Karel Pučelík: Ovládnou Rakousko populističtí a proruští Svobodní?
Rakušané v neděli zamíří k parlamentním volbám. Poprvé v historii se může kancléřem stát lídr populistických a proruských Svobodných, kteří kritizují imigraci i podporu Ukrajiny. Herbert Kickl je však považovaný za příliš radikálního politika či dokonce bezpečnostní hrozbu. Klíčový bude výsledek lidovců kancléře Karla Nehammera.
Přibude k Itálii a Nizozemsku další země s krajní pravicí jako nejsilnější vládní stranou? V nedělních parlamentních volbách v Rakousku má nakročeno k vítězství tamější Svobodná strana (FPÖ). Kontroverzní strana má podle posledních průzkumů podporu kolem 28 procent, za ní následuje lidová strana (ÖVP) úřadujícího kancléře Karla Nehammera s 26 procenty, a má tedy stále šanci na prvenství.
Opoziční sociální demokraté (SPÖ) získávají kolem dvacítky, zhruba desetiprocentní podporu má liberální NEOS – Nové Rakousko, pod deseti procenty se pak nacházejí Zelení, kteří aktuálně jsou druhou silou vládní koalice. Šanci proniknout do parlamentu mají ještě rakouští komunisté, kterým se to ovšem povedlo naposledy v padesátých letech.
Jistou pozornost získává také Pivní strana pod vedením frontmana punkové kapely Turbobier Dominikem Wlaznym, který si přeje „odpolitizovat politiku“. I když pivní partaj má i nějaké zastupitele, velká politika se přece jen bude asi dělat jinde.
Když Donald Trump před pěti lety prohrál (ano, skutečně prohrál) prezidentské volby, ihned zkoušel různými způsoby výsledek zvrátit. Pokud nebude úspěšný i letos v listopadu, lze podle mnoha indicií očekávat, že se o to pokusí znovu. Ne zrovna intuitivní systém prezidentských voleb k tomu bohužel ponechává několik možností. Trumpův tým navíc bude lépe připravený.
Karel Pučelík: Co když Trump prohraje? Připravme se na obstrukce a pokusy o zvrácení voleb
Názory
Od liberalismu k populismu
Rakouští Svobodí jsou jednou z nejstarších anti-systémových stran v Evropě. Vznikla už v padesátých letech a – navzdory tomu, že ji vedl bývalý nacistický funkcionář – její historie nebyla až tak nesystémová. Dlouhodobě platila vedle lidovců a sociálních demokratů za třetí nejsilnější proud.
Navíc se FPÖ prezentovala spíše jako středové uskupení, v sedmdesátých letech podpořila i výrazného sociálnědemokratického kancléře Bruna Kreiskyho a zasedala ve vládách vedených levicí. V osmdesátých letech se její pozice blížila německé liberální a středo-pravicové FDP – prosazovala volný obchod a omezenou roli státu.
K pravicovému populismu se Svobodní uchýlili v druhé polovině osmdesátých let pod vedením i u nás známého Jörga Haidera. V poslední době je FPÖ druhou nejsilnější stranou, přičemž červnové provolby v Rakousku vyhrála. Několikrát, včetně populistického období, její členové zasedali ve vládě, poslední angažmá v kabinetu Sebastiana Kurze skončilo skandálem „Ibizagate“, kdy se tehdejší lídr Hans-Christian Strache ukázal jako otevřený korupci i ruskému vlivu.
„Toxický“ Herbert Kickl
Ještě nikdy však Svobodní nevstupovali do vlády v roli seniorního partnera. Ostatní politici se na tuto variantu připravují a snaží se předem minimalizovat škody, čímž se koaliční potenciál strany omezuje. Například kancléř Nehammer vyloučil, že by se jeho lidovci připojili k vládě vedené šéfem FPÖ, někdejším ministrem vnitra Herbertem Kicklem, který je vnímaný jako příliš toxický a podle Nehammera radikálnější než jeho straničtí předchůdci. Pětapadesátiletý Kickl má za sebou i mnohé kontroverze, například se označil za potenciálního „lidového kancléře“, což je termín z nacistického slovníku.
Možností tedy je, že by společnou koaliční vládu vedl někdo jiný, jako je tomu třeba v Nizozemsku, kde volby vyhráli populisté Geerta Wilderse, ale premiérem je nadstranický kandidát. Trochu se „cuká“ i liberálně laděný prezident Alexander Van der Bellen (před zvolením dlouholetý politik Zelených), který teoreticky nemusí kancléřem jmenovat vítěze voleb, i když pověřit sestavením vlády lídra nejsilnější strany je i u našich jižních sousedů tradiční postup. Teoreticky ale může požadovat umírněnějšího kandidáta Svobodných.
Lidovci se rovněž mohou pokusit složit vládu s liberály, zelenými nebo i „velkou“ koalici se sociálními demokraty. Programově se ale v mnohých bode shodnou právě se Svobodnými, takže je ve hře i varianta vlády lidovců a FPÖ opět jako juniorního partnera, to by však patrně musel Nehammer zvítězit. Každopádně má rakouská politika zaděláno na složitá povolební vyjednávání.
Nový kabinet Ursuly von der Leyenové měl být výkladní skříní generové rovnosti. Po zveřejnění nominací to ale vypadá, že parita mužů a žen je v nedohledu. Státy, které požadavky šéfky Komise ignorovaly, vysílají dokonce méně žen než do předchozího kabinetu.
Karel Pučelík: Evropská komise jako pánský klub. Země se na požadavky von der Leyenové vykašlaly
Názory
„Nakopat establishment do zadku“
Jak uvedl europoslanec Svobodných Harald Vilimsky, programem jeho strany je „nakopat establishment do zadku“. Nikoho nepřekvapí, že v programu nazvaném prozaicky „Pevnost Rakousko, pevnost svobody“ jde ve velké míře o kritiku imigrace. Pravdou však je, že konzervativnější stanovisko k migraci před volbami zastávají i lidovci. Svobodní však jsou radikálnější, volají po reemigraci a osekání sociálního státu pro migranty na holý základ.
V ekonomické rovině si Svobodní mohou v řadě bodů rozumět s lidovci, například chtějí snížit korporátní daň a mzdové náklady. Lidovci se v této oblasti snaží FPÖ trumfnout slibem snížení daní a podporou pro rodiny, ovšem s výjimkou pro migranty. Ekonomika je pochopitelně v době vysokých životních nákladů důležitým tématem. Dále se řeší bezpečnost, zvláště po zrušených vídeňských vystoupení Taylor Swift kvůli možnému teroristickému útoku, povodně zase zdůraznily otázku klimatu.
Velké riziko se skrývá v zahraniční politice. Svobodní, spoluzakladatelé populistické europarlamentní frakce Patriotů pro Evropu, totiž nesdílí postoj Evropské unie k podpoře Ukrajiny či protiruským sankcím a prosazují rakouskou neutralitu. Ačkoli Rakousko nepatří mezi ty nejoddanější spojence Kyjeva, lze očekávat, že v případě jmenování Kickla kancléřem skončí finanční pomoc pro Ukrajinu. Ostatně FPÖ dlouhodobě udržuje vřelé vztahy s Ruskem, dokonce má i dnes podepsanou dohodu o spolupráci s Putinovou stranou Jednotné Rusko.
