Ekonomický diář Pavla Párala: Pohádky o zázračném růstu české ekonomiky
Vláda slibuje, že po dalším růstu schodků začne od roku 2028 znovu šetřit. Jenže za plánem zatím nejsou věrohodné úspory, ale víra v růst, boj s šedou ekonomikou a jednorázové příjmy z prodeje státního majetku, píše ve svém komentáři ekonomický novinář Pavel Páral.
Úřadovnu kouzelníků, kde nemožné stíhají do tří dnů a zázraky na počkání, připomíná od nástupu nové vlády ministerstvo financí. Potvrdilo se to zase nedávno, když vláda schválila fiskálně strukturální plán, který musí ještě potvrdit Evropská komise, ale poté se podle něj bude řídit hospodaření státní kasy.
Na první pohled to nevypadá špatně. Ještě jednou si vláda zasekne vyšší sekeru, ale od roku 2028 budou rozpočtové deficity zase klesat. Saldo celých veřejných financí, které loni dosáhlo 2,1 procenta HDP a letos roste na 2,6 procenta, si má ještě vyskočit příští rok na 2,8 procenta a pak má rychle klesat zpátky až na 1,7 procenta ve volebním roce 2029.
Ten zázrak má způsobit boj proti šedé ekonomice a především hospodářský růst, který nás prý čeká. Problém je v tom, že plány jsou šedivé a zelená je realita ekonomiky. A tak vláda pořád slibuje navyšování výdajů a není žádných známek o záměru připravit nějaký konsolidační balíček o rozsahu zhruba sto miliard, který by musel být schválen už v příštím roce, aby úspory a plnění fiskálně strukturálního plánu začalo opravdu fungovat už v roce 2028.
Lidem, kteří si objednali Dluhopisy Republiky a ještě za ně nezaplatili, běží poslední hodiny. Peníze musejí být na účtu státu nejpozději v úterý. Žádný pardon na pozdější úhradu neexistuje. 
Dluhopisy Republiky: kdo nezaplatí do úterka, žádné nedostane
Money
Sny o příjmech
O tom, jak se trend zadlužování zastaví a obrátí, ale zatím nepadlo ani jedno věrohodné slovo. Jen je jasné, že v příštím roce se výdaje rozpočtu navýší o 30 miliard korun na státní pojištěnce, aby nám nezačaly krachovat zdravotnické pojišťovny. A tomu mají být demontovány úspory Fialova balíčku v podobě zvýšení podnikových daní v rozsahu dvaceti miliard. Dalších osm miliard se musí půjčit pro Českou televizi a rozhlas, které přijdou o koncesionářské poplatky. A jednotky miliard budou stát vracející se daňové úlevy v podobě školkovného a dalších slev na dani z příjmu. Určitě se ještě mnohé najde. Nakonec letos jsme z daní přispěli i sedm miliard na navýšení dotací v zemědělství a takové požadavky se budou opakovat.
Andrej Babiš a Alena Schillerová odpovídají na tyto pochybnosti pořád stejně. Investice zvednou hospodářský růst a vybere se pak i více na daních.
Problém je v tom, že to jsou hodně teoretické trochu naivně keynesiánské představy, které se míjejí s realitou. A zřejmě i s ochotou bruselských úředníků nechat Čechy se sebou cvičit.
Multiplikátory na to nestačí
Fiskálně–strukturální plán proto s žádným rozpočtovým zázrakem v podobě mimořádně efektivních investic státu nepočítá. Upozornil na to i předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl v pořadu Interview na ČT24. „V upraveném Fiskálně-strukturální plánu se celkem důsledně vyvrací teze o tom, že se budou investice vracet. Dle tohoto dokumentu neexistuje žádný investiční výdaj, který by měl multiplikátor větší než 1, to znamená, že by jedna koruna utracená z veřejných rozpočtů přinesla v HDP alespoň jednu korunu zpět,“ uvedl Hampl.
To je ale dávno známá záležitost. Fiskální multiplikátory veřejných investic do infrastruktury, dopravy, energetiky a informačních technologií mají obecně v mezinárodním srovnání zdaleka největší efekt pro další růst ekonomiky. Krátkodobě každá investovaná koruna vynese v průměru dalších osmdesát haléřů. V Česku to vychází ještě o desetník méně. Vyšších hodnot obecně dosahují veřejné investice v případě recese, nebo mimořádně efektivních projektů.
Recesi nemáme. Stále rosteme o více než dvě procenta, což je zhruba na hranici našeho růstového potenciálu. Další navyšování dluhů ať už na investice, či spotřebu vlády by mělo mít spíše inflační efekt, protože tyhle peníze by přehřívaly ekonomiku.
I tak investujeme v mezinárodním srovnání hodně a neefektivně. Na veřejné investice vlády a samospráv jde v Česku okolo pěti procent HDP, zatímco průměr v EU je kolem tří a půl procenta.
Například obdivované Polsko investuje do infrastruktury včetně obřích zbrojních výdajů dohromady výrazně méně než Česko. Přesto roste dlouhodobě rychleji. Prostě něco zjevně děláme špatně a děláním dalších dluhů to nijak nevylepšíme. Ať už budeme utrácet sebevíc, tak zázrak obřího růstu ekonomiky, díky němuž by šlo snižovat dluhy, je absurdním snem.
Souboj Andreje Babiše s prezidentem Pavlem už bude naštěstí trvat jen pár dní. Příští týden se konečně uskuteční summit NATO v Ankaře. Českou veřejnost měsíce kvůli tomuto summitu trýzní nechutný politický spor Macinky a Pavla. Problém však zůstává: obecně vztah prezidenta a premiéra.
Dalibor Martínek: Je víc prezident, nebo premiér? Česko si to musí vyjasnit
Názory
No, nekup to
Asi i proto už Andrej Babiš hledá alespoň jednorázové příjmy, které by mu před volbami vypomohly s tou dluhovou ostudou. Po nápadu na prodej státní fabriky na výbušniny Explosia, který by mohl vynést patnáct až dvacet miliard se už objevila i myšlenka prodat část akcií Letiště Praha na burze. Babiš se k tomu vyjadřoval při interpelacích minulý týden ve Sněmovně. Hodnota celé firmy se odhaduje na 55 miliard korun, takže erár by si mohl pomoci řádově o desítky miliard. Přijdou ještě další nápady na prodej státních firem. To samozřejmě k obratu k šetření nepomůže.
Ale zásadní úspory Andrej Babiš dělat neumí. A tak se i ze střednědobého fiskálního rámce bez kouzel a zázraků do tří dnů jistě stane jen kus bezcenného papíru.
