Karel Pučelík: Trumpovy USA nejsou v konfliktu s Íránem tím hodným
Konflikt mezi Spojenými státy a Íránem nemá konce. Ani jedna ze stran nemá v ruce takové karty, aby druhou donutila přistoupit na své podmínky míru. Pokud Donald Trump nepřejde na realističtější strategii, těžko se v brzké době dočkáme stabilního řešení. Nyní se v podstatě jedná o střet dvou nevypočitatelných aktérů.
Skončí to vůbec někdy? Zahraniční politika Donalda Trumpa se točí v kruhu. Válka v Íránu, odstartovaná patrně kvůli zbrklosti amerického prezidenta, se neblíží konci. Ani americké bombardování nedostalo Teherán do pozice, kdy by mohl akceptovat podmínky diktované Američany.
Patrně ani Donald Trump ale nevidí způsob, jak z konfliktu vyvázl se ctí, a tak útoky pokračují. Přitom je jasné, že tímto způsobem íránský režim nesvrhne. Naopak, v zemi se stále najdou tisíce lidí ochotných demonstrativně přijít na pohřeb zabitého nejvyššího vůdce Alího Chámeneího.
Kdysi v kampani se Trump dušoval, že bude války ukončovat, zatím to ale vypadá, že je umí pouze začínat. Výsledkem je všudypřítomný chaos a obavy, které brzdí globální ekonomiku.
Nepovedená válka s Íránem, která znamená drahotu. Američané se mají za Trumpa hůře než dříve, vyplývá z posledního průzkumu. Podpora prezidenta klesla na 37 procent. 
Nemáme na jídlo, říkají dvě třetiny Američanů. Trumpova podpora prudce klesla
Leaders
Zbrklý a nerozvážný Trump
Problémem jsou obě strany konfliktu. Na jedné straně represivní režim stojící na teroristických základech, který by Západ nejraději viděl jen v historických knížkách. Dřívější západní – tedy hlavně americká – politika, aniž bychom si ji zbytečně idealizovali, stála na realističtějších základech. Tedy předpokládala, že by svržení režimu bylo nesmírně náročné, možná skoro nemožné.
Donald Trump se ale musí o všem přesvědčit sám na vlastní kůži. Nejspíš byl přesvědčený, že co nedokázali ostatní, on dokáže hravě. Kde k takovému sebevědomí přišel, to je otázka. Možná ale spíš pro psychology než geopolitické experty.
Dřívější obyvatelé Bílého domu se rozhodovali na základě sofistikovanějších zdrojů, než je video od Benjamina Netanjahua. Věděli, že Teherán nepůjde vyřešit přes noc, a tak zkoušeli vytvořit nějaké přechodné rozložení sil. Samozřejmě Teheránu se nedalo moc věřit a stále představoval nebezpečí. V čem je ale lepší vleklý konflikt škrtící světovou ekonomiku? Proto byla politika například Baracka Obamy stabilnější a přínosnější.
Donald Trump chce za bezpečný průjezd Hormuzským průlivem vybírat pětinu hodnoty nákladu. U plně naloženého supertankeru by poplatek mohl dosáhnout zhruba 640 milionů korun. Námořníci plán označují za zlodějinu a obchodníci se obávají dalšího růstu cen ropy. Ten by brzy pocítili také čeští řidiči.
„Obyčejná zlodějina.“ Námořníci cupují Trumpovo mýto v Hormuzu
Názory
Nepředvídatelné USA
Ale ani Trumpovy USA nejsou „tím hodným“. V konfliktu se totiž potkávají státy, které ne zrovna vždycky respektují mezinárodní pravidla. USA mají v ohýbání pravidel a zvyklostí také tradici, stejně jako v prosazování svých zájmů silou. S Trumpem v čele jsou však ještě více nepředvídatelné.
Podívejme se například na Trumpovy výhrůžky. Zatím to působí, že je silný hlavně u klávesnice, což je v tomto případě dobře. Pokud by sáhl k bombardování elektráren, mostů a civilních cílů, mohlo by se jednat o válečný zločin. Nevypadá to však, že by si z této právní kolonky americký prezident něco dělal.
Surrealistickým momentem tohoto týdne pak byl Trumpův návrh, že by se za průjezd Hormuzským průlivem platilo – tentokrát ale Spojeným státům. Přitom proti poplatkům Trump celou dobu protestoval. Nakonec peníze ale prý mohou nahradit investiční smlouvy se státy v zálivu – neboli USA zaplatí, ale jinak. Když si za průjezdy mohou nechat platit USA, proč by nemohl Írán? Ostatně ani jedna ze zemí nepodepsala Úmluvu OSN o mořském právu, která bezplatnost průlivů upravuje. Tak co se divíme?
Trumpovy USA nejsou silou, která by hledala stabilní a kompromisní řešení. Trump chce vyhrávat jako ve hře Monopoly. Takovým způsobem se klidu na Blízkém východě těžko dočkáme.
