Jan Bejšovec: Doby, kdy jsem na aukcích soutěžil s Vladimírem Železným, jsou pryč
Ve dvaceti letech emigroval Jan Bejšovec do Švédska. A tam se mu podařilo nakoupit grafiky od věhlasných umělců typu Salvátora Dalího či Andyho Warhola. Tím vznikl základ sbírky, která je jeho celoživotní vášní. To ostatně pozná každý, kdo vstoupí do jeho bytu na Smíchově. Uvítá vás socha Jaroslava Róny, v hlavních pokojích pak jsou ve vrstvách desítky pláten především klasiků 20. století. Ale nejen jejich. „Rád si kupuji obrazy nevýznamných autorů, které považuji za významné. Třeba surrealistický obraz Mertlíka nebo Rambouska, od něhož mám expresivní malbu boxerů v ringu z 20. let 20. století. Také by si asi žádný ‚seriózní‘ sběratel nepověsil dílo Jaroslava Gruse, ale já tady mám jeho fantastické plátno z roku 1932,“ říká Jan Bejšovec, který část své sbírky a sbírky svého syna Johana představuje v galerii Magnus Art v sídle J&T Banky.
Vy se na českém trhu s uměním pohybujete tři dekády. Jak se proměnil?
Byla doba, zejména v devadesátých letech, ale trvalo to až tak do roku 2010, kdy byly důležité kontakty s ostatními sběrateli, a když chtěl někdo něco prodat, rozhodil sítě mezi ostatními, a prodal to napřímo. Šancí, že koupíte nebo vyměníte dobře přímo od sběratele, je čím dál méně. Prim tak hrají opravdu už aukce.
To potvrzuje slova Martina Kodla, vlastníka největší aukční síně u nás, že v českém sběratelství umění byl zlomovým rok 2008, kdy se na podzimní aukci navzdory očekávání krize ceny naprosto utrhly. Vnímal jste to tehdy?
Nemůžu říct, že bych to nějak aktivně vnímal. Ale i já jsem čekal, jak s cenami umění tato situace zamává. Řekl bych, že tehdy lidé přestali kupovat takový ten střed a horší kvalitu a začali se soustředit na top díla a autory. Tedy v momentě, kdy se na trh dostal top obraz top autora s top proveniencí, sběratelé se o to porvali. Já už do toho nepatřím.
Proč?
Doby, kdy jsem soupeřil s Vladimírem Železným, jsou pryč. Ale opravdu si pamatuji, kde na aukcích sedával a že když on zvedl ruku, člověk věděl, že ten obraz nemůže koupit. Prostě byla doba, kdy co Železný chtěl koupit, tak to koupil. Třeba jednoho nádherného Černého. Když tu ruku zvedl, řekl jsem si, že je konec. Ale statečně jsem dražil až do chvíle, kdy už to bylo mimo moje možnosti. Bohužel. Nebo možná bohudík.
Kinští jsou od třináctého století jedním z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů. Není to žádná pobělohorská šlechta, která pobrala majetky po českých pánech popravených v roce 1621 na Staroměstském náměstí. Kinští jsou tradiční českou šlechtou. Hlavou jedné větve velmi rozvětveného rodu je František Kinský. Spravuje zámek v Kostelci nad Orlicí, který rodina v polovině devatenáctého století vystavěla, a v roce 1992 restituovala. František Kinský nyní o zámek pečuje. A nejen to, má spoustu práce, aby rodinný majetek posunul o generaci dál. „Není to o hromadění majetku, je to služba,“ říká. Focení probíhalo v prostorách Falkensteiner Hotel Prague.
František Kinský: Není potřeba lpět na majetku, ale na hodnotách
Leaders
Bohudík?
Myslím, že ty limity jsou důležité. Kdybyste neměl žádný limit, ztratíte tu radost. Z čeho má radost ten, kdo může mít doslova všechno?
Přiznávám, že na to fantazii nemám. Já si umím představit, že to musí být krásné, když na aukci neřešíte, jestli za Toyen dáte dvacet nebo padesát milionů korun.
Já to také neznám. Ale myslím si, že i takoví lidé, kteří neřeší ani desítky milionů za jedno dílo, možná ne hned, ale po nějaké době o tu obrovskou radost z vítězství v aukci přijdou. Že ji ztratí. Na druhou stranu je pravda, že v současnosti je mnohem běžnější nakupovat i ve světě, kde jsou úplně jiné ceny, ale také konkurence. Ale i tak si myslím, že nemít úplně všechno je lepší.
Na druhou stranu vy jste proslulý tím, že byste chtěl mít všechno.
Ta tužba tam je. Já jsem se opravdu narodil jako sběratel. Od dětství jsem prahnul po tom hromadit věci. A mohlo to být prakticky cokoli. Fascinovali mě dědečkovy známky, autíčka… když jsem měl něčeho tři kusy, chtěl jsem toho mít deset kusů. První, zásadní sbírku jsem začal tvořit na základce. Byly to Verneovky. Chtěl jsem mít všechny Verneovky, které u nás vyšly. Bral jsem to opravdu seriózně. Sháněl jsem literaturu, dělal jsem soupis toho, které Verneovky u nás vyšly, věděl jsem přesně, co mi chybí. Snil jsem, že to budu mít všechno.
A kdy se to zlomilo ve sbírání umění?
Určitě hrála roli souvislost s knihami. Ilustrace Verneovek od Zdeňka Buriana mě přitahovaly, opravdu se mi líbily. Tehdy jsem si ani neuměl představit, jaké to musí být vlastnit ten originál. Já ve svých třinácti čtrnácti letech jsem za Burianem zašel a nechal jsem si podepsat všechny svoje knihy. Tam jsem viděl ty rozmalované obrazy a myslím, že tehdy poprvé nastala ta touha vlastnit originál. Dneska má od Buriana můj syn jeden kvaš a jeden olej ve svém pokoji.
Který byl první obraz, který si Jan Bejšovec koupil? Proč sbírá umění pro svého syna Johana? A jak se daří Bokovce, kterou Jan Bejšovec spoluvlastní?
Celý rozhovor s Janem Bejšovcem čtěte v novém vydání magazínu newstream CLUB. Magazín je v tištěné verzi k dostání v síti PNS nebo online i ve formě předplatného. Elektronickou verzi aktuálního čísla zakoupíte i v našem e-shopu.
VYŠEL LETNÍ NEWSTREAM CLUB
Sázky na růst Česka se vyplácejí. Potvrzují to lidé různých oborů a zájmů, s nimiž se můžete potkat při čtení aktuálního vydání magazínu Newstream CLUB. Česko má totiž obří potenciál, který se daří čím dál více využívat. Platí to pro investory, globální i lokální firmy, ale také pro tuzemský realitní trh. Jak se na vlně zájmu svézt, poradí letní vydání magazínu.
Na obálce magazínu jsou sourozenci se Sara a Teo Sandevovi, kteří patří ke generaci, která už nemusí volit mezi původem a zemí, kde vyrostla. Ona jde hereckou cestou, on spojuje fotbal, studium a rodinný byznys. Oba ale dobře vědí, že jejich největší výhodou je právě mix českého zázemí a balkánských kořenů.
Aktuální vydání se věnuje právě sázkám na Česko z mnoha pohledů: z pohledu investorů drobných i institucionálních, ale i z pohledu lidí, kteří se snaží zemi posunout dál. K nim patří například Petr Dvořák, který shání soukromé prostředky na spolufinancování stavby nové pražské filharmonie, nebo investor Marek Dospiva.
Česko se také stává čím dál větším lákadlem pro zahraniční firmy, které zde mají vývojová centra. Důvodů je celá řada, ale klíčové jsou pro globální firmy tři věci: vhodná geografická poloha, bezpečnost, a hlavně silné technické zázemí, díky kterému tu mohou pracovat na nejpokročilejších inovacích.
To potvrzuje například šéf globální technologické společnosti Everpure Charlie Giancarlo, který působil v největších firmách světa, stál u zrodu internetu a nyní se věnuje datovým úložištím. Rozhovor s ním také přináší letní vydání magazínu Newstream CLUB.
A rostoucí zájem nadnárodních firem o možnost působit v Česku potvrzuje také Tomáš Partsch z CTP, který vysvětluje, jak se z Brna stává evropské Silicon Valley.
Dvanácté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji, distribuci zajišťuje Send. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na newstream.cz.
