Ostrava není město uhlí a kouře. Je zelená, ale pořád nedostavěná, říká architekt
Když se řekne Ostrava, lidem se už nevybaví jen uhlí a kouř, ale také Dolní Vítkovice, Colours nebo Baník. Architekt David Kotek ale upozorňuje, že změna značky nestačí. Město podle něj potřebuje dostavět, zrychlit a přestat čekat, až se něco stane samo.
Ostrava se za poslední roky výrazně posunula. Je pořád na začátku, nebo už město udělalo velký krok dopředu?
Protože v Ostravě žiju a sleduji ji každý den, vnímám její proměnu možná kritičtěji než lidé zvenku. Posun tu bezpochyby je, ale připadá mi pomalejší, než jaký by město s takovým potenciálem mohlo mít. Když přijedu do Prahy, cítím obrovskou energii. Staví se, investuje se, město se mění před očima. Přál bych si, aby podobnou odvahu získala i Ostrava. Nad Ostravou dnes vidím několik jeřábů. A když dva z nich stojí na našich projektech, není to pro mě známka stavebního boomu. Je to spíš připomínka, že se tady pořád staví méně, než by si město zasloužilo.
Na projekty Davida Kotka se můžete podívat do následující galerie.
To určitě. Ostrava v posledních letech udělala důležité kroky ve veřejném prostoru. Zlepšuje se to, co je mezi domy a co určuje každodenní kvalitu města.
Veřejné investice jsou důležité, ale samy o sobě město nezmění. Skutečný rozvoj přichází ve chvíli, kdy se přidá soukromý kapitál. Když vznikají nové domy, kanceláře, služby a místa, kde lidé chtějí žít i pracovat. Dnes se v Ostravě pořád mluví o několika stejných projektech. To je podle mě málo.
Město potřebuje desítky kvalitních projektů, nejen několik výjimek. Často se dostáváme do začarovaného kruhu. Nepřijde velká firma, protože chybí kvalitní kanceláře a bydlení. A investoři nestaví, protože čekají na velkou firmu. Někdo ten kruh musí přerušit. Přitom základy tu máme velmi dobré. Silné technické školy, rostoucí IT sektor, kvalitní lékařskou fakultu a snad brzy i silnější právnickou. Teď je potřeba vytvořit prostředí, aby mladí lidé po škole nemuseli odcházet jinam.
A stejně důležité je přestat přemýšlet jen o centru Ostravy. Budoucnost vidím v celé aglomeraci – od Ostravy přes Havířov až po okolní města. Teprve tehdy bude region fungovat jako jeden silný celek.
Ostrava má dnes silnou značku. Dolní Vítkovice, Colours of Ostrava, industriální kulisy. Je průmyslová minulost pro město výhoda, nebo ho pořád drží zpátky?
Myslím, že průmyslová minulost už dnes Ostravu nedefinuje. Naopak. Stala se součástí její identity a dnes je spíš výhodou než přítěží. Když se řekne Ostrava, lidem se vybaví Colours, Dolní Vítkovice nebo Baník. To je obrovská změna oproti době, kdy si většina lidí představila jen kouř a uhlí.
Co mě ale překvapuje nejvíc, je něco jiného. Ostrava je podle mě jedno z nejzelenějších měst v České republice. Kdo tu nikdy nebyl, tomu to možná bude znít zvláštně, ale je to tak. Její problém není, že je šedá. Její problém je, že je nedostavěná. Má obrovské množství prázdných ploch. Ty je potřeba sekat, uklízet a udržovat, ale nepřinášejí městu žádný život ani ekonomiku. Každé prázdné místo něco stojí. Dobře postavený dům naopak městu vydělává. A právě v tom vidím největší příležitost Ostravy do dalších let.
Co by podle vás nejvíc pomohlo tomu, aby mladí lidé v Ostravě zůstávali?
Mnoho lidí čeká, že řeknu bydlení nebo platy. Já si ale myslím, že úplným základem je doprava. Česká republika je malá země. Přesto mezi sebou naše největší města nejsou propojená tak, jak by odpovídalo 21. století. Vzdálenost dnes neurčují kilometry. Určuje ji čas. Když se člověk dostane ze Svinova do Prahy za hodinu a půl, může pracovat pro firmu v Praze, ale žít v Ostravě. Svoji výplatu pak utratí doma, v restauraci, u řemeslníka, za bydlení nebo služby. A přesně tím bohatne region. Rychlá železnice podle mě není dopravní stavba. Je to ekonomický projekt pro celou republiku.
Nechcete tedy být vnímaný jen jako ostravský architekt?
Přesně tak. Mám Ostravu rád a vždycky bude můj domov. Ale nechci, aby moje práce končila na hranicích regionu. Architektura podle mě nemá krajské hranice. Buď obstojí, nebo neobstojí. Dnes už navrhujeme domy i mimo Ostravu. Třeba v Pardubicích vzniká dům s krásným příběhem. S investorem jsme se potkali úplnou náhodou ve vlaku do Prahy. Během cesty padla věta, že chce stavět dům, a o pár měsíců později jsme společně hledali starou stodolu kvůli bouraným cihlám. Nakonec z toho vznikl dům s ekologickým konceptem, na který se opravdu těším. Vedle toho připravujeme parkovací dům v Klatovech, pracujeme v Praze i na dalších místech. Beru to jako přirozený vývoj. Když děláte poctivou práci, je jedno, jestli stojíte v Ostravě, Pardubicích nebo kdekoliv jinde.
Provozní ředitel CTP pro Českou republiku Tomáš Partsch věří, že Česko už dávno nestojí jen na levné výrobě. Jeho silou jsou technický talent, univerzity a firmy, které dokážou růst i globálně. Brno podle něj může být místem, kde se tahle sázka na Česko může ukázat nejviditelněji.
Praha není všechno. Brno má šanci stát se novým magnetem pro firmy, říká developer
Reality
Někteří architekti z regionů říkají, že jim vyhovuje být mimo Prahu, protože tam není tak obrovská konkurence. Je to pro vás výhoda?
Já konkurenci miluji. Bez ní člověk zakrní. Proto bych si přál, aby v Ostravě bylo mnohem více silných osobností v architektuře, podnikání, kultuře i průmyslu. Města nerostou díky jednomu člověku. Rostou díky tomu, že se v nich potká více lidí, kteří mají odvahu dělat velké věci. Když se takoví lidé navzájem inspirují, posouvá to celé město. Já sám, když jsem se vrátil do Ostravy, měl jsem výhodu, protože jsem uměl věci, které tehdy nebyly úplně běžné, a díky tomu jsem se poměrně rychle prosadil. Chvíli jsem z toho měl radost. Pak mi ale došlo, že je to vlastně nebezpečné. Když kolem sebe nemáte silné soupeře, kteří vás nutí být každý rok lepší, velmi snadno usnete na vavřínech.
Konkurence není nepřítel. Konkurence je nejlepší učitel. Proto mám rád architektonické soutěže. A proto bych si přál, aby v Ostravě vznikalo mnohem víc silných ateliérů a výrazných osobností. Kdyby tu byli dva nebo tři další lidé formátu Jana Světlíka, nebyla by to hrozba. Byla by to obrovská výhoda pro celé město. Silná města nevznikají tím, že mají jednoho dobrého architekta. Vznikají tím, že mají mnoho výborných architektů, kteří se navzájem posouvají.
Navrhujete hodně rodinné domy. Jak se za dobu vaší praxe změnili soukromí investoři?
Nároky investorů se určitě změnily. Dnes mají více informací, více možností i více technologií. Ale jedna věc se u mě nezměnila. Nejdřív musí fungovat život. A teprve potom architektura. Už na první schůzce neřeším fasádu ani materiály. Zajímá mě, jak rodina žije. Kdo vstává první. Kdo vaří. Kde si děti hrají. Kde budou jednou dělat úkoly. Jak bude ten dům fungovat za deset nebo dvacet let. Říkám, že dům je kulisa pro život. Ne hlavní herec. Když dobře navrhnete život uvnitř, architektura vzniká skoro sama. A možná největší odměnou je, že se z mnoha klientů stanou přátelé. Po letech navrhujeme domy jejich dětem, firmy nebo další projekty. To je pro mě známka, že jsme svou práci udělali dobře.
Musíte klienty hodně přesvědčovat?
Nemyslím si, že úkolem architekta je klienta převychovat. Samozřejmě mu řeknu svůj názor. Vysvětlím mu, co považuji za správné a proč. Od toho si mě najal. Ale architekt by měl mít silný názor, ne silné ego. Nakonec v tom domě nebudu žít já. Budou v něm žít oni. Když se mi podaří skloubit své zkušenosti s jejich představami, vznikají nejlepší domy. A pokud se nakonec rozhodnou jinak, je to jejich právo. Je to jejich život a jejich dům.
Architekt byl dlouho vnímaný jako někdo, kdo stavbu spíš prodraží. Změnilo se to?
Ten názor pořád existuje. A myslím, že si za něj architekti někdy můžou sami. Občas navrhují dům, který je krásný na vizualizaci, ale složitý na stavění nebo drahý na provoz. Proto si myslím, že by si každý architekt měl alespoň jednou postavit vlastní dům. Teprve tehdy opravdu pochopí, kde se ztrácejí peníze, co investor skutečně řeší a která rozhodnutí mají smysl.
Naším úkolem není utratit klientovi co nejvíc peněz. Naším úkolem je, aby každá koruna měla svůj důvod. Když klientovi řeknu, že něco nemá smysl, měl by vědět, že tím nechráním svůj návrh, ale jeho peníze. Architekt podle mě nesmí přemýšlet jen nad tím, co je krásné. Musí přemýšlet i nad tím, co bude stát za deset let, kolik bude stát údržba, jestli se materiál dá jednoduše opravit a jestli bude dům dobře sloužit. Architekt by měl rozumět nejen architektuře. Měl by rozumět i životu té stavby.
Město, kde se dříve nacházely kontaminované brownfieldy, dnes plní mrakodrapy, bulváry a nové parky. A další stavby míří až ke 200 metrům. Proč je Bratislava ve výškové výstavbě tam, kde Praha ani nezačala?
Bratislava překvapila nejen Evropu. Z rafinerie a skladů vyrostla čtvrť, kterou obdivují až v Americe
Reality
Kdybyste měl Ostravě navrhnout jednu věc, která by jí nejvíc pomohla, co by to bylo?
Jednu věc? Dostavět město. Ne za dvacet let. Začít hned. Ostrava má obrovské množství proluk a prázdných míst. Já je nevidím jako rezervu. Já je vidím jako promarněnou příležitost. Kdyby to bylo možné, nebál bych se investorům nabídnout některé pozemky třeba i za symbolickou cenu s jedinou podmínkou: do pěti let musí stát kvalitní dům. Město tím získá nové obyvatele, nové služby, nové podnikání i nové daňové příjmy. A hlavně získá život. Samozřejmě je to zjednodušený pohled. Každý pozemek má jiného vlastníka a jiný příběh. Ale jedno přesvědčení mám dlouhodobě stejné. Město nesmí čekat, až se něco stane, ale musí být hybatelem změn. Několikrát jsme šli do lokalit, kterým ostatní nevěřili. A ukázalo se, že když se udělá kvalitní architektura na správném místě, lidé přijdou.
Je v Ostravě dostatečná poptávka po bydlení?
Myslím, že poptávka existuje. Jen jí často nenabízíme dost zajímavých příležitostí. V Ostravě máme velká sídliště, kde je další výstavba složitá. Přitom historická Moravská Ostrava má stále mnoho míst, která čekají na nový život. Na jednom z našich developerských projektů jsme si ověřili, že když vznikne kvalitní architektura na dobrém místě, lidé o ni zájem mají. Přibližně polovina bytů byla prodaná během prvních šesti měsíců. Ukázalo se, že problém často není v poptávce. Problém je v nabídce. A co mě těšilo nejvíc, nebyli to jen investoři. Byli to lidé z Ostravy, z Prahy i z Brna. Každý měl svůj důvod. Dodnes si vzpomínám na paní, která maluje obrazy a celý život si přála bydlet u řeky. Architektura není jen o metrech čtverečních. Za každým bytem je lidský příběh.
Jak by měla Ostrava vypadat za dvacet let? Měla by mít mrakodrap?
Určitě. Mrakodrap. A klidně i lunapark. Ale není to o tom, jestli bude mít Ostrava jednu vysokou budovu. To město nebude lepší kvůli mrakodrapu. Město dělají lidé a jejich každodenní život. Nestačí postavit pár domů. Musíte mít školu, lékaře, kavárnu, hospodu, práci, služby i místa, kde se lidé potkávají. Když postavíte jen domy, vznikne sídliště. Když vytvoříte prostředí pro život, vznikne město. Já bych si přál, aby byla Ostrava odvážnější. Aby se nebála kvalitní architektury, velkých vizí ani projektů, které přesahují jednu generaci. Pak nebude potřebovat jednu ikonickou stavbu. Sama se stane ikonickým městem.
Kdybyste se měl podepsat pod jednu stavbu v Ostravě, která je pro vás opravdu důležitá, co by to bylo?
Nemám sen postavit největší stadion nebo nejvyšší budovu. Samozřejmě by mě takové projekty těšily, ale nikdy jsem architekturu nevnímal podle velikosti staveb. Měl jsem možnost pracovat na Mošnově, na stadionu ve Vítkovicích nebo na Bazalech. Některé projekty vyšly, jiné ne. To k naší profesi patří. Nejbližší je mi ale zatím židovský památník u hlavního nádraží v Přívoze. Na první pohled je velmi nenápadný. Když se ale postavíte na jediné správné místo a podíváte se směrem k Nisku nad Sanem, spojí se do Davidovy hvězdy. Právě tím připomíná osud lidí, kteří odtud odjížděli. Mám rád architekturu, která člověka přiměje na chvíli se zastavit a přemýšlet. Ten památník je malý. Ale myšlenka, kterou nese, je pro mě větší než mnoho velkých staveb.
Z architektonického studia Perspektiv vyrostla skupina Framework, která chce klientům dodat celý projekt od návrhu po interiér. Jan Antal mluví o růstu k půlmiliardovým tržbám, expanzi do zahraničí i o tom, proč krásný dům sám o sobě nestačí.
Ján Antal: Nechceme jen kreslit domy. Čeští architekti staví skupinu za půl miliardy
Reality
Ostrava má dnes MAPPA, městský ateliér prostorového plánování a architektury. Funguje to podle vás?
Myslím, že MAPPA dělá důležitou práci. Přináší osvětu, soutěže i diskuzi o městě. Některé procesy mohou být delší, ale celkově podle mě převažují pozitiva. Stejně tak považuji za důležitý útvar hlavního architekta. Kontinuita je v urbanismu obrovská hodnota. Město se nebuduje na jedno volební období, ale na desítky let. Ostrava měla vždy kvalitní územní plán a útvar hlavního architekta a na tom se dá dobře stavět. Co bych si ale přál, je větší tempo. Méně mluvit. Více stavět. Třicet let poslouchám, že má Ostrava obrovský potenciál. Myslím, že už nastal čas přestat o potenciálu mluvit a začít ho proměňovat ve skutečnost.
David Kotek je ostravský architekt, spolumajitel architektonické kanceláře Projektstudio a jeho hlavní architekt. Věnuje se rodinným domům, rezidenčním a developerským projektům, veřejným stavbám i urbanismu. Dlouhodobě působí v Ostravě, kterou označuje za svůj domov, zároveň ale pracuje i mimo region.
Adršpach, druhé nejnavštěvovanější místo Královéhradeckého kraje, stojí před velkým dilematem. Studio Josefa Pleskota tu má navrhnout nový hotelový komplex. Místní se ale bouří – obávají se, že další stovky hostů zničí křehkou rovnováhu mezi turismem a přírodou. A nejsou sami: podobné spory o architekturu a krajinu teď hýbou i Beskydami.
Luxusní lázně pod skalami v Adršpachu? Místní se bouří proti Pleskotovu projektu
Reality
Vychází jarní Realitní CLUB
Zbourat, nebo zachovat a dát nový smysl? Právě na tuto otázku hledá odpovědi jarní vydání magazínu Realitní CLUB, které se věnuje fenoménu rekonstrukcí a adaptací stávajících budov pro současné využití. Hvězdou magazínu je Fancesco Kinský dal Borgo.
Magazín ukazuje rekonstrukce v celé jejich šíři: od historických objektů proměněných v moderní restaurace přes revitalizace brownfieldů až po projekty, které dávají vzniknout novým rezidenčním čtvrtím. Nechybí ani pohledy významných osobností realitního trhu.
Rozhovory s Janem Sadilem, šéfem společnosti JRD, či architektem Janem Klaškou, který působí v americké pobočce ateliéru dánského studia BIG (Bjarke Ingels Group), přinášejí zkušenosti z praxe i vhled do toho, jak se proměňuje uvažování investorů a developerů.
Magazín Realitní CLUB s Francescem Kinským dal Borgo na obálce vychází právě nyní. Digitální verzi magazínu si můžete objednat na stránkách newstream.cz, distribuci tištěného magazínu zajišťuje Send.
