Zajímá nás
David Ondráčka: Krajské volby, rutina, nezájem a občas 15 sekund ostudy
Už za 11 měsíců nás čekají krajské volby. Jak kraje vlastně fungují, co o nich víme a zajímá to někoho? Veřejnost obvykle zaujme maximálně zpráva o zatýkání na krajském úřadě kvůli zakázkám, jako teď v Olomouci. Nebo když třeba Babiš bizarně vybere na příštího hejtmana v Ostravě provařeného policajta Tuhého. Anebo když hejtman Vondrák vyhozený po letech z ANO, se obratem dohodne a povede krajskou kandidátku STAN. To je umělé panoptikum naší krajské politiky.
Zároveň však kraje jsou vlivná dotační struktura, přes kterou protéká hodně peněz. O ty jde v politice až v první řadě, proto jsou kraje důležité pro politické strany, investují do nich a chtějí získat mandáty. A každý praktický starosta dobře ví, že lépe se prosazuje zájem města, když na tom kraji přímo sedíte, než abyste žmoulal čepici a smutně chodil na kraj o dotace prosit.
Kraje vznikly koňským handlem
Kraje a jejich počet vznikl spíše omylem a hodně nedůstojným sněmovním kompromisem na konci devadesátek. Vnitro po řadě debat šlo v roce 1999 do Sněmovny s návrhem na vznik 8-10 krajů (prakticky jako za komunistů, kopírovaly ty předešlé). Pak proběhl neskutečný handl a koňský bazar, a vyšlo se ven s kompromisem, že jich tedy bude nakonec 14. Bez jakýchkoli podkladů, analýz, studií dopadů na náklady a efektivitu krajské správy. Prostě se handlovalo, že Pardubice nemůžou být s Hradcem, Jihlava a Vary chtějí taky, vyčleňte samostatně Liberec a Zlín je tak specifický, že si zaslouží být taky krajské město. Všechno ostatní, pravomoci, peníze, baráky, úředníci, tyhle detaily se nějak vyřeší cestou, potom.
Tak takhle to vzniklo. Ostatně měli jsme dlouhou tradice od komančů, že se jezdilo vyřizovat věci na kraj. Tam seděli papaláši a nějaký tajemník, který měl poslední slovo, když o něco důležitého šlo (třeba v Ostravě proslulý Mamula). Není to asi úplně fér srovnání, ale zase tak moc se to neliší.
Při sledování kauzy Dominika Feriho jsem si uvědomil, jak mě dlouhodobě otravují ty marketingové žebříčky 30 pod 30. Jak tento zvrhlý marketing zneužívá mladé lidi a tvoří z nich kvazicelebrity, aby přes ně nalákal reklamu na své produkty, a neohlíží se na důsledky, nemají žádnou společenskou odpovědnost. Zastavme to, nebo aspoň bojkotujme tyto absurdní ankety, jako jsou 30 pod 30.
David Ondráčka: Obchodně geniální, společensky neodpovědné, žebříčky 30 pod 30
Názory
Kraje jako dotační mašiny
Kraje se posupně staly především dotační mašiny. Spíš takové převodovky, kudy stát posílá do regionů a samosprávám dotace a EU fondy, a dělá se to přes krajské úřady, když už okresní úřady nemáme. Pravičáci sice brblají, že dotace jsou zlo, levičákům to tak nevadí, ale jede to stejně pod jakýmkoli vedením.
Kraje samozřejmě postupně získaly určité pravomoci ve svém území, někde zřizují krajskou nemocnici, mají důležitou pravomoc v zasmluvnění regionální dopravy (autobusy i vlaky), většinou to přes problémy poměrně funguje. A zřizují střední školy, tak by měly pracovat se vzdělávací politikou v regionech, demografií a potřebami dětí a rodičů. To už se daří méně.
Krajská politika je mimo radar veřejnosti
Krajská politika nikoho nezajímá, je to spíš stupeň pro zájmové skupiny, místní podnikatelské svazy a komory, univerzity, aby prosazovaly své zájmy. Znáte někoho z krajských radních ve vašem kraji? Možná znáte jméno a obličej hejtmana, hlavně pokud už tam je více období, protože vychází krajské listy, které vám přijdou do schránek i s jeho nebo její fotkou. Lidi to nezajímá, na jednání krajského zastupitelstva nikdo nechodí, maximálně, když tam je nějaký kontroverznější bod, ale to opravdu jednou za čas.
Zprávy do médií se dostanou obvykle jen při nějakém velkém průšvihu, který už třeba řeší i policie. Třeba u opravy silnic, kde dochází k velmi častým manipulacím se zakázkami, roky problém ve Středních Čechách, nyní aktuálně zatýkání v Olomouckém kraji. Anebo když dojde k velké nespokojenosti třeba u krajem řízené nemocnice, rušení oddělení, tak to pak veřejnost zajímá a je poplach.
Poslední průzkumy ukazují, že nám v Česku obrovsky narostl problém s duševním zdravím dětí a dospívajících. V řadě krajů má vážné psychické problémy více než pětina dětí a nedostávají dostatečnou pomoc a péči. 
David Ondráčka: Duševní zdraví dětí a kolaps dětské psychiatrie
Názory
Politická rovina krajské politiky
Pro politické strany jsou ale kraje zásadní věc. Jednak proto, že tady mohou umisťovat ambiciózní kádry, které pak mohou být vysazeny výš do Parlamentu. Zároveň se tam dají uklidit už unavené celostátní postavy, kraje jsou poměrně hezký zdroj řady málo viditelných, ale pěkně honorovaných pozic, dozorčí rady, někde i představenstva, komise, poradenské úvazky. A strany taky mají peníze za mandáty krajských zastupitelů (to u měst není, s výjimkou Prahy). Za každého krajského zastupitele (a zastupitele hlavního města Prahy) dostávají politické strany a hnutí 250 tisíc korun ročně. To je za jeden 4-letý mandát milión doma, a to už je slušný peníz do příští kampaně.
Zároveň to je na našich krajích a kolem krajských úřadů takové malé, naše. Všichni se roky znají, je to protykané a každá na sebe něco ví. Naprostá většina krajských zastupitelů jsou starostové a radní měst a obcí, kteří se logicky snaží pomáhat svému městu, a lépe se to dělá, když přímo na tom kraji jste a máte určitý vliv a informace. Ostatní starostové pak musí trochu nedůstojně žmoulat čepici a chodit na kraj prosit o dotace. Anebo to tlačí přes známého ze strany, aby to za ně proboxoval.
Říká se, že volby jsou esencí demokracie, její oslavou. Ale platí to ještě dnes? Neutěšujeme se tímto klišé o svátku demokracie? Jak to naše demokratické volební divadlo provozujeme? Kde je nějaké skutečné skládání účtů a odpovědností za chyby a minulé kroky? Nepíšu filipiku proti volbám, právě naopak. Jen chci ukázat pár aspektů hry, kterou sledujeme ve všech demokratických zemích, v každých významnějších volbách.
David Ondráčka: Volby se dnes stávají spíš ostudou demokracie než její oslavou
Názory
Krajské volby – rutina a 15 sekund ostudy
Někde mají hejtmani roky výsadní postavení, až to působí trochu dědičně (trošku přeháním), třeba hejtman Půta v Libereckém kraji. Jinde si hejtman hraje na youtubera a baví se natáčením asi vtipných videí (Grolich v Brně). A jinde to je otevřenější, je více možností a po volbách se vyjednává. A někde to prostě vybere Babiš, jako s tím Tuhým v Ostravě, protože lidi zvolí ANO, je jim jedno, kdo tam je zrovna napsaný.
Krajské volby nejsou moc o nabízení různých řešení, obvykle se taky nápady stran velmi podobají a liší se jen v detailech. Podstatné jsou tváře a hesla na plakátech. Lidi volí strany, takže koho ty určí jako lídry, tak se stanou hejtmany, náměstky a radními. Volí se čistě podle politických triček, podle nálady v celostátní politice. Jestli chce veřejnost zrovna vládu potrestat a poslat jí signál, že vládne blbě, nebo naopak je zrovna poměrně spokojená. Tohle krajští politici mohou ovlivnit jen málo, prostě záleží na štěstí, kdy zrovna volby probíhají.
Ve volební kampani každý odříká, co je zásadním, strukturálním problémem jejich kraje. Není na tom nic těžkého, všude to je místní doprava, školství, zdravotnictví, že chybí pořád ta dálnice a zapomenuté, strukturálně postižené okresy. Když kandidát dokáže uvést i nějaké číslo a údaj, tak je za informovaného kinga. O řešení se nikdo nezajímá, anebo se mezi stranami vlastně neliší. ČT rutinně udělá televizní krajské debaty s lídry, kde každý dostane na každé téma svou minutu. V té lépe či hůře odříká ty problémy, které každý už roky zná. Nad některými týpky se zhrozíme, že nedokáží ani tu větu přečíst správně, tak bude kolovat na sítích a mít svých 15 sekund ostudy. A společně zanadávají na Prahu, vládu a byrokracii, že posílá málo peněz a že se s tím nedají v regionech dělat zázraky. To vše již příští říjen.
