Pokud má někdo přehled o tom, co se děje na české gastronomické scéně, tak je to Lukáš Hejlík. Autor Gastromapy, podcastů 111 a Velká žranice, a také knih 356 a 555, podle nichž cestují lidé po republice za dobrým jídlem a za zážitky. Mluvili jsme spolu o tom, jak se gastro proměnilo po covidovém útlumu a jaké trendy toto období přineslo.
V Brně je pozoruhodná koncentrace výborných kaváren, restaurací, barů a kvalitních gastronomických konceptů. Platí to už řadu let, ale tahle tendence se nijak neunavuje, naopak vesele bují dál a nové podniky vznikají covid necovid. V čem je kouzlo a síla brněnské scény a proč právě tady můžete zažít ty nejžhavější gastronomické trendy?
Jako restaurace v restauraci funguje koncept Trezor, který se ukrývá v pražském podniku Červený jelen. Rozlehlé a architektonicky nesmírně atraktivní prostory paláce Špork si o několik gastronomických poloh přímo řekly. I tohle je cesta a trend pro restaurace s podobným potenciálem: uspokojit pestrou klientelu - od posezení u piva po fine dining.
Luštěniny slavily 10. února svůj světový den, letos už podesáté. Ustanovila ho Organizace spojených národů v roce 2013. Mnoho takto poctěného jídla není. Luštěninám se tohoto privilegia dostalo z prostého důvodu, bylo třeba je zpopularizovat. Tahle nepříliš sexy skupina potravin má totiž obrovský potenciál: jde o výživově velmi hodnotné suroviny, z nichž se dá připravit takřka jakýkoli pokrm.
Do popředí zájmu se kombucha dostala z několika důvodů. Aktuálně jako jedna z tekutých alternativ, kterou si lze zpestřit suchý únor. Je také vyhledávaná jako „zázračný“ nápoj, který posílí imunitu a nejen ji, což je také víc než aktuální téma. Stále jedeme na vlně kvašení, i tady má kombucha co nabídnout. A z dlouhodobého hlediska je pak populární jako jedna z „DIY potravin“, které lze s trochou fištrónu vyrobit doma.
Zabíjačka je skvělý příklad hned několika stále trvajících gastronomických trendů: využití zvířete takřka beze zbytku a domácí výroba jídla, které je zvykem kupovat spíš průmyslově zpracované. A stále lze žasnout nad tím, jak je celý proces dokonale vymyšlený tak, aby se zvíře dokonale zužitkovalo. Je to ten největší respekt, jakého se pašík na konci své kariéry mohl dočkat.
Praha má v samém centru nové místo, kam stojí zajít na pracovní oběd i romantickou večeři. Ideálně na obojí. „Menu je koncipované mimo jiné tak, aby se lidé chtěli vracet,“ říká chef Zdeněk Křížek. A má pravdu, za gyozami i chobotnicí či hovězím tataki se do Sensa Finne Food Bistra vrátím moc ráda. Zvědavost budí i položky, které jsem nestihla ochutnat. Tenhle podnik reprezentuje hned několik gastrotrendů: asijskou fúzi, sdílené jídlo nebo využití produkce aquaponie.
Všechno kvašené či fermentované je v gastronomii na vrcholu obliby. Dává to smysl, touha po jídle, které podpoří zdraví a posílí organismus je zcela na místě. Na výsluní se ale nedostává naše tradiční kysané zelí, ale pikantní korejská fermentovaná zelenina kimchi. Je to čistě otázka módních vln a osobních preferencí, zda si do kuchyně pustíme kimchi či kvašené zelí. Každopádně kvašené zelenině bychom měli otevřít dveře dokořán. A obzvlášť v době, kdy létají vzduchem lecjaké viry.
Rakousko má sice za sebou předvánoční lockdown, nicméně na zimní sezónu se alpští hoteliéři připravili poctivě a s nadějí. První hosté přijeli už na vánoční svátky a dnes hotely tepou v takřka obvyklém rytmu. Do rakouských Alp se jezdí nejen za lyžováním, ale i za špičkovou gastronomií. Výborným příkladem je hotel Theresa v městečku Zell am Ziller, v jehož čele stojí šéfkuchař Stefan Egger. Jeho kuchyně je kreativní, důsledně lokální a v biokvalitě, což bere jako samozřejmost.
Jsme zase o rok starší, zkušenější a nejspíš i o rok tlustší. Gastronomie a jídlo obecně patří mezi oblasti, na nichž se takřka dvouletá pandemie podepsala nejcitelněji. Změnili jsme svoje stravovací návyky i způsob nakupování. Více vaříme, častěji jíme doma, více o jídle přemýšlíme. Co nám to v příštím roce přinese? Na co bude zaměřená pozornost a o čem se mluví nejen mezi šéfkuchaři? Nechte se inspirovat deseti trendy pro letošní rok.
Je to pro mnohé taková každoroční „guilty pleasure“. Slibují si, že letos to budou jen linecké, rohlíčky, maximálně vosí hnízda. A pak přibydou i perníčky, kokosky, Masarykovo, ořechy, sádlovky, důlkové, pusinky, marokánky, podvodnice, išlské dortíčky… Druhy vánočního cukroví se dají počítat na desítky. A to je řeč jen o tom českém „tradičním“, pak je tu ještě import. Proč si to vlastně děláme? A existuje v pečení cukroví něco jako trend?
