názory
Duch osmdesátek
Kde se nachází Česko v rámci soupeření národů? Češi mají do tohoto „souboje“ co říct. Technici, strojaři. Škodovka a další automotive. Česko si nestojí špatně, bilance zahraničního obchodu je pozitivní. I tak přesto něco špatně je. V Česku pořád panuje duch osmdesátých let. Strategie Svazu průmyslu, kterou definoval ještě minulý prezident svazu Jaroslav Hanák je, aby Česko patřilo mezi dvacet nejvyspělejších ekonomik světa. Je tu ovšem jedno velké ALE.
Češi, my, jsme si zvykli na klid a teplo. A nově na dotace.
Teď máme před volbami. Co slibuje Marian Jurečka, který se snaží dotáhnout lidovce, kteří se tradičně potácejí na hraně volitelnosti, do Sněmovny? Ustupuje odborářům, kteří chtějí přidat deset procent všem zaměstnancům placeným erárem. Jurečka navrhuje sedm procent. Až na konci srpna přijde na lámání chleba, až bude závěrečné vyjednávání o platech státních zaměstnanců, Jurečka ustoupí. Chce hlasy, a lidí placených erárem je fakt hodně, asi milion.
Zbyňka Stanjuru, ministra financí, klepla ještě před avizovaným předvolebním výšlapem na Radhošť pepka. To není nic k zasmání, přejme mu pevné zdraví. Nicméně dluh veřejných financí přes dvě stě miliard korun? Za takzvané pravicové vlády?
Ten rozdíl v přístupu je markantní. Babiš dělá mítink za mítinkem, Petr Fiala chystá kampaň. Je otázkou, do jaké míry se to promítne ve volebním výsledku. Jestliže si ve Spolu myslí, že v září otočí volební preference a porazí Andreje Babiše, může být už pozdě.
Dalibor Martínek: Babiš jede jako fretka, Fiala teprve chystá „ostrou“ kampaň
Názory
Česku chybí Thatcherová
Nejhorší je, že takové to socialistické rozdávání peněz nebere konce. Pravice, levice, vše jedno. Pořád se rozdává. Chybí nám někdo jako byla Margaret Thatcherová. Ta by řekla, peníze nejsou, pracujte. Protože peníze vznikají z práce. Vytvořte hodnotu, prodejte ji. Tak jednoduše to funguje. Tak vzniká HDP. V postsocialistickém Česku řešíme pětatřicet let pěnu dní. Nyní Decoroix a Blažkovy bitcoiny.
Co například stavební zákon, který by urychlil výstavbu bytů? Na tomto poli se nic neděje. Vrtíme psem. Jeden příklad za všechny. Stát opět neprodal Národní dům na Vinohradech. Měl to být největší obchod s nepotřebnou nemovitostí státu. Úředníci chtěli za starý barák 684 milionů korun. Žádný zájemce se do aukce nepřihlásil. Už počtvrté. Místo aby si stát vybral poradce za rozumnou cenu a prodal budovu konkrétnímu zájemci, jako hloupý beran se pořád dokola rozebíhá proti zdi.
Není to klíčová věc pro fungování státu. Takových příkladů by šlo vyjmenovat milion. Pětatřicet let po sametové revoluci vše funguje, jako by stát byl zaopatřovacím ústavem. A stát to všechno platí, schodek veřejných financí roste. Pardon, je to ještě trochu jinak. Neplatí to stát, platí to daňoví poplatníci. Ti si to možná ani neuvědomují. Spíš hledají, jak by finančáku proklouzli. Při složitosti a neefektivnosti státní správy se není co divit.
Stát je pořád socialistický, neefektivní. Na úřadech klid a pohoda. Těžko se divit, že jakési Stačilo se dere do poslanecké sněmovny. Máme přece rádi ty staré časy.
Další glosy (ne)korektního Dalibora Martínka
Bitcoinová kauza se resuscituje v plné nahotě. A tentokrát na to vládní strany ani nepotřebují nikoho dalšího, aby jim komplikoval předvolební situaci. Úplně stačí jejich vlastní aktivity, jak ukazuje osud „koordinátora pro objasnění bitcoinové kauzy“, který nyní raději končí, než aby přišel s bolestivým objasněním. Máme tu bitcoingate 2.0.
Stanislav Šulc: Bitcoingate se vrací. Je ještě absurdnější, než se zdálo. A kdo na to upozorňuje, je odejit
Názory
