Snižte sazby, nebo přestaneme obchodovat se zeměmi, vůči nimž vykazujeme obchodní deficit. Donald Trump vytahuje v souboji s americkou centrální bankou mimořádně tvrdou kartu. Pokud by Trump svou hrozbu uskutečnil doslova, týkala by se i Česka.
Stačí pár chybějících tankerů a účet platí celá Evropa. Přestože plyn proudící přes Hormuz pokrývá jen asi tři procenta spotřeby EU, jeho výpadek dokázal evropské ceny dramaticky vystřelit. USA stejný šok téměř nepocítily. Důvod ukazuje jednu z největších slabin evropské energetiky.
Andrej Babiš označil incidenty v Německu spojované s Ruskem za velmi vážné a slíbil podporu opatřením k posílení společné bezpečnosti. Je to pozoruhodný posun od politika, který ještě nedávno vyzýval Evropu, aby více mluvila o míru a méně o válce. Premiér patrně právě zjistil, že k ukončení konfliktu nestačí, aby si mír přál Andrej Babiš. Musel by ho chtít také Vladimir Putin.
Evropský plyn zdražil na nejvyšší úroveň zhruba za tři a půl roku a jeho růst už dopadá i na české úrokové sazby. Státu zdražuje financování dluhu a bankám dlouhodobé peníze pro hypotéky, takže prostor pro jejich další zlevňování prakticky mizí. Pokud tlak vydrží, mohou sazby hypoték na podzim naopak růst, píše ve svém komentáři hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda.
Babišova vláda utrácí miliardy tam, kde by neměla. V kapitolách, ve kterých by se hodilo pustit rozpočtu žilou, zase škudlí. Příkladem je návrh na osekání podpory v nezaměstnanosti. Místo toho, aby kabinet dynamizoval pracovní trh ve prospěch zaměstnanců i firem, rozehrává klasickou populistickou hru. Přitom je cosi inspirativního ve státě dánském.
Tomio Okamura a Petr Macinka se po zveřejnění návrhu státního rozpočtu zděsili schodku 389 miliard korun. SPD údajně jeho výslednou výši předem neznala, Motoristé ji zase nepovažují za konečnou. Koaliční partneři Andreje Babiše tak začínají s oblíbenou disciplínu české politiky. Chtějí se podílet na vládní moci, ale od nepopulárního účtu se raději držet dál.
Česko plánuje jeden z nejvyšších rozpočtových schodků v historii. Přesto investoři zatím českému státu účet nevystavili – za jeho dluh nechtějí vyšší rizikovou prémii.
Znáte ten vtip, jak přijdou za Babišem Tykač a Strnad, že by chtěli koupit Česko. A on se směje a říká: „Ale chlapi, do paroma, veď ja teraz nič nepredávám.“ No, on skutečně nic neprodává, ale naopak přebírá, provádí cílenou akvizici státu. A to dnešní přebírání státu (ono state capture) probíhá poměrně rychle, systematicky a pochopitelně se zaměřuje na hlavní kořist, na státní firmy a státní fondy. Největší mocenská operace se nemusí odehrát jediným velkým rozhodnutím. Stačí postupně obsadit státní firmy, fondy a instituce lidmi, kteří vděčí za své pozice politické či ekonomické moci. Právě tak může vypadat takzvaný state capture.
Vláda schválila rozpočet na příští rok s deficitem 389 miliard korun. Obhajuje ho slovy o nutnosti investic, v roce 2028 se prý schodek bude snižovat. Podle vlády to zajistí větší daňové výnosy z rostoucí ekonomiky. Dost děravá pohádka.
Schodek státního rozpočtu ve výši 389 miliard korun je vysoký sám o sobě. Ještě problematičtější je ale načasování: vláda ho plánuje v době, kdy česká ekonomika podle její vlastní prognózy poroste o 2,4 procenta. V dobrých časech si stát místo vytváření rezerv dál půjčuje.
Schodek státního rozpočtu může příští rok vypadat příznivěji, než jaká bude skutečná potřeba financování státu. Budou například potřeba další desítky miliard na financování Dukovan. Investoři proto nebudou sledovat jen číslo v titulcích, ale především to, kolik nových peněz si stát skutečně bude muset půjčit skrze dluhopisový trh.
