Úmornou, vyhrocenou a ne moc kreativní volební kampaň jsme přežili snad bez psychické újmy. Přetrpěli jsme i nudné předvolební debaty a duely a teď už je čas počkat na výsledky voleb a nové složení Sněmovny.
Podstatou demokratických voleb je normální střídání vlád a nejistota, jak ty volby dopadnou. Uznat porážku ve volbách je znak normální zralé politické kultury, ale to se nám vytrácí. Babiš i Okamura straší manipulací a ukradením voleb. A polovina lidí jim to věří a myslí si, že volby zmanipuluje vláda, která se nebude chtít vzdát moci (průzkum STEM). Je to docela nebezpečné.
Splnil jsem sen své milované dcerky a šli jsme na koncert její oblíbené korejské popkapely Blackpink, hráli v Paříži na State de France. Když dcera miluje K-pop a vy milujete ji, není co řešit, ona byla štastná, takže já taky. Nabízím úvahu nad tou globální, produkčně domyšlenou mašinou na hity, umělých emocích zpěvaček, odbrzděné komerci a taky továrně na talenty a našich dětech.
Volby rozhoduje volební aritmetika, počty mandátů v krajích a kroužkování. Třeba Maláčová se může přepočítat a nakonec nemít mandát, jen ostudu. Politika je adrenalinová hra o přežití, proto se před volbami všichni snaží účelově pospojovat, aby do Sněmovny prolezli. Posuzovat ty „účelovky“ bude ještě justice.
Policie se nachází v hluboké krizi. Má v logu „pomáhat a chránit”, ale mnoho insiderů by tam dnes spíš dopsalo „předstírat činnost, vyplňovat formuláře, čekat na výsluhy a držet hubu”.
Za kulisami komické kampaně, kdy Babiš jezdí po Ostravsku, předstírá, že je fanoušek Baníku a šaškuje na tanečním festivalu Beats for Love, se odehrává důležitější rozhodování. Chce být a bude Babiš premiér, pokud ANO volby vyhraje? Nebo bude řídit vládu přes mobil ze sokolovny a úkolovat Havlíčka? Do hlavy mu nevidíme, do voleb i po nich se může stát dost věcí, ale dost to ovlivní Česko v dalším období.
Po Evropě se rozmáhá takový nešvar. Má zkratku SLAPP, neboli Strategic Lawsuit Against Public Participation. Zapamatujme si tuto zkratku. Je to velmi nebezpečný trend, měli bychom ho znát a systémově se mu bránit. Protože bez odvážné žurnalistiky a svobodné občanské společnosti demokracie degeneruje.
Na populistech typu Okamura a Babiš mě fascinuje, jak hluboce pohrdají lidmi, kteří je volí. Kdyby jejich voliči mohli někdy slyšet, jak se o nich baví, když se vypnou kamery, byli by dost znechuceni. Nemám nejmenší iluze, že podobně nepřemýšlí i řada politiků z dalších stran, včetně těch aktuálně vládních. Ale populisté staví svoji politiku hlavně na lísání se lidem, v tom je to pokrytecké na druhou.
Společnosti vlastněné městy reálně určují kvalitu života ve městech. Jak pohodlně, bezpečně a čistě se nám žije, zajišťují vodu, teplo, světlo na ulicích, svážejí odpadky, vozí nás tramvajemi a opravují chodníky. Sedí na majetku za stovky miliard korun a patří mezi největší zaměstnavatele. Ale správa a řízení tohoto majetku je jedna hluboká tragédie, systémová chyba a neefektivita. Je čas na zásadní řez.
Sportovní pyramida v Česku se nám hroutí odspodu. Malé amatérské oddíly, jednoty a kluby skomírají, anebo z posledních sil ještě přežívají, a týká se to všech sportů. Nejhůř jsou na tom ta nejnižší patra zajišťující sport pro všechny, sport dětí pro radost z pohybu a kondici. Před volbami zase uslyšíme hesla: Děti musí sportovat, pohyb, zdraví; žádná obezita, počítače, mobily a drogy. Realita je úplně jiná, hodně smutná, situace ve sportu je jako domeček z karet, co se může sesypat.
Akademická politika se na českých univerzitách zvrhla v trapné politikaření, rvačku o granty a zneužívání fondů škol. Celé je to překryto tituly, taláry a ceremoniály, ale mnohde to je pokrytectví až na půdu. Odvolání rektora ČVUT Petráčka s ostudou a podezřeními, hrubě přepálené odměny rektorky Králíčkové z Univerzity Karlovy, to jsou jen viditelné špičky desítek nedůstojných příběhů. Liší se akademická politika vůbec v něčem od té vesnické rvačky, kterou sledujeme ve sněmovně?
