Pokud by Hormuzský průliv zůstal po skončení války v rukou Íránců, teheránský režim by dostal do rukou velkou strategickou výhodu i možný zdroj financí. Pro Spojené státy by to by to naopak znamenalo prohru. Byly by však poplatky za průjezd pro globální ekonomiku takový problém?
I když je „teflonový“ šéf NATO Mark Rutte teflonový jako obvykle, je aliance v krizi. Je do značné míry vydána na milost americkému prezidentu Donaldu Trumpovi. Otázka tedy zní, zda se má Evropa podvolit jeho novému stylu nebo si od něj udržovat odstup? Cena za udržení přízně USA však může být dosti vysoká – klidně i od vazalství po účast na válečných zločinech.
Máme to nejhorší za sebou? S Donaldem Trumpem v Bílém domě to nemůže s jistotou nikdo nemůže tvrdit, ani on sám. Prozatímní vyústění konfliktu s Íránem však působí značně bizarně. Vítěz se hledá těžko, zato poražených jsou zástupy. Patříme mezi ně my všichni.
Zveřejnění dokumentů o machinacích v daňových rájích v dubnu 2016 odstartovalo velký skandál. Následná opatření problém jen zmírnila, ale jinak se situace ani za deset let příliš nezměnila. Stále fungujeme v systému, kde chudí daně platit musí, kdežto bohatí jen když chtějí.
Evropští populisté a krajní pravice našli v americkém prezidentovi Donaldu Trumpovi vzor i impuls k volebním úspěchům. Nyní se však zdá, že tato symbióza končí. Už nelze předstírat, že politika Trumpovy administrativy jde ruku v ruce s evropskými zájmy.
Dánské parlamentní volby vyhráli Sociální demokraté premiérky Mette Frederiksenové. Ve funkci ale zůstat nemusí. O podobě nové vlády dost možná rozhodne menší strana, kterou vede populární centrista, který pije hektolitry kávy, kouří dýmku a zuby si klidně vyčistí mýdlem. A inspiraci pro vznik své strany získal u televize.
Komunální volby ve Francii ukázaly, nebo lépe řečeno potvrdily, jak je tamější politická scéna fragmentovaná. Krajní pravici se dařilo, i když méně než její lídři doufali, silnou pozici má i radikální levice. Umírněné tábory na levici i pravici zase těžko hledají prostor. Hotovo však ještě není, na příští neděli se chystá druhé kolo s typickou tvorbou více či méně nahodilých spojenectví.
Příslušníci šlechtických rodin měli stovky let automatické právo zasedat v britském parlamentu, což byl nejkřiklavější příklad slabé legitimity Sněmovny lordů. Tato praxe brzy skončí, labouristická vláda prosadila reformu horní komory a privilegium se už dědit nebude. I tak v ní stále zasedají biskupové, sponzoři stran i nikým nevolený britsko-ruský magnát. Těžko se při pohledu na změny nelze nezeptat klasickou otázkou: A není to málo?
Skoro by se dalo konstatovat, že kam přijde pravicový populismus, tam brzy vypukne chaos, a politika se změní v absurdní podívanou. Třeba kvůli vzestupu Donalda Trumpa je svět nepředvídatelnějším a brutálnějším místem. Populističtí lídři ukazují, že umí vyhrát volby, ale s vládnutím si většinou nevědí rady.
Spojené státy v moderní historii nesčetněkrát prosadily vlastní vůli na úkor jiných. Idealistický obrázek o „světovém policajtovi“ je příliš naivní. Nic se ale nedá srovnávat s aktuální situací, kdy prezident Donald Trump hrozí při neuposlechnutí jeho rozkazu ekonomickými ekvivalenty zbraní hromadného ničení.
Nerovnost je problémem evropských ekonomik, Česko není výjimkou, i když se o tom moc nemluví. Naopak se stále více objevují návrhy, které by situaci ještě zhoršily. Jako třeba platby na vysokých školách.
