David Ondráčka: Stát se nekrade, stát se obsazuje. Babiš už začal
Znáte ten vtip, jak přijdou za Babišem Tykač a Strnad, že by chtěli koupit Česko. A on se směje a říká: „Ale chlapi, do paroma, veď ja teraz nič nepredávám.“ No, on skutečně nic neprodává, ale naopak přebírá, provádí cílenou akvizici státu. A to dnešní přebírání státu (ono state capture) probíhá poměrně rychle, systematicky a pochopitelně se zaměřuje na hlavní kořist, na státní firmy a státní fondy. Největší mocenská operace se nemusí odehrát jediným velkým rozhodnutím. Stačí postupně obsadit státní firmy, fondy a instituce lidmi, kteří vděčí za své pozice politické či ekonomické moci. Právě tak může vypadat takzvaný state capture.
State capture není jednorázové „ukradení státu“, ale velmi postupné prorůstání politických, ekonomických a zájmových skupin do rozhodování státu. Projevuje se mimo jiné personálními čistkami po volbách, oslabováním profesionální státní správy a dosazováním lidí podle loajality místo odbornosti. Jednotlivá rozhodnutí pak klidně mohou vypadat formálně bez problémů, procesně jsou v pořádku, ale mnohdy ve svém souhrnu tvoří jasnou výhodu někomu, nahrávají zájmům některých skupin. Když se všechno poskládá dohromady, najednou se plastičtěji ukazuje, kdo reálně získává kontrolu nad státními institucemi, veřejnými penězi a strategickými podniky.
Stát se nekrade, stát se obsazuje
Problém dnes není klasické lobbování za konkrétní zákon. Mnohem zásadnější je vytvoření celého ekosystému vlivu: vlastnictví médií, dosazování spřízněných lidí do významných funkcí, podpora politických a zájmových skupin a schopnost ovlivňovat pravidla hry. Síla oligarchie neleží ve výši majetku, ale v síti vztahů, která propojí ekonomickou moc s mocí politickou a institucionální.
State capture se pak nenápadně odehrává v konkrétních kauzách, které samy o sobě mohou vypadat jako izolované spory. Tam se střetávají ekonomické zájmy firmy s rozhodováním měst, krajů a ministerstva, dotace, zakázky, vymáhání sankcí. Klíčové není jen to, zda někdo porušil zákon, ale také otázka, proč veřejné instituce někdy nedokážou účinně hájit veřejný zájem, proč se rozhodování vleče a komu taková nečinnost prospívá. Kumulace těchto drobných kroků může nakonec vytvořit mnohem větší mocenskou základnu.
Michal Strnad zůstává podle časopisu Euro nejbohatším Čechem. Majetek vlastníka zbrojařské skupiny CSG vzrostl na 470 miliard korun, druhý Daniel Křetínský má 432 miliard. Celá stovka nejbohatších Čechů a Slováků letos zbohatla téměř o pětinu.
Strnad zůstává nejbohatším Čechem. Křetínský mu ale rychle šlape na paty
Leaders
Kdo obsadí státní firmy, získá klíče od státu
Současná personální smršť za vlády Babiše jede hodně rychle. Podle dostupných údajů skončilo během osmi měsíců přes třicet šéfů státních podniků, fondů a organizací, výrazně rychleji než při prvním Babišově kabinetu. U některých změn navíc chybí standardní otevřený výběr, třeba nová šéfka Českých drah nastupuje bez výběrového řízení. Mechanismus přitom bývá jednoduchý: nejprve se obmění dozorčí rada, následně ona odvolá top management a představenstvo a na jeho místo nastoupí lidé politicky (a byznysově) loajální. Formálně to lze provést několika usneseními, z hlediska skutečného fungování státu ale může jít o systematické přeskupování mocenských pozic.
Obsazování šéfů státních firem není personální technikálie, kterou lze odbýt tím, že prostě nová vláda vyměnila jednoho ředitele za druhého. Jde o jednu z nejdůležitějších mocenských operací každé vlády. Kdo ovládá dozorčí rady, představenstva a vedení státních podniků, získává vliv nad miliardovými rozpočty, veřejnými zakázkami, strategickým majetkem i nad tím, kam budou tyto firmy směřovat. Není podstatné pouze to, kdo skončil a kdo přišel. Podstatné je, proč právě tento člověk, jaké má vazby a čí zájmy bude ve státní firmě zastupovat.
Od jmen k mocenské síti
Postupně a poměrně nenápadně se vytváří síť lidí, kteří se navzájem znají, podporují a hlavně velmi dobře vědí, komu za svou pozici vděčí. Jsou za tu pozici a její udržení ochotni udělat hodně. Každý jednotlivý krok může mít nějaké formální vysvětlení. Teprve když se všechny personální změny položí na jednu mapu, objeví se skutečný obraz. A právě tuto mapu by měla média veřejnosti zkoušet kreslit.
Kdo bere dotace, kdo radí ministrům a za kolik? U veřejných peněz by mělo být jasno, realita je ale jiná. Stát místo větší transparentnosti znovu „zatahuje závěsy“.
David Ondráčka: Dotace stále v mlze, poradci za závěsem
Názory
Důležité je sledovat celou síť. Kdo člověka nominoval, s kým je propojen, kde předtím působil, komu vděčí za svou pozici a jaké zájmy může v nové funkci prosazovat. Pokud tuto síť nikdo systematicky nemapuje, stát může být postupně ovládán, aniž by se odehrálo jediné spektakulární rozhodnutí. A právě proto je tak snadné si ho nevšimnout.
Nejde o to automaticky označit každého nového ředitele za politickou trafiku nebo předem předpokládat nekalé úmysly. Jde o mnohem základnější standard veřejné kontroly. U lidí, kteří dostávají do rukou státní majetek a rozhodují o miliardových kontraktech, nestačí vědět, jak se jmenují. Potřebujeme vědět také, kdo je přivedl, odkud přicházejí, na koho jsou napojeni a jaké zájmy mají reprezentovat. Jinak nám zůstane jen seznam jmen, a ten moc neříká.
Jména známe, jen jaksi nevíme, kdo za nimi stojí
Tady začíná být zajímavá i role médií. Veřejnost se obvykle dozví, že skončil ředitel Českých drah a nastoupí někdo jiný. Dočteme se jména, funkce a stručné životopisy. Mnohem méně často už následuje skutečná práce: Kdo toho člověka přivedl, s kým je dlouhodobě propojen, jaké má obchodní, politické či osobní vazby? A kdo z jeho nástupu může mít prospěch? Právě tyto informace jsou přitom pro pochopení státní moci mnohem důležitější než samotná informace, že „Novák střídá Dvořáka“.
Když média pouze reprodukují oznámení politiků, veřejný prostor se mění v nekonečný proud zpráv, v němž je stále více informací, ale stále méně porozumění. Skutečný příběh začíná až otázkou cui bono, komu změna prospívá, kdo nového člověka přivedl, jaké má vazby a co se mění v mocenské mapě státu. Dobře víme, že role médií jako hlídacího psa moci se oslabuje pod tlakem rychlosti, sociálních sítí, ekonomických problémů i vlastnických vazeb. To by měla být role kvalitních médií, jít do větší hloubky.
Další texty Davida Ondráčky
Na první pohled dobrá zpráva: česká ekonomika loni rostla rychleji než evropský průměr. Na druhé straně účtu ale přibývají miliardy dluhu a mizí důvod k optimismu. Podle NKÚ českému hospodářství dál chybějí reformy, vyšší produktivita i větší inovační výkon.
Dluh bobtná a reformy chybějí, varuje vládu NKÚ
Money
