Férové vypořádání minoritářů ČEZ není politický dárek. Je to cena za kontrolu
Debata o ČEZ se často redukuje na tvrzení, že výkup minoritářů zaplatí veřejnost a vydělají jen soukromí akcionáři. Jenže podstata sporu je jinde. Pokud má stát používat ČEZ jako nástroj pro výstavbu nových jaderných bloků, musí férově vyřešit konflikt mezi strategickým zájmem státu a právy menšinových vlastníků, komentuje ekonom Lukáš Kovanda.
Debata o budoucnosti ČEZ a o možném vypořádání menšinových akcionářů se nyní ze strany části kritiků zamýšleného postupu státu zužuje na líbivou, ale zavádějící zkratku, že „zaplatí všichni a vydělají jen minoritáři“. Takové pojetí ale míjí podstatu věci. Skutečnou otázkou není, zda má někdo na úkor veřejnosti inkasovat prémii. Skutečnou otázkou je, kdo ponese riziko výstavby nových jaderných bloků, které Česko pro svou energetickou bezpečnost a náhradu uhlí bude potřebovat.
Jádro není běžná komerční investice
Nové jádro není běžný komerční projekt. Jde o investici v řádu stovek miliard korun, s návratností přesahující horizont několika vládních období a s výrazným politickým, regulatorním i tržním rizikem. Cena elektřiny, pravidla evropské energetiky, emisní politika, bezpečnostní standardy i samotná veřejná podpora jádra se mohou v průběhu desetiletí měnit.
Takový projekt se proto v Evropě zpravidla nestaví jako obyčejná investice burzovní firmy, jejíž vedení má primárně maximalizovat hodnotu pro všechny akcionáře.
Právě v tom spočívá podstata českého problému. ČEZ je sice firmou ovládanou státem, ale nikoli firmou stoprocentně státní. Vedle státu v něm existují menšinoví akcionáři, kteří vlastní zhruba třicet procent společnosti. Ti nejsou žádnými trpěnými příživníky veřejného sektoru, nýbrž spoluvlastníky společnosti ČEZ.
Přípravy na zestátnění ČEZ nabírají konkrétnější podobu. Energetická skupina obsadila vedení nové dceřiné firmy ČEZ Energy, do níž vyčlení velkou část nevýrobního byznysu. V jejím čele stanou Pavel Cyrani a Daniel Beneš.
ČEZ chystá velké dělení. Novou dceřinku povede Cyrani
Zprávy z firem
Mají právo na ochranu své investice, na rovné zacházení a na to, aby s nimi nebylo nakládáno jako s překážkou státní energetické politiky. Pokud stát chce používat ČEZ jako nástroj strategické politiky, musí tento vlastnický konflikt férově vyřešit.
Výkup něco stojí. Ale není to dárek
Z tohoto pohledu je argumentace části kritiků zestátnění oprávněná jen napůl. Ano, výkup či restrukturalizace ČEZ něco stojí. I kdyby nešla přímo přes státní rozpočet, nýbrž přes prostředky samotné firmy, stále jde o hodnotu podniku, který stát většinově vlastní. Peníze použité na vypořádání minorit by jinak mohly sloužit k investicím, ke snížení zadlužení, k dividendám státu nebo k posílení kapitálové pozice ČEZ. Tvrdit, že taková transakce nemá veřejný náklad, by bylo ekonomicky nepřesné.
Stejně nepřesné je ale tvrdit, že vypořádání minoritářů je samo o sobě jakýmsi dárkem soukromým vlastníkům. Pokud stát chce získat plnou strategickou kontrolu nad energetickým aktivem, musí zaplatit za majetek, který mu dosud nepatří.
To není mimořádná výsada minoritářů, ale elementární projev právního státu a ochrany vlastnictví. Jinou věcí samozřejmě je, jaká cena je férová, jak se stanoví, jaká aktiva se prodávají, kdo nese rizika a zda transakce není nastavena nevýhodně pro veřejný sektor.
ČEZ zdražuje Babišovi pod rukama. Morgan Stanley otočila a dramaticky zvýšila cílovou cenu akcií ČEZ z 880 na 1250 korun. Babišově vládě, která chystá postátnění výroby elektřiny, tak americká banka poslala nepříjemný vzkaz: výkup minorit nemusí být levný.
Lukáš Kovanda: ČEZ nebude levná kořist. Babišův účet může narůst
Názory
Evropa už podobné dilema řešila
Mezinárodní precedenty ukazují, že česká debata není výjimečná. Francie po energetické krizi dokončila plné převzetí EDF, tedy své klíčové jaderné společnosti, právě proto, aby stát měl stoprocentní kontrolu nad strategickými investicemi a restrukturalizací zadluženého energetického gigantu.
Británie u projektů Hinkley Point C a Sizewell C zvolila jiné nástroje, ale princip je podobný: stát se podílí na riziku prostřednictvím garancí, regulovaného modelu výnosu či přímého kapitálového vstupu. Finsko u Olkiluoto pracovalo se specifickým modelem, v němž akcionáři nesou náklady a získávají elektřinu podle předem daných pravidel.
Ani jeden z těchto modelů ale nestojí na představě, že stát politicky rozhodne o strategické investici a pasivní menšinoví akcionáři burzovní firmy ponesou část rizika bez jasného a férového vypořádání.
Chudoba není administrativní chyba a nelze ji vyřešit novým formulářem. Protikorupční expert David Ondráčka kritizuje superdávku jako reformu navrženou od stolu, která může dopadnout právě na seniory, samoživitele a další lidi žijící z měsíce na měsíc.
David Ondráčka: Chudoba není administrativní chyba, superdávka je postavená špatně
Názory
Současný hybrid vytváří konflikty
Stavět nové jádro přes polostátní burzovní firmu s významnou minoritou je dlouhodobě konfliktní. Vytváří to prostor pro spory, regulatorní nejistotu, podezření ze zvýhodňování státu na úkor soukromých vlastníků a nakonec i pro odkládání investic, které Česko potřebuje.
Nejčistší model je ten, v němž nové jaderné bloky staví stát, případně státem plně kontrolovaná projektová entita. Pokud má stát nést strategickou odpovědnost za bezpečnost dodávek, dekarbonizaci a dlouhodobou stabilitu energetiky, měl by nést také hlavní investiční riziko.
Nelze chtít, aby stát rozhodoval jako plánovač, ale část ekonomických důsledků nechával na soukromých akcionářích. To není tržní model, ale nejasný hybrid, který bude neustále generovat konflikty.
Alternativa také není zadarmo
Výkup či restrukturalizace ČEZ tedy nejsou samospásné. Samy o sobě nezlevní elektřinu, nezaručí levnější jádro a mohou být pro veřejný sektor nevýhodné, pokud budou špatně oceněny. Odpůrci zestátnění výroby elektřiny ale podceňují cenu alternativy.
Tou je pokračující soužití státní energetické strategie s právy menšinových vlastníků v jedné burzovní firmě. A tato alternativa také není zadarmo.
Česká energetika stojí před rozhodnutími, která budou zemi ovlivňovat desítky let. Má-li stát stavět nové jaderné bloky, měl by otevřeně říci, že jde o veřejnou strategickou investici, a podle toho nastavit vlastnickou i finanční strukturu.
Férové vypořádání minoritářů není politický dárek. Je to nijak výjimečná cena za to, že ČEZ byl roky burzovní společností, zatímco nyní po něm stát chce roli strategického nástroje. Z tohoto hlediska je vlastnické vyřešení konfliktu racionálnější než jeho další prodlužování.
