Jozef Karika: Slovenská společnost se zamotala do kruhu. Vymotat se bude těžké
Jozef Karika měl skvělý rok. Na jaře vstoupil do kin snímek Smršť natočený podle jeho stejnojmenné knihy a v rámci podzimního Velkého knižního čtvrtku v češtině konečně vyšel jeho Černý rok. Rozsáhlý román navazuje na přelomovou knihu Černá hra a je prostředním dílem trilogie, v níž Karika zachycuje vývoj slovenské polistopadové společnosti. „Této trilogii říkám Černý kruh, protože v ní zachycuji kruh, do něhož se zamotala slovenská společnost a z něhož je velmi složité se dostat. Ostatně aktuální vývoj událostí na Slovensku to dokazuje,“ říká slovenský bestsellerista v rozhovoru, který je součástí Inventury 2024 portálu newstream.cz.
Setkání s mágem
S Jozefem Karikou jsem se chtěl potakat již v roce 2016. Tehdy mu v češtině vyšla Černá hra, která polistopadový vývoj na Slovensku zachycuje brutálně upřímným způsobem. Takovým, jaký české literatuře zatím stále chybí. Ale trvalo to ještě dalších osm let a skoro desítku knih, než jsme se potkali. „Nepsal vy jste náhodou tu recenzi na Černou hru, jak ji přirovnává k Trainspottingu?“ ptá se mě Karika. Byl jsem to já, odvětím. Takže trochu paradoxně rozhovor, nebo spíše rozpravu nezačal redaktor, ale respondent.
Rozhovor jsme vedli na jaře, tedy před celou řadou událostí, které se na Slovensku od té chvíle odehrály. Přesto popis slovenské reality je v Karikově podání natolik neotřelý, že vlastně počítá se vším. Od uniklých nahrávek současného premiéra po atentát na něj.
„Četl jsem spousty zajímavých slovenských i českých analýz, některé byly i velmi povedené v tom, co si vytkly. Většinou ale jde o nějaký fragment, výsek. Ale ten celkový vývoj takto zachytit nelze, stejně jako racionálním diskursem nevysvětlíte přesně to, co se stalo v Německu ve třicátých letech,“ říká Karika, v jehož díle se mísí folklór, magie i tvrdý realismus.
Četl jsem zajímavou myšlenku, že akt čtení dokáže v současnosti nabídnout alternativu k roztěkanému prožívání současného světa. A totéž prý dokáže také psaní. Co vlastně prožíváte při čtení a co naopak při psaní?
Musím se přiznat, že já příliš beletrie nepřečtu. Mrzí mě to, ale nemám na to kapacitu. Kapacitu pro tento druh zážitku mi totiž vyčerpává právě psaní. Opravdu to je obdobný zážitek, ale pro mě je psaní asi tisíckrát intenzivnější. Je to jako virtuální realita nejvyššího stupně. Já to všechno skutečně prožívám, a to až psychosomaticky. Takže když se například něco stane mé postavě, všechny její emoce, zážitky, bolesti prožiju také.
Máte to tak pokaždé?
Vlastně ano. Používám svého druhu Stanislavského metodu, kterou obvykle používají herci. Psaní je pro mě herectví pro sebe samého, které nikdo nevidí. Těmito postupy ze sebe dokážu vytáhnout postavu. Nedaří se to vždy, ale když se to povede, tak ty postavy jsou pak skutečně kompletní hned od začátku.
Takže dopředu víte, jak se budou vaše postavy chovat v určitých situacích?
Já to dopředu nevím, protože při tom skutečném psaní se já vlastně ztrácím a nastupuje postava. Projevuje se její světonázor, její emoce, dokonce i její fyzické dispozice. Nazval bych to kontrolovanou formou posednutí. Prolíná se to s mým dávným zájmem o magii, kde se to nazývá invokace. To jsem pak transformoval do této metody psaní.
Štědrý den je tu. Jako dárek svým čtenářům byznysový portál newstream.cz postupně zveřejňuje nejúspěšnější rozhovory, které jsme letos vydali. Doposud jste si je mohli celé přečíst pouze v tištěných magazínech Newstream CLUB, nyní budou dostupné online v rámci Inventury 2024 na newstream.cz. Sváteční dny startují rozhovorem s populárním šlechticem Františkem Kinským. „Historii rodiny si nesete s sebou. Můj otec, když se ho ptali, co znamená šlechtictví a co šlechta, říkal: Žijeme v jednadvacátém století, šlechta je mrtvý pojem. To už neexistuje a existovat nebude. Jsme republikou, jsme občané. Máme jenom nějakou historickou povědomost o své rodině,“ říká František Kinský.
Hrabě František Kinský: Zámky už nejsou rodinné domy, ve kterých by se mělo bydlet
Leaders
Vaše trilogie Černá hra – Černý rok – Černý kruh obsahuje celou řadu postav. Tam to máte také?
Ano, je to univerzální metoda nezávislá na žánru. Této trilogii říkám Černý kruh, protože v ní zachycuji kruh, do něhož se zamotala slovenská společnost a z něhož je velmi složité se dostat. Ostatně aktuální vývoj událostí na Slovensku to dokazuje. V té trilogii se celkem objeví zhruba desítka postav ze čtyř různých generací. Tam ta invokace byla mimořádně důležitá, protože každá ta postava měla různé životní trajektorie, měly různé osudy a formovaly je různé historické události, z čehož pramení to, že další události prožívala každá postava jinak. Máte tam například starého estébáka, kterého formovala ještě druhá světová válka, ale také tam najdete mladého mafiánského pěšáka, který vyrůstal v devadesátých letech. Ty postavy jsou zcela odlišné, a tak pokud je chcete zachytit uvěřitelně, musí ta invokace být opravdu hluboká. Když jsem psal toho estébáka, i mé okolí si všimlo velké proměny a ptali se mě, proč jsem takový shrbený. Když těch postav je víc, je samozřejmě složité mezi nimi přepínat. A ještě mezi nimi udržet i toho Jozefa Kariku, tedy autora, který píše určitým způsobem.
Vaše knihy výrazně vycházejí ze žánrů hororu, folklorních báchorek a povídaček, thrilleru. Vaše postavy tak jsou velmi často vystavovány běsům, ať už domnělým, nebo reálným. Když popisujete, jak vše prožíváte, tak se musím zeptat: bojíte se u toho? Nebo možná lepší termín – stresujete se při tom?
Stresuju se hodně. Například když jsem dopsal Na smrt, tak bez přehánění můžu říct, že jsem měl dojem, že skutečně zemřu. Při jiné knize jsem zase výrazně zhubnul. Nebo můžu mít úzkosti klidně i měsíc. To, zda se bojím, se mě ptají často, ale vy se ptáte v hlubším kontextu, tak i já odpovím v hlubším kontextu. Nebojím se strašidla ve smyslu žánrového klišé. Bojím se ale rozrušování určitých hranic, a to i hranic mezi normálním a nenormální, přirozeným a nepřirozeným…
… i nadpřirozeným.
Je tam nadpřirozeno, ale zase ne v tom běžném hororovém, tedy žánrovém pojetí. Spíš jde o neznámo. Narušuju hranici mezi známým a neznámým, a to i sám pro sebe. A z toho plyne enormní existenciální děs. Tento děs může nabývat tisíců různých forem, takže všechny moje knihy jsou v zásadě o kontaktu s tímto děsem, ale v každé to nabírá jiné podoby.
Konec roku se blíží. Jako dárek svým čtenářům byznysový portál newstream.cz postupně zveřejní nejúspěšnější rozhovory, které jsme letos vydali. Doposud jste si je mohli celé přečíst pouze v tištěných magazínech Newstream CLUB, nyní budou dostupné online v rámci Inventury 2024 na newstream.cz. Začínáme s úspěšným podnikatelem Karlem Vágnerem, zakladatelem celé řady mediálních projektů a manželem Simony Krainové. „Pro nás je teď priorita byznys se Simonu, rozvíjet vlastní značky. Ono se to nezdá, ale jen aby vás pustili do velkých fabrik, které vyrábějí pro světové značky, je strašná práce,“ říká Karel Vágner.
Karel Vágner: My Slováci máme tendenci se ke všemu dostat tak nějak rychleji
Leaders
A těch se pak bojí i čtenáři.
Ono to samozřejmě má tendenci nabírat podob, které mohou vzbuzovat strach. V mých knihách to najdete všude, ať už v těch starších, na magii orientovaných, tak i v těch thrillerech ze slovenských dějin i současnosti, a samozřejmě i v těch nejžánrovějších. A vždy ty formy jsou spjaté se slovenskými reáliemi.
Již dvakrát jste sám narazil na Slovensko a jeho současnou situaci. Jak tedy vlastně vnímáte dění v tomto středoevropském prostoru?
Vrátil bych se ke svým starším knihám Brány Meonu a Zóny stínu. Brány Meonu jsem psal jako zhruba pětadvacetiletý. V té době mě nesmírně zajímaly vztahy mezi strukturou a antistrukturou. U jednotlivce i ve společnosti. A fascinovaly mě historické okamžiky, kdy se doba tvářila jako strukturovaná, ale během extrémně krátké doby se změnila v nestrukturovaný chaos. Takovou dobou byla například třicátá léta v nacistickém Německu. Vždycky jsem si říkal, že bych u takové doby zlomu chtěl být jako pozorovatel. Ale nikdy jsem si nemyslel, že to budu moci pozorovat zblízka. Nyní si to už tolik nepřeji, rád bych se vrátil do doby struktury. Ale od přelomu roku 2019 a 2020 jsme se ale již ocitli v této antistruktuře. Na Slovensku je to obzvlášť citelné. Pro mě je téměř fantastické to sledovat, ale zároveň kupuji byt v Praze. To neznamená, že chci ze Slovenska odejít.
My tady v Česku situaci na Slovensku sice nějak vnímáme, ale jde už o reflexe v zásadě deformovaných obrazů. Co je ta primární matérie, kterou na Slovensku pozorujete vy?
To je právě zajímavé na těchto antistrukturálních situacích. Když do takové fáze vstoupíme, nelze je dost dobře pojmout racionálním diskursem. Četl jsem spousty zajímavých slovenských i českých analýz, některé byly i velmi povedené v tom, co si vytkly. Většinou ale jde o nějaký fragment, výsek. Ale ten celkový vývoj takto zachytit nelze, stejně jako racionálním diskursem nevysvětlíte přesně to, co se stalo v Německu ve třicátých letech.
Z těch fragmentů tedy celek neposkládáme?
Jde o to, že když se zaměříte na některý z těch fragmentů, zavede vás do ještě hlubšího labyrintu. Proto já toto celé popisuji jako labyrintovou skutečnost. Ona vlastně Trhlina je přesně o tomto fenoménu. Trhlina vyšla v roce 2016, hodně populární byla o rok později a filmová verze vyšla v roce 2019, tedy rok před tou velkou trhlinou, kterou byl covid. A o čem je Trhlina? No, je o ztrátě orientace, o zabloudění, o totálním chaosu. To je pro mě současná slovenská společnost. My jsme vlastně zabloudili na tom Tribeči. A stále tam bloudíme. I to je jeden z důvodů, proč Trhlina tak uspěla, protože to lidé cítili, rezonovala v nich.
Pokračuje Inventura 2024 na byznysovém portálu Newstream.cz. Jako dárek svým čtenářům postupně zveřejňujeme nejúspěšnější rozhovory, které jsme letos vydali. Doposud jste si je mohli celé přečíst pouze v tištěných magazínech Newstream CLUB. Na Druhý svátek vánoční nabízíme rozhovor s úspěšným koučem Marianem Jelínkem. „Myslím, že žijeme v době, která je zlomová. Poprvé jako lidská společnost žijeme v dostatku. Dosud jsme žili v nedostatku, pořád jsme odtlačovali nějaké negace. Měli jsme hlad, byla nám zima, netekla teplá voda, neměli jsme léky. Negace už neodtlačujeme, žijeme v době nadbytku,“ říká Marian Jelínek.
Marian Jelínek: Žijeme v době nadbytku, ale šťastnější nejsme
Leaders
A co s tím?
To je právě past labyrintové skutečnosti. Když se ji snažíte řešit rozumem, často se dostáváte do ještě hlubšího labyrintu. Totéž v Trhlině. Když se lidé snaží dostat z Tribeče, opět se to otočí proti nim. Takže mnohdy je nejlepší se prostě zastavit. To ostatně doporučují i odborníci na přežití, když se ztratíte. V první chvíli je potřeba se zastavit a stát. To by Slovensku určitě pomohlo. Jen se bojím, že v jeho případě to zastavení bude vynucené krachem, který přijde. Pak by se to mohlo znovu nastartovat. Ale není to zaručené, státy nejsou fénixové.
Když jste tyto struktury v historii lidstva zkoumal, našel jste někde scénář, kdy by to celé nedopadlo spektakulárním průšvihem, nebo to je nevyhnutelný scénář?
Myslím, že v této fázi to je již nevyhnutelné. Ačkoli nejsem největší Jungův fanoušek, občas něco velmi dobře trefil. A on popisuje archetyp trickstera, který vede právě k tomuto rozrušení struktur, k dezintegraci. Někdy to dopadne velmi špatně, jindy to je ale potřebná fáze, která vede k přeskládání a novému uspořádání věcí, což se v konečném důsledku může ukázat jako lepší a funkčnější. Nechci odsud z Prahy posílat na Slovensko nějaké špatné zkazky, ale vidíme velký odliv lidí ze Slovenska, zdaleka ne první, a ten fond zkrátka nelze ředit donekonečna. Může nastat bod, za nímž již nebude docházet k regeneraci. A kde není regenerace, tam nastává degenerace. Jiná možnost není.
Když se podíváme na aktéry vašich knih, většinou nejde o žádné velké hrdiny. Spíše jde o takové přízemní outsidery, kteří se hrdiny stávají tváří v tvář extrémnímu zlu. Nejsou to vlastně typičtí současní lidé střední Evropy? Všichni jsme tak trochu mrzcí křiváci a dobro v sobě nacházíme až při konfrontaci se zlem, jako třeba při ruské agresi na Ukrajině.
Máte pravdu, že moji „hrdinové“ pocházejí většinou z periférie a střetávají se s tím tricksterem, který nabývá různých forem. Jung přitom říká, že v konfrontaci s tímto tricksterem máte vlastně jen dvě možnosti – buďto se úplně dezintegrujete, nebo se stanete hrdinou. Právě to se děje v té labyrintové struktuře. Já jsem to takto vědomě použil vůbec poprvé ve své zatím poslední knize Hlubina, která vyšla vloni.
Zpěvák Janek Ledecký je již tři desítky let neodmyslitelně spjatý s vánoční atmosférou. Důvodem jsou písně z alba Sliby se maj plnit o Vánocích, kterým v době svátků nejde uniknout. Zní v rozhlasových stanicích i obchodních centrech. Navíc interpret jede každoroční vánoční tour po českých a moravských městech. „Mám výhodu, že Vánoční tour je tradiční a naprosto specifické,” říká Ledecký k předvánoční koncertní šňůře. 
O svátcích se sejde celá rodina, jinak je to zázrak, říká Janek Ledecký
Enjoy
Ve vaší tvorbě se mísí psychologie, folklor, magie, okultismus. Jak tomu vlastně sám čelíte?
Já to mám v těchto věcech tak zvláštně. Když o nich píšu, když jsem v tvořivé zóně, jsou pro mě absolutní skutečností. Ale když z té zóny vystoupím, tak jsem skeptik. Dokonce podporuju klub skeptiků Sysifos. Možná to je můj obranný mechanismus, že potřebuji určité zakotvení, částečně to ale je i tím, že jsem během dob, kdy jsem se zajímal o okultismus a magii, viděl, jak destruktivní dopad to může mít. Ale když se podíváte na historii lidstva, třeba na přírodní národy, tyto okultní, či chcete-li magické věci byly vždy vyhrazeny mimo sféru běžného života. Ať už to bylo třeba během svátků, kdy se na různé magické jevy věřilo, nebo to bylo geograficky ohraničené. Ale z té vyčleněné zóny to nesmí přejít do běžného života. Já jsem kdysi vytvořil takový koncept magie jako hry.
Co to znamená?
Vezměte si třeba Člověče, nezlob se. Když hrajete, tak jsou pro vás figurky, kostka, hrací pole a pravidla naprosto skutečné. Ale mimo tu hru nemá nic z toho žádný význam. Já si tedy myslím, že tyto věci prostě nesmí prosáknout do běžného života. Přitom ony se o to snaží, jako bludičky vás chtějí svést na scestí. Osobně to mám vyčleněné do umělecké sféry. Když z ní vystoupím, jsem skeptik a vyznavač objektivismu An Randové. Na vyrovnání toho, o čem píšu, to je perfektní filosofie.
Bludičky jsou mimořádně dobrý příměr. Vy s podobnými folklórními motivy nakládáte velmi inovativním způsobem. Ačkoli přiznávám, že vlastně neumím úplně docenit, co je vlastně původní slovenský folklór a co je váš příspěvek. Třeba jako v případě dění na Tribeči v Trhlině. Opravdu nevím, čemu v tom celém věřit a co je úplně vyfabulované…
Ale já to také nevím. Já vám to řeknu úplně otevřeně. Když jsem začal Trhlinu psát, myslel jsem, že jde o stoprocentní hoax jednoho brněnského blogera. Ale postupem bádání a pak se všemi reakcemi, které jsem dostal, už nevím. Stovky lidí mi napsaly, že tam skutečně něco zažili. Ale to je další z projevů těchto prahových jevů. Prostě nevíte, co je skutečnost, co fikce, co mýtus. Já vám řeknu, co podle mě je nejzajímavější a možná i nejděsivější na celém dění kolem Trhliny a Tribeče. Nejvíc znepokojující je, že od roku 2017 nedokázal nikdo přijít s důkazem, že jde o hoax. Ani s důkazem, že se tam někdy něco skutečně stalo a že tam nějací lidé skutečně zmizeli. A to se o tuto záhadu opravdu zajímala spousta lidí.
Moderátorka Eva Čerešňáková v novém formátu pořadu VIP Eva Talks na Newstream TV zpovídá české celebrity. Pro velký zájem uvádíme reprízu rozhovoru s operním zpěvákem Štefanem Margitou. Ten poradil mladým zpěvákům, jak si nezničit hlas a rozpovídal se o své čtyřicetileté kariéře na operních scénách. Také nechal diváky nahlédnout do byznysu spojeném s operou. 
Chci skončit na vrcholu kariéry, říká Štefan Margita
Newstream TV
To snad ani není možné.
Je to neuvěřitelné. My máme jména těch lidí, máme archivy, máme lidi, kteří se o to opravdu hodně zajímají. A pokaždé, když někdo přijde s tím, že prošel všechny archivy a nenašel nic, tak si řeknete, dobře, je to vyvrácené. Ale zakrátko přijde někdo jiný s tím, že v jiném archivu našel určitou indicii, že by na tom přeci jen mohlo něco být. A to se děje sedm let. Ve 21. století. To je ta prahovost. Ta je vždy neurčitá a tíhne na obě strany.
Jak byste chtěl, aby to dopadlo?
Mně by bylo úplně jedno, kdyby se to vyvrátilo. Ale ve světě zkrátka existují věci, o kterých nezjistíte pravou podstatu, ať se snažíte sebevíc. Naopak ono si to z vás bude dělat nejrůznější vtípky. Ale tyto vtípky vás mohou postupně namotávat a konec může být drastický. To je skvěle vidět například ve filmu Zodiac Davida Finchera na postavě novináře, který se snaží pátrat po sériovém vrahovi a postupně se namotává do spleti motivů, falešných stop, až vlastně promarní život. Ostatně sérioví vrazi jsou další z projevů té labyrintové skutečnosti. Další jsou třeba konspirace a také ezoterika. Vše jde vždy ruku v ruce. Na Slovensku to nyní můžeme pozorovat. Konspirace tam nyní převládají. Asi se dočkáme i nějakého UFO.
Hádám, že Trhlina je vaše nejúspěšnější kniha.
Záleží, jak se na to díváte. Například můj první román V tieni mafie vyvolal na Slovensku opravdu velkou odezvu a díky němu jsem se mohl začít naplno věnovat psaní. Román Na smrt vyvolal asi největší a nejlepší reakce. Trhlina je nejznámější a asi je i nejprodávanější.
Moderátorka Eva Čerešňáková v pořadu VIP Eva Talks na Newstream TV zpovídá celebrity. Do vánočního speciálu přijal pozvání katolický kněz a vědec Marek Orko Vácha. „Nejdůležitější jsou drobné dobré skutky,“ říká kněz.
VIP Eva Talks: Biologie a víra jdou ruku v ruce, říká Marek Orko Vácha
Enjoy
Takže se psaním uživíte?
Patnáct let to dělám a zatím to jde. Prodalo se přibližně 600 tisíc mých knih. Při průměrné ceně kolem 15 eur to je nějakých devět milionů eur na tržbách. Já z toho samozřejmě mám jen určitý podíl, ale na rožky by to mělo být.
V krizovém roce 2008 vyšla česky vaše kniha Magie peněz. Tehdy majetek hrál v našich životech určitou roli, v současnosti to je role trochu jiná. Byla by jiná také vaše kniha?
Určitě. Knihu jsem psal v nějakých šestadvaceti letech a projevuje se v ní dojezd devadesátých let. Myslím, že v budoucnu se bohatství nebude měřit množstvím peněz, ale mírou příčetnosti. Když totiž vnímáme peníze jako míru toho, co si za ně můžeme dopřát, tyto rozdíly se stírají. Většina z nás si například v cestování může dopřát zážitky srovnatelné s miliardáři. S mírně nadprůměrným platem si můžete dopřát auto téměř nejvyšší třídy. Takže čím to budeme nově měřit? Myslím, že to bude časem, který trávíme věcmi, které nechceme dělat, a naopak tím, co nás naplňuje. V konečném důsledku to bude ta příčetnost, protože se ukazuje, že majetek a peníze k tomu přímo vést nemusejí.
Jozef Karika
Slovenský spisovatel a publicista, autor hororových próz, románů z mafiánského prostředí a publikací o magii. Popularitu si získal především románem Trhlina, podle nějž byl natočen stejnojmenný film a který na Slovensku vyvolal neobyčejný zájem o pohoří Tribeč, kde se odehrává. Za své knihy získal celou řadu ocenění, odhadem prodal přes 600 tisíc knih.
Žlutý kov letos nadělil krásné zhodnocení srovnatelné s americkými akciemi, přesto zůstal ve stínu jiných investic. Zlato má za sebou nejlepší rok od roku 2010, výhled pro nadcházející rok je ale nejistý.
Štědrý rok. Zlato letos velkoryse nadělovalo investorům
Trhy
Po většinu roku to na bouchání šampaňského investory do kryptoměn nevypadalo, to se ale změnilo až v jeho závěru. Bitcoin investorům letos vydělal 135 procent a investoři i fanoušci kryptoměn věří, že svět začal digitální měny konečně brát vážně.
Kryptoměny mají za sebou přelomový rok
Money
